V šestém zápisu s námi projedete trochu UGANDY, RWANDY a TANZANIE.

Bohužel šestý zápis nezačne mile, vždy se snažím vše vidět v lepším světle, ale i když tento den napíšu v tom nejlepším světle vždy zůstane tou největší hrůzou kterou jsme s Terkou doposud prožili a který si budeme pamatovat až do smrti a nikdy se z něho nestane takový zážitek kterému by jste se mohli zasmát… Ale dobře víme že smrt patří neodmyslitelně k životu, stejně jako zrození.

20.2.2009 pátek
Probuzení na polní cestě mezi pastvinama
, hned ráno se přihrnuli tři zaměstnanci farmy a začali spravovat naproti nám rozervaný plot, ten byl rozervaný všude stejně, možná před námi nejméně, ale tam se to asi muselo vyspravit nejdříve, alespoň jsme měli na co koukat, jak holýma rukama opravovali a nastavovali plot z ostnatých drátů. Pokračujeme dál v cestě do Národního parku královny Alžběty. Cestou ve vesnici stavím Terce aby mě skočila do obchodu pro čerstvé mléko, jde o obchod kde je uprostřed tak pětsetilitrová nerezová nádoba s kohoutkem a pán tam točí čerstvé mléko, které mu tam farmáři zas nosí. Mléko opravdu výtečné. Terka koupila i čerstvá vajíčka Pohodové dopoledne, my stále nic netušící co přijde. V době oběda jsme zastavili u silnice a pojídali asi tříkilový ananas který včera Terka koupila výhodně asi za tři kačky na trhu, kolem procházeli ženský z pole, s motikama na hlavě, kluk s tatíkem všichni nás zdravili, usmívali se, klučina pak vyběhl na protější stráň asi za svým malým kámošem a pověděl mu o běloších co tam sedí u silnice a pak oba zběsile mávali. Všude banánovníky, banány, shodli jsme se že je to banánová republika kde není nic jinýho něž banány… Pokračování stále na sever, čekalo nás už několikáté překročení rovníku. Opět v dálce před námi „spící“ kamion, je to taková věc co k Africe patří každých pětset kilometrů potkat na silnici převrácený kamion. Oboum nám zatrnulo když bylo kolem kamionu zaparkováno u krajnice asi osm aut. Bylo to „čerstvé“. Kamion s návěsem převrácený v příkopu, před ním v příkopu bíle auto, sešrotovaná nějaká toyota sedan, na zadní kapotě jsem zahlédl lidské tělo, když jsem projížděl kolem. Nejdřív jsem váhal či zastavit nebo ne. Ale v autě máme několik obinadel, spousta náplastí a věcí na první pomoc, tak jsem zastavil. Terka říkala že na to nemá, že zůstane. Zaparkoval sem u krajnice asi sto metrů od toho místa jahůdku a běžel se tam podívat zda něco není potřeba. Kolem auta stálo tak dvacet lidí. Z auta dětský křik. U auta všechny okna rozbité, zborcená střecha a celé auto asi v půlce zlomené, zavřené jak kniha. Na zadním kufru zjevně mrtvý muž, vedle auta roztrhané ženské tělo a vedle asi čtyřleté dítě z proraženou lebkou, a kusem mozku trčící z malé díry uprostřed čela. Stále dětský křik. V autě ještě zůstával řidič, spolujezdec a dvě děti. Je obvyklé že tu v osobáků cestuje šest až deset lidí. Asi dva maníci se snažili se vším lomcovat aby se dostali do auta a mohli je vytáhnout, pak kdosi přinesl sekeru, asi dvakrát seknul do sloupku co drží střechu a sekera se rozpadla. Všichni stáli a koukali, nikdo nic. Běžel sem do auta, řekl Terce ať vezme fáče, dezinfekci a rukavice a donese to. Sám sem vzal sekeru, snad nezničitelnou, vyrobenou ve Finsku a běžel zpátky, všichni na mě upřeli zrak a z těch zdrcených tváří vylezlo trochu radosti když viděli že nesu sekeru. Kdosi kdo se snažil přerazit sloupek střechy klackem ke mně přiskočil a sekeru mě s děkováním vzal z ruky. Během chvilky se přesekaly všechny sloupky držící střechu, ta se odklopila. Dvě děti byly skřípnutý na zadních sedačkách, obě celé krvavé, jedno při vědomí brečící. Řidič byl při vědomí,celý od krve, spolujezdec pravděpodobně mrtví, všude krev. Ani řidič ani děti nešly ze sedaček vysunout. Hrobové ticho, dítě bezmocně křičelo. Začali jsme sekerou sekat zámky dveří, to se podařilo vcelku rychle, ale těla byla stále zaklíněná. Všichni se snažili s autem posunout nebo pootočit aby se dalo auto zlomit zpět a mohli se lidičky ze zaklíněných sedaček vyvlíknout nahoru. Nešlo to. Chvilku sem běhal kolem auta a vymejšlel jak bych mohl pomoci navijákem, kde zaháknout a na jakou stranu táhnout abych pomohl a neuškodil. Všichni jen kolem postávali a jeden či dva lidi pomáhali. Kolem auta kousky ženského těla které sem musel překračovat, hrůzný pocit. Roztrhané tělo překračujete, vedle něj dítě z roztříštěnou lebkou, na sedadle rozdrcený muž polit vlastní krví, všude krev, stále dětský pláč, na zadní kapotě další mrtvý z kterého už jen tekla krev. Doběhl jsem do jahůdky a přistavil jí na předem vyhlídlé místo. Vlastně nikdo netušil co asi chci dělat. Vymotal sem rychle lano, připojil ovladač navijáku, zaklínil hák do rozšrotovaného auta tak aby nikomu neublížil a pomaličku sem chtěl posouvat sešrotovaným autem aby se dostalo čumákem na místo kde by šlo ohnout zpět dolů. Velkou radost jsem viděl ve všech těch zhrozených smutných očích když už bylo vidět co bude dál. Pomalu sem začal navíjet a auto se centimetr po centimetru začalo hýbat, sice mě někdo pobízel abych zrychlil, ale věděl sem že bych tímhle taky mohl pěkně uškodit, nenechal sem se rozptylovat a pomalu navíjel a kontroloval zda vše je ok se zbylou živou posádkou auta. Pak už se neudržela zabržděná jahůdka a začala se posouvat k autu a auto stálo, rychle sem pokynul na přihlížející dav aby mě přinesly kameny či klády pod kola, během mžiku byly pod všema kolama obrovský kameny. Stále z auta dětský pláč, kdosi dítě utěšoval a mluvil s ním. Kolem spoustu lidí brečelo. Auto sem otočil a posunul asi o dva metry. Pak sem nahnal všech dvacet lidí na přední kapotu která se pak lehce ohnula ze svislé do vodorovné polohy. Vybavuju si zkrvavený obličej řidiče jak skoro nepřítomně po všech přejíždí očima a pak se jeho pohled zastaví na mě jak společně ze všema tlačím zbytky jeho přední kapotu dolů a viděl sem jak se úplně jeho oči vytřeštili a zůstali na mě přilepené dokud sem se neztratil z jeho pozorovacího úhlu. Sekerou se odsekaly celé dveře u řidiče a řidič se opatrně vysunul z auta. Měl viditelně otevřenou zlomeninu kyčelního kloubu nebo něco podobného, hlavu a hruď od krve. Stále vedle přední kapoty ležely roztrhané kusy těla mezi kterými se procházelo, překračovalo se i dětské tělíčko z proraženou lebkou, o kterém si všichni mysleli že je mrtvé když je jeho mozek z části mimo lebku do té doby než začalo brečet. Všimnul sem si jak se v rozrůstajícím davu pozorovatelů objevili dvě bílé tváře, jedna z nich zdravotní sestra, Terka jí dala rukavice, obvazy a dezinfekci a začala postupně ošetřovat žijící. V sešrotovaném autě se páčila přední sedačka tak aby se mohli vytáhnout děti. Brečící celé od krve asi pětileté šlo dřív, druhé asi tří čtyrleté šlo až za ním, byl to pro mne další hrůzný pohled koukat jak ho vysunuly ze sedaček a jak ho nadzvedly sršel z něho proud krve, jeho šaty byly celé nasáklé krví, všechny jeho údy bezvládně visely podél toho malého lidského tělíčka. A od auta z příkopu až na silnici kde se ranění ukládaly do stabilizovaných poloh a ošetřovali se vedla čím dál víc hustší a širší krvavá říčka. Nepředstavitelné ticho, studeno, v tom pětatřiceti stupňovém vedru mě byla zima, ve vzduchu byla cítit krev a smrt, energie smrti a stále dětský pláč. Netuším jak to celé dlouho trvalo, ale za pár minut co se podařilo vyprosti všechny živé přijela sanitka, nebo spíš dodávka s červeným pruhem houkačkou, s jedněma nosítkama a dvěma chlapíkama v bílých pláštích. Řidiče auta položili na nosítka, a tři děti nasoukali někam pod nosítka nebo vedle nich na podlahu a bez jakéhokoli náznaku první pomoci, či ohledání ostatních zda jim opravdu není pomoci sanitka odjela. Až teď jsem si všiml že jsou tu i dva uniformovaní policisti kteří skoro splynuli s přihlížejícím davem. Smotal sem naviják. Všichni mě a Terce děkovali, ale to by snad udělal každý… Terka balila zpět věci do lékárničky, ještě ošetřila nějakého chlapíka co měl odřený prst a odjeli jsme. Terka se rozbrečela, mě se začali příšerně klepat ruce. Zima a chuť smrti neodcházela. Jel jsem dvacet a teprve si začal uvědomovat co hrůzného se stalo a před očima se mě střídaly obličeje všech mrtvých a zraněných, do toho mě v uších pořád pištěl dětský křik. (Tímto skládám hold a obdiv všem záchranářům a hasičům za niž jsme to bez přípravy suplovali v Ugandě mi.) Po ani nevím jak dlouhém mlčení jsme se začali bavit o smrti, co nám to mělo říct, co nás to mělo naučit, jak nás to mělo poučit. O to víc to bylo vše dramatičtější když jsme si uvědomili že je pravděpodobné že Terka už nosí našeho potomka …. Po nějaké době jsme dojeli do Národního parku kterým projížděla hlavní silnice, odbočili jsme z ní a kdesi daleko od hlavní zaparkovali v křovinách. Stádo buvolů odcházelo raději od nás a další stádo pakoňů se k nim přidalo. Oba jsme byly totálně vyřízený, rozhodli jsme se že tady přespíme i když je tu tolik zvěře a i když jsme v parku. Vzal sem pilník, zakrvavenou, poničenou sekeru a dvě hodiny piloval tak abych jí dal alespoň s části do funkčního stavu a v případě potřeby byla funkční. Za dvě pilovací hodiny projelo několik aut z kterých na nás viděla každá skupinka fotících turistů, tak jsme se rozhodli že raději odjedeme jinam. Už jsme byly zklidněný, zhluboka dýchali, soustředili se na pomalé nádechy a pomalé výdechy, na jazyk dotýkajíc se patra při dýchání a uvědomovali si z maximální soustředěností pouze přítomný okamžik a svou vlastní podstatu. Ale celý zbytek dne jsme se k tomu vraceli, rozebírali to, povídali si o tom a chtěli ze sebe vše dostat. Spaní jsme našli na pěkném místě s vyhlídkou na jezero. Neměli jsme ani chuť k jídlu, naše sevřený žaludky pozřely jen nezbytné a stejně při večeři začala průtrž která nás pěkně zkropila. Noc byla neklidná a budivá, nepomohla i předvečerní meditace. Naše „suplování“ a vyzkoušení si záchraného a vyprošťovacího sboru bylo pro nás opravdu silným zážitkem…
Nocování na N 00° 02.695´ E 030° 01.322´


21.2. sobota
Nějak se věci zařídily tak že Terka zapomněla nařídit budíka,
takže jsme si přispali. Což našim tělesným schránkám i naší mysli určitě prospělo. Objevil nás ráno nějaký zemědělec a byl dost překvapený že nás v tom houští, křovinách objevuje, asi ani teď nechápe jak jsme se tam dostali, ale jen pozdravil a odešel. S pochmurnou a trochu přespalou náladou jsme se vydali na sever do Fort Portalu. Cesta pěkný asfalt i když každou chvilku bez upozornění seskupení ležících policajtů (jak už sem psal dle Terky název pro retardér, prý běžný). S povzdechem pozorovali přeplněná osobní auta jak nás ve zběsilém tempu předjíždějí a leckdy jen stěží šlo spočítat zda jich tam sedí devět nebo jedenáct. Cestou jsme míjeli park kde se vyskytuje pár jediných goril na světě a neváhali ani sekundu při tom zda navštívit či nikoli a rozhodně nás nezviklala při našem rozhodnutí ani cena za jednu vstupenku která je 500 usáčů doláčů, asi by jsme tam nešli ani zadarmo, okukovat pár velkých opičáků v poměru šest turistů na jednoho opičáka.Cesta do Fort Portalu byla vyhlídkovou, tam jsme to omrkli a jeli zpět ke Rwandské hranici ale jinou cestou, štěrkovou která protínala Národní park. Tam jsme se zastavili a udělali obídek, pozorovali opice jak nás pozorovali, deštný prales, orchideje, motýly … Pokračování ve vyhlídkové jízdě směr hranice, krajina až nepřirozeně zelená a kopečkatá, všechno se to zdálo jako by to byl modýlek v kterým se každou chvilku objeví mašina s vagónky. Ze zelenou barvou se zhušťovalo i osídlení. Vlastně už tři hodiny před setměním jsme hledali fleka na spaní ale marně. Ten jsme našli až dvě tři hoďky po setmění a to asi sedm osm kilometru před hranicema, bylo to ve stráni vedle hrubé stavby na místní poměry velkého baráku, z cihel. Po deseti minutách se k nám začali přibližovat tři světla. Do kopce jim to nešlo moc rychle, byly to tři baterky, neměli jsme kudy odjed, věděli jsme že tu asi nemůžem být. No uvidíme říkal sem. Vzal sem do jedné ruky mou elektrickou domluvu a čekal co bude. Jedno ze tři světel přišlo asi na dva metry od nás, ostatní dvě byly za ním dva tři metry v pozadí, svítil sem spíš na nás aby dotyčný viděl kdo jsme a že nejsme ozbrojený. Nerad bych aby se někdo lekl a zastřelil nás s tím že mu tu chci ukrást pár cihel. Pořád jen ticho, jen ty kroky. Obloha sice jasná s milionem a půl hvězd, ale měsíc v úplňku, takže opravdu nebylo vidět nic. „Jak se máte?“ řekl ženský hlas stojící za baterkou která byla nejblíže nám. Odvážil jsem se opatrně posvítit tam odkud šel hlas. Stála tam asi pětatřicetiletá žena, pochopitelně černoška, v šatech a s opravdu obrovským břichem, jako kdyby odběhla z procesu rození potomka se podívat kdo to je. Za ní stály velký svalnatý chlapi asi strašpytlové, nevím. Vysvětlili jsme proč jsme zde a jak jsme se sem dostali, kupodivu nebyl problém zůstat do rána.

hlášky který nás rozesmály: malý kluk: ahooooj, já se mám dobře mladší pán: jak se máš bělochu?

Jen sem si představil jak do restaurace v Evropě přijde cigán, nebo černoch a tam ho obsluho osloví: jak se máš černej, co si dáš? Nocování na S 01° 12.166´ E 029° 56.014´

22.2. neděle
příjemné probuzení do narozeninového dne. Mlha 14 stupňů, ale příjemná pohoda. Terka se zhostila úlohy kuchařky a udělala omeletu, na talíři to spíš vypadalo jako míchaná vajíčka, pokulhávaly esteticky nikoli chuťově. Ráno se s námi přišla rozloučit pani nedostavěného domu a v ranním světle vypadal její břich ještě větší než za svitu baterky.Paní měla zvláštní jméno Olivia Ahimbisibwe. Ráno jsem převzal od Terky narozeninový dáreček zabalený do papírové utěrky zdobený mašlí. Kabale, město před hranicema, vysoké až třípatrové domy, na Afriku hodně pozoruhodné, celé město vypadalo moderně, až evropsky. Ranní nákup čerstvého mléka přímo z cisterny. Výjezd z Ugandy a vjezd do Rwandy byl hladký. Výměna peněz trochu adrenalinová zda jsme nedostali falešné peníze, při smlouvání o kurz jsem se dostal na lepší kurz o 30% než bylo na oficiální tabulce na hranicích v kanceláři. Peníze byly pravé a naše radost z výhodné výměny velká. Jezdí se opět vpravo, což mi po několika tisících kilometrech trochu zamotalo hlavu. První dojmy, kopečkatá země, zelená, všude políčka, i na těch největších kopcích, nejstrmějších které by sjezdaři označili červenou až černou barvou. Všechny domky mají střechy z pálených tašek, co je snad poprvé co v Africe po rákosových a plechových střechách vidíme střechy z pálených tašek. Pro vaší představu je Rwanda veliká asi jako střední Čechy, s tím rozdílem že tu žije 9milionů lidí a z historie v 94roce tu proběhla čistka, genocida, při niž během třech krátkých měsíců jeden kmen vyvraždil 800.000 lidí z druhého kmene a 7.000.000 lidí uteklo do sousedních zemí. Lidi usměvaví, přátelský, čistě oblečený, nezvyklí na turisty. Silnice asfaltový a hlavní město ve středu země a kamkoli jedete, většinou musíte hlavním šest seti tisícovým městem projet. Vypadá spíš jako vesnička plná přízemních domků. Mnoho chodců, Terka studuje jak nosí místní maminy v šátku na zádech své ratolesti. Už to i trénuje a asi to zvládne taky. Tato země dostala přívlastek kopečková zelená země. Dorazili jsme k nádhernému jezeru Kivu, kopečkovité ostrůvky, průzračná voda a příšerně drahé ubytování které by zbortilo náš rozpočet. Celý den střídavě popoprchává ale stále kolem třicetitří. Incident s dětmi, pomohla rada už nevím jakého znalce Afriky kdy pomohlo řvaní a házení kamenů. Rwanda jako bývalá francouzská kolonie nás zaskočila spíše francouzsky mluvícími lidmi. Jinak lidnatost asi horší než v Etiopii, nedalo se zastavit a relaxovat bez toho aniž by někdo nepřišel. Vydali jsme se podel pobřeží na jih, velká široká asfaltka rázem skončila a nepokračovalo nic, museli jsme najit nějakou alternativu či objížďku, tou byla opravdu dost hardcorová polnička, která vedla mezi vesničkama a políčkama dobrých 150km a dalo se po ní jet 20km\h ale opravdu nádherná scenerie, lidi se rozzařovali jak sluníčka když nás viděli, touhle cestou opravdu dlooouho žádný turista nejel. Po pár kilometrech ze stopadesátikilometrového úseku jsme našli opravdu pěkný a nečekaně zapadlý flíček na spaní. Sice nás pak objevil nějaký malý kluk co zjevně za úplatu postupně vodil další a další své kamarády aby jim ukázal zjevně poprvé v životě muzunga (tak na nás pořvávají v celé Africe, v Etiopii jak jste četli jsme byly ferenži), tedy bělocha. Údiv: již sem psal co ty všechny Afričanky na těch hlavách neunesou, k dalším přibyla pětimetrová kláda, motyka (letmí pohled vás vyděsí protože si myslíte že má něco zaseklého v hlavě) mačeta, uměním je avokádo, rozesmál mě malý blok formátu A6 to aby si asi nositelka udržela volné ruce pro ladnější chůzi. V ruce vlastně žádná žena nic nenosí, dítě na zádech a ostatní na hlavě.
Nocování na S 02° 12.534´ E 029° 20.803´

23.2. pondělí
jOpět nezvonil budík. Ráno už kolem auta plno dětí. Mapu máme pouze v průvodci, tak trochu experimentujeme. Stále úžasně vyhlídková cesta, plantáže čajovníků, kopečky, na nich neuvěřitelná políčka, jezero, malé domečky, překvapivé úsměvy, zaskočené obličeje, opět si razíme cestu kudy asi žádný turista neprojel, sem tam někdo kdo měl v mobilu foťák (opravdu málo lidí) si nás i fotil. Konečně dojetí na asfalt a přes Národní park do města Butare. V parku obídek, relax, pozorování džungle, opět jsme byli objeveni, tentokrát asi šesti vojákama, jsme totiž jen dva tři kilometry od hranic s Kongem. Nafta tu vyjde na dobrých třicet korun, vše podřizujeme úsporné jízdě a ze 14 až 13 jsme se dostali na 11 litrů na sto kilometrů (teď už drandíme pod deset a sem tam se povede pod devět, což vám potvrdí všichni majitelé starších patrolů, že je to skoro neuvěřitelný výkon, navíc když jsme pořádně naložený) . Vyhlídkovou jízdou si vychutnáváme krásy parku kterým vede silnice. Na konci parku, když jsem si připravoval foťák na fotku nějaké krajinky si přiskákala opice pro nějaký pamlsek, po dlouhém přemlouvání dostala jen banán, skákala z jednoho zrcátka na druhé, chvilku tancovala na přední kapotě a dožadovala se další laskominy. Odhalení vypadlého šroubu u zadního tlumiče, asi ho tam dali nedbale, vše rychle opraveno. Pomalu jsme dorazili do dle průvodce intelektuálního města s několika univerzitami. Chtěli jsme vyzkoušet místní kuchyni, tak jsme si vybrali restauraci s venkovním posezením abychom viděli na Jahůdku. Dali si nějakou zeleninu a jednu rybu, moc nás to nenadchlo a za pár hodin křeče v břiše. Při jídle jsme pozorovali jak se několik dětí i dospělých snaží ukrást naší želvičku (malá sádrová barevná želvička, kterou jsem přišrouboval na levý zadní blatník) upozornil sem obsluhu aby své ochrance řekla aby lépe hlídali naše auto, stáli u něj dva, nespustili z želvičky oči, ale bylo vtipné pozorovat jak se ze sekuriťákem někdo zakecal a druhý nepozorovaně zkouší s želvičkou kroutit. Večerní hledání vhodného místa na spaní, nakonec to bylo na „drzouna“ navíc v extrémních podmínkách, boční náklon 15 stupňů není příliš velkým komfortem, jen si zkus dát pod boční obě nožičky manželské postele basu od piva a uvidíš jak budeš koulet sudy. V půlce noci, Terka celá rozmačkaná se domáhala výměny místa, zbytek noci jsem spal přicuclej na okénku, zavalen Terkou a malou (už máme definitivní favority na jména první je Emi a druhé je Františka, příjmení si Terka veme moje a buď to zvládneme někde cestou, nebo až v ČR) Co mě dnes rozesmálo: co všechno ty lidi na tom kole nevozí, na pytle cementu si člověk zvykl, na basy od koly taky, zaskočila mě rozložená postel na nosiči, ale opravdu nejvíc mě vyděsila šlapací skříň, tedy dvoumetrová skříň, metr a půl široká, na šířku položená na nosič zabírající půl úzké silnice. Zezadu to opravdu vypadalo jakoby si to skříň štrádovala sama na kole.
Nocování na S 02° 10.325´ E 029° 46.116´

24.2. úterý
 
I když jsme vstávali před svítáním už po silnici chodili davy lidí, někteří si pozpěvovali. Rozbřeskující slunce nám prozradilo že jsme asi někomu parkovali na zahradě, rychle jsme odjeli. Po necelé hoďce opět příjezd do hlavního města a hledání memoriálu genocidy, abychom se o tom masakru dověděli víc. Po dvou hodinové návštěvě se nám potvrdil názor který jsme od někoho převzali a to že Afrika je na úrovni středověku. Vyvražďování mezi kmeny tu bylo od nepaměti, větší průraz tomu dali běloši když na začátku devatenáctého století začali v některých zemích totální čistky a v některých oblastech vymítili až 80% populace (např. namibie …) Zajímavé info z memoriálu co mě zaujalo byly návody které vycházeli v novinách a vysílaly se v televizi jak by se mělo zabíjet. Další co mě dost konsternovalo byla zpověď několika příslušníků kmene co vyvražďoval ostatní, klidně a hrdě popisoval jak svou mačetou (každý koho tu potkáte, a vlastně všude v Africe, na venkově, má v ruce svou mačetu, kterou používají místo nože, sekery, srpu, otvíráku, prostě všeho co se dá) zabíjel sousedy, děti, jak zabil matku s dítětem, jak jí sekal atd. Když sem ho pozoroval cítil sem jeho vnitřní agresi, jeho strach a slabost a bez legrace všichni příslušníci toho kmenu vypadali jako lebkouni z nějakého scifi filmu. Doposud sem nikoho podobného v Africe neviděl, asi jsou všichni zavřený říkal sem si. Po děsivé návštěvě muzea jsme se vydali na projížďku hlavním městem, tedy tou velkou vesnicí, ale opravdu nebylo co k vidění, pak zdlouhavě našli tu správnou cestu směr Giseney město u jezera, dle průvodce město plné krásných pláží, město převážně obývané bělochy, smetánkou a snoby, chtěli jsme se tam kouknout a ukázat jim smraďochy z Čech. Cestou jsme na odpočívadle potkali naloženou motorku, ano byl to opět němec, krátký pokec, pak průtrž. Giseney je město u jezera, v tom se průvodce nesplet, jinak ani náznak po pěkných plážích, město je na hraničním přechodu s Kongem, trochu nás vyděsila snad dvoustovka nákladních vojenských aut na přepravu lidí a zvláštní bojová nálada ve městě, opravdu hodně vojáku. Asi hoďku jsme hledali ubytování které by mělo být u vody a mělo být levné, nenašli jsme nic, takže jsme se rozhodli že se vydáme podel pobřeží jezera na jih. Za městem navštívili trh, a nakoupili plnou tašku ovoce a zeleniny asi za třicet kaček. Při odchodu totálně nečekaný incident s nějakým místním, ostatní ho odtrhli (viz delší verze). Cesta podel jezera byla spíš polničkou protínající vesnice, farmy a políčka, opět vytřeštěné obličeje vesničanů. Objevování té správné cesty. V podvečer jsme našli pěkné zastrčené místečko, oproti včerejšku si udělali skvělou večeři a užili si noci tentokrát s deseti stupňovým náklonem, ale nikoli bočním. Před spaním několikahodinové povídání a plánovaní naší rodiny, jak zrychlit cestu a přeci si jí užít či probírání všech možných variant, jak že Terka poletí rodit do Čech a já s jahůdkou dojedu plánovanou cestu. Vše zatím napovídá tomu že je Terka opravdu těhotná! Několikrát za noc jsem se vzbudil schoulený u zadních dveří. Takzvaná skluzavková noc. Veselý zážitek dnešního dne: stály jsme v koloně před nějakou objížďkou a z pěkného nového kamionu co stál za námi v koloně vystoupil z místa spolujezdce hodně dobře oblečený muž v nažehlených kalhotách, nažehlené košili, oholený. Stáhl jsem okénko a poslouchal co chce. Neuměl anglicky, s posunků jsme se dopídili že by chtěl nějaké peníze, pořád jsme dělali že nechápeme a pro lepší znázornění co chce vytáhl z kapsy balík bankovek rovnajícíse badžitu na měsíc našeho cestování a mával s ním před náma. Když jsem mu řekl že my nemáme skoro nic a ať nám dá trochu těch peněz on, začal se smát a byl hrozně dotčen proč on by nám bělochlům měl dávat nějaké peníze. Uraženě odešel s prázdnou.
Nocování na S 01° 48.052´ E 029° 20.044´

25.2. středa

Ranní vymrštění se a pokračování v cestě směr Kibuey. Opět projíždění turisticky neposkvrněnou krajinou, mávání, leckdy to bylo jakobych na prvního máje jel na alegorickém voze a davy jásaly i když sem tam nějaký nevrda nespokojeně pobrukoval. V Kibuey jsme našli pěkné místečko u vody a trochu relaxovali, opravil jsem drobnosti, dolil Etiopskou naftu, mezi tím jsme odháněli děti které se střídali v pozorování nás samotných. Nakonec jsme se rozhodli se neubytovat ani tady a dál pokračovat směr Tanzanie. Rwanda je opravdu dost drahá a jedno ubytování (zaparkování auta na parkovišti u hotelu a používání jejich toalety a sprchy) by nás přišlo na tolik že by jsme z toho měli jídlo na dva týdny,ale nejen ubytování je ve Rwandě drahé, drahé je opravdu vše např. když v ČR nyní máte naftu cca za 24kč, nevím, tady si můžu cucnout litřík za 32Kč, litr mlíčka 50kč, litrovka vody 25kč, kilo eidamu za 400kč, dá se přežít když nakupujete přímo na tržištích od zemědělců a přímo výrobců, oproti márketům se dostanete na skoro čtvrtinové ceny, ale nabídka není tak široka. Už po několikáté příjezd do hlavního města (všechny malé i velké silnice vedou z hlavního města, takže se nemůžete dostat někam aniž by jste jim projeli) A opět několik kilometrů za hlavním městem se krajina změnila, nebyla tak kopečkovata, kopce byly pozvolné, i reakce lidí byly, vlastně nebyly žádné, žádné mávání, žádné pozdravy nic. Pak sem málem naboural když z pozakřoví vstoupil do silnice z mačetou ten samý chlápek co jsem viděl jak povídal o tom jak zabíjel, pak tam byl další, pak další …. Až k Tanzanským hranicím se veškerá populace změnila v příslušníky kmene co jsem viděl v muzeu. Paradox, nebo možná to byl důvod, proč za celou dobu nebyla ani jedna pozitivní reakce naopak, pár plivanců na auto, dostatek nemilých agresivních gest a hodně hodně nepříjemná hustá, agresivní atmosféra, nálada, energie co tam prostupovala. Pro nás nemilé. Místo jsme našli až k večeru, na drzouna u hlavní silnice, ale šikovně zastrčené, objevil nás jen jeden cca osmnáctiletý mladík, co nám pořád říkal bělochu, stál od nás půl metru a koukal jak si připravujme jídlo, střídavě odbíhal na silnici a přiváděl další aby se koukli na bělochy jak si dělají jídlo, jak jedí atd., vydrželo mu to asi hodinu, odešel, setmělo se, já vzal pilu, pokosil nějaké křoví abych se dostal ještě mnohem dál od silnice a opravdu byli k neobjeveni. Následovalo to na co jsme se několik dní připravovali, čeho jsme se trochu obávali a co mělo nemalým způsobem rozhodnout o průběhu naší cesty. Test Terčiného těhotenství. Večer jsme se na to slavnostně rituálně připravili., zvláštní napětí a vzrušení provázelo celý test. Cítil sem své i Terčino napětí. Test potvrdil že Terka má v bříšku Emi Františku Havlíčkovou. Jakoby jsme se to dověděli poprvé a trochu zmatkovali a znovu a znovu přemítali všechny možné varianty co a jak.
Nocování na S 02° 08.946´ E 030° 34.848´

26.2. čtvrtek
ráno nás vzbudila opravdu silná průtrž mračen, vyrazili jsme k několika kilometrů vzdálenému hraničnímu přechodu. Naftu jsme nechtěli brát, měla být v Tanzanii minimálně o polovinu či víc dle průvodce levnější. Nebylo ani kde tankovat, ani kde nakoupit chleba či potraviny. Stále slejvák. Už dva kilometry před hranicemi stály kamiony, jeden tak druhý tak, prokličkování mě dalo zabrat. Formality šli hladce na obou stranách. Poplatek na Tanzanské straně. Kurz na hranicích byl hodně hodně hodně nevýhodný, tak jsme vyměnili jen něco abychom měli na pár dnů a pak jsme chtěli sehnat banku, což se ukázalo později jako krátkozraké. Opravdu velkou čárou přes rozpočet bylo to že v hraničním městě není čerpačka. Nasadil sem maximálně úspornou jízdu abych ujel do dalšího asi sto kilometrů vzdáleného většího města. Dojeli jsme a pumpa tam taky nebyla. Trochu jsme začali zmatkovat. Nakonec se nám zjevil anděl, tedy policista který kontroloval při výjezdu z města pojištění, ale místní policejní uniforma se skládá z bílé čepice, bílé košile, bílého saka, bílých kalhot a bílých bot, tenhle kuchař nám pomohl sehnat z černého trhu naftu, byla za 35kč, což bylo za dvojnásobek oproti průvodci, co se dá čekat od černého trhu, tak jsme koupili jen dvacet litrů, dojeli dalších sto kilometrů, opět žádná čerpačka, nafta opět docházela, čerpačka objevena v dalším městě když už jsme byli na kraji dojezdu a museli by jsme shánět naftu kdo ví kde. Stojan na kliku (obsluha musí točit klikou aby nafta tekla, cena není daná, smlouvá se, první cena 45Kč, pak hned další cena stejná jako sehnal policajt, níž to nešlo) byli jsme na ně naštvaný že z nás takhle chtěli stáhnout kůži a dávají nám dvakrát takovou cenu, naše zášť se ale později ukázala neoprávněná, tahle cena byla v celé Tanzanii a nikoli jak nám říkali dva průvodci o Tanzanii pul roku staré že cena nafty je 14Kč a jak nám potvrdili místní lidi, cena 14kč za litr byla tak před pěti rokama. Vsuvka první dojmy z Tanzanie: prostorová extáze, prostě najednou spousta prostoru kolem, louky, stromy, lesy, sem tam někdo, i hoďka jízdy a my nikoho nepotkali, to oproti přetékající Rwandě bylo opravdu orgasmuidní. Jakoby naše aury nebyly atakovány a mohly vklidu splynout s okolní přírodou. Jinak lidi v této severozápadní části Tanzanie absolutně nekomunikativní, až nepřátelský, málokdo odpověděl na otázku zda je ve městě čerpačka. Cítili jsme se tak trochu pod tlakem, při kontaktu s místníma, a nemohli přehlédnout, jejich povýšenost, pohrdání, přehlížení, jejich neskrývaný rasizmus a to naše názory ještě nebyly zastíněné střílejícím černochem a jeho vyhrožováním že nás zastřelí, které přišlo až večer … Míjení zlatokopecké osady, maličký prostor asi kilák na kilák a opravdu hodně lidí, jak mraveniště, na metru čtverečním několik lidí, hemžení, všichni špinavý od hlíny, kolem dřevěné chýše potažené igelitem … Objevila se nevýhoda orgasmového odlehlého prostoru v nedostatku čerpaček, stále nic, opět docházela nafta, nebrali jsme moc protože nebyli ani místní peníze, hledání i banky. Konečně jsme dorazili do většího města Shinianga, vybrali z bankomatu příděl na Tanzanii, vzali sto padesát litrů nafty abychom opět neprožívali taková traumata. Cena opět stejná jako nám sehnal policajt a my koupili na čerpačce s klikou a my všechny podezírali z lichvářských cen. Opravdu unavení jsme se před soumrakem rozhodli že povečeříme v nějaké místní restauraci. Pracně jsme si vybrali jednu, bohužel nevařili. Hledání další, objevení hotelové restaurace kde mě do očí praštili svítící neony mě známým nápisem plzeňského pivka. Restaurace normálně drahá na místní poměry na naše rozpočty ultra drahá, navíc neměli nic bezmasého, již bez sil hledat něco jiného jsme si dali jednu porci bramborové kaše za padesát korun a dvěstě gramů dušeného zelí za šedesát, české pivo bohužel neměli i když sem si říkal že po roce pozřu pivo.Na dochucení zelí sem musel přinést vlastní koření. Jinak velké překvapení a zklamání v restauraci to proběhlo asi tak že jsme přišli, pozdravili, nikdo nám neodpověděl, ani šéf baru a pak někdo řekl co by jste chtěli běloši? pak z opravdu velkým přemlouváním povídali že něco udělají bez masého. Pak nám jídlo po čtyřicetiminutovém čekání šéfová hodila na stůl aniž něco řekla a očima bloudila všude možně jen aby se nepodívala naším směrem.Nakonec Terce nechtěli vrátit peníze s tím že ceny jsou jiné než v jídeláku, nakonec je „vybojovala“ a s plácnutím o stůl je položila obsluha před Terku. Byli jsme opravdu unavení, tím vším děním podrážděný, možná trochu znechucený a to jsme ještě nevěděli o kolik to bude za pár hodin horší. Po celodenním řízení jsme opět porušili nepsané pravidlo před západem slunce mít vybrané místo na spaní. Opět tma jak v hrnci, nikde nic a pak dům, kolem silnice sem tam mokřady, rýžová pole, takže náhodné sjetí ze silnice by se mohlo vymstít, na potvoru několik kilometru jenom pole, žádné louky, žádné lesy. Nakonec to vyhrála cestička mezi poli, dlouhé váhání do jakého křoví to zapíchnout, nikde nic, v dálce byl vidět po straně oplocený lom, či pískovna, projeli jsme kolem něj, byl asi sto metrů od cesty a jeli za něj mezi nějaké navežené kopy, docela zastrčeny. Říkal jsem budeme-li někomu vadit, přijde a vyžene nás a zas pojedem, počkáme půl hoďky a uvidíme. Raději jsem postával vedle auta abych neusnul a pálil v autě tyčinky proti komárům a to jsem ani netušil že přijde nejdramatičtější večer na naší cestě. Než uplynula půl hodina pozoroval sem nebe poseté hvězdami, přesto v dálce blesky, bouřka, cvrčci cvrlikali, žáby žábovaly. Nikdo se neobjevil, dopsali jsme deníčky a šli na kutě, opět vedro, o to větší když jahůdka ujela skoro pětistovku a motor byl pěkně roztopenej. Usnuli jsme asi za pět minut od ulehnutí. Ani nevím za jak krátkou dobu kdosi zaklepal na okénko a střídavě jeden a druhej hlas cosi říkal co nebylo anglicky. Trochu sem se lekl, ale nijak sem se nevzrušoval, krkolomně přelezl na místo řidiče, nastartoval, spustil okénko asi o pět centimetrů a rozsvítil světla. Venku stály dva velký, mohutný černoši, v popředí starší plešatá s kulovnicí v ruce. Píšu černoši abych více pomohl tvé představivosti, a i když tu jsou všichni černoši, tak tyhle byly takový jaký si každý vybaví bez většího popisování. „Co tu děláte“ řval afektovaně
„hledali jsme místo na spaní, tak jsme tu chtěli přespat“ sem povídal klidně, už jsme se tu kolikrát dohadovali s chlapama s pistolí či kulovnicí tak mě zbraň nijak nevyváděla z míry. „To je soukromej pozemek, vystupte!!! Okamžitě vystupte!!“
„Proč by jsme měli vystupovat? Nemáme tu co dělat, dobře, omlouváme se, a okamžitě odjedeme!“ vysvětloval sem přešlapujícímu černochovi. „Ne, nikam nepojedete! Nemáte oprávnění k tomu, že tu jsme, musíte tu zůstat!“ křičel černoch
„na koho počkat?“ ptal sem se stále klidně.
„mlč a čekej!“ řval
trochu se do mě navalila jiná vlna a začal sem na něj řvát:
„proč tu mám čekat? Protože mi to říkáš ty? A co seš ty? Voják policista? Máš nějakej průkaz?“
namířil na mě svou kulovnici
„zůstaneš tu protože to říkám a jinak tě zastřelím, rozumíš?“
„nerozumím! Proč tu máme čekat? Na co? Zavoláme policii!“
„klidně zavolejte, ale jsi na soukromém pozemku!“
„A to je oprávnění mě zastřelit či co?“ a doufal že tu není podobně zvrácený zákon jako v USA
Terka začala listovat našima poznámkama a důležitýma číslama, průvodcem a hledat čísla na policii.
„Mám tam zavolat? A co jim mám říct?“ ptala se vyklepaná Terka
„určitě na policii zavolej a řekni jim že je tu šílený bandita co nám vyhrožuje že nás zastřelí a míří na nás puškou“ odpovídal jsem jí anglicky aby i šílený černoch slyšel náš úmysl co chceme udělat „a klidně zavolej i na ambasádu protože tohle je trestný čin když ti někdo vyhrožuje zastřelením“ pokračoval jsem. „klidně volejte, ale nikam nejezděte!“
pořád stál tři čtyři metry od mých dveří, mířil na mě kulovnici. Před námi a vlevo navožená hlína, plným pravým rejdem bych se jí určitě vyhnul bez obtíží. Měl sem rozsvícený dálkový světla a okukoval jak se odsud nejlépe a nejrychleji vytratit. Redukce zařazená, po dvaceti minutách dohadování byla Jahůdka zahřátá na provozní teplotu a mohla si z fleku dovolit extremní otáčky tudíž extrémní odpíchnutí z místa. Spojka na podlaze, zařazená jednička, pravá ruka na volantu, levá na páčce se světly, připravená je vypnout aby v případě kdyby psychopat opravdu chtěl střílet tak aby se do nás hůř trefoval. Všude tma, nikde nic, nikdo nepřicházel, nikdo nepřijížděl, nic se nedělo, napětí a nervozita stoupala. „sakra na co tu čekáme? Chceš peníze, dobře, řekni si kolik a my jedem“
„čekejte a nenuť mě k tomu abych tě musel zastřeli“
„My ale jedem!“
„prosím nejezdi, čekej, zastřelím tě“
přestřelka slov zintenzivňovala
ve slovní přestřelce sem túroval jahůdku.
To černocha hodně znervózňovalo.
Při jednom tom zatúrování jsem prudce pustil spojku. Jahůdka se vymrštila i když v hluboké hlíně jí to nešlo tak rychle. Periferně sem viděl jak se vymrštil i černoch udělal dva tři kroky souběžně z jahůdkou, přitom nabyl svou kulovnici a bez váhání ten velkej, tlustej, plešatej psychopatickej černoch vystřelil. V absolutní tmě byl vidět mohutný záblesk co vyšlehl z kulovnice někam nad kapotu jahůdky. Dal sem nohu z plynu.
Rychle nabil a namířil na mě.
Otevřel sem okno a začal řvat: „ ty mě chceš zastřelit? Chceš mě zabít že tu stojím? Že tu parkuju? To je důvod?“
„Čekej tu! Když né tak tě zastřelím!“ Neohroženě řval a pušku měl zapřenou v rameni
„Nebudu tu na nic čekat! Jedu!“ a začal jsem trochu Jahůdkou hýbat, možná o cenťák o dva popojíždět.
V okamžiku pohybu Terka začala ječet:
„Nejezdi, prosím tě stůj, prosím stůj, prosím!“ povídala zoufale ze slzama v očích
„Na co chceš čekat? Až tě tenhle blázen zastřelí? Tak si vystup a počkej si tu já nechci aby mě tenhle psychopat voddělal?“ ječel sem v tranzu. Do toho řval černoch že mě zastřelí! „nejezdi, prosím tě nejezdi“ říkala s brekotem úplně zlomena Terka.
Vyřadil sem.
„dobře, čekáme dokud nás nezastřelí, zkrátíme si to voláním na policii. Najdi ty čísla a volej!“ řekl sem o trochu klidněji i když to tak asi nevypadalo. Do toho řval už klepající a koktající tlusťoch abych vypnul motor.
Každý jsme vzali svůj telefon, naštěstí tu byl signál. Každý jsme vzali jednoho ze dvou průvodců o Tanzanii a začali hledat čísla na policii. Nefungovalo!
Zkoušeli jsme to s volačkou do Tanzanie, přes spojovatelku, nic nešlo.
„Tak já se pokusím dovolat do nějakého hotelu aby nás přepojili nebo přivolali pomoc“ říkala Terka.
„dobrý nápad“ říkal jsem a zkoušel všechny možné kombinace tísňových volání co byly vypsané na celé stránce důležitých info o Tanzanii. Terka to zkoušela volat kde kam, marně. Bylo po půlnoci. Po chvilce skoro vítězně vykřikla: „už to zvoní!“
„paráda, jsi dobrá. Kam ses dovolala?“ chválil jsem telefonistku
„do servisu nissana!“
„myslíš že je vhodná doba si rezervovat výměnu oleje? Navíc myslíš že tam někdo bude o půlnoci?“
pochopitelně to nikdo nebral.
Nikam jsme se nemohli dovolat. Po deseti minutách všemožného zkoušení jsme toho nechali, nemělo to smysl.
Snažil sem se dýchat hodně zhluboka abych se uklidnil, aby i Terka slyšela jak zhluboka dýchám a uklidnila se. Cítil sem jak se napětí a nervozita z auta vytrácí. Když už se ukazatel mého rozčílení neocital v červeném políčku, pootevřel sem okénko a klidně sem se zeptal: „Řekni kolik chceš peněz a nech nás jet“
Stál tam pořád v palebný pozici, rozkročenej, prst na spoušti, lesknoucí se spocené čelo, tiky v obličeji, hodně nervózní. „nechci peníze! Musíte tu čekat!“
„čekáme tu asi hodinu, na co tu čekáme a jak dlouho tu budem čekat?“
„čekáme na šéfa až přijede, je na cestě“
asi po hodině jsme se konečně dověděli na co tu čekáme.
„dobře, čekáme tu na šéfa, ten by nás nemusel zastřelit a když je majitel takového objektu nebude to žádny blb, možná“ dodal se „takže se uklidníme a vše budeme řešit v klidu.“ A opět sem se několikrát zhluboka nadýchl a uklidňoval sebe i Terku. Terka se taky semnou několikrát zhluboka nadýchla. „vysvětlíme mu vklidu jak a proč jsme se zde ocitli, omluvíme se mu, nabídneme mu peníze a mizíme, kdyby něco tak se domoct k tomu aby byla přítomna policie. My teď nemůžem vůbec nic, ani nikam zavolat.“ Zklidňovali jsme se.
Přijelo auto.
V zrcátku jsem viděl jak se blíží další tři lidi.
Dva Arabové přistoupili k mým zamčeným dveřím, pootevřel sem asi o pět centimetrů okno.
„Ahoj, jak se máte? Já sem majitel tohohle lomu a je mi líto co se tu stalo.“ Řekli klidně a omluvně štíhlí Arab s knírkem mačkající se k pootevřenému okénku abychom ho slyšeli. „odkud jsi?“ ptal sem se trochu zmateně
„odsud“ odpověděl
„myslím původně, nebo odkud jsou tvé rodiče?“ pídil sem se po jeho původu
„z Íránu“ odpověděl
„tak to je dobré to jsi muslim a nemusel bys mě hned zastřelit“ já na to skoro rezignovaně-

no nebudu to rozepisovat, to by byla hodně dlouhá verze, nakonec nás nikdo nezastřelil a nic neudělal, nakonec jsme odjeli s majitelem lomu s Fakírem do jeho domu, kde nás pohostil, nechal přespat, a ráno pro nás připravili královskou snídani. Vše bylo zajímavé a podrobnosti v delší verzi.

Poučení z dnešního: když jste v zahraničí nemůžete používat tísňové číslo daného státu, nedovoláte se, musíte mít normální placenou linku, jinak vám to je k …

Poznatek: já být černoch co si divoší někde v Africe do té doby než přijde nějaký běloch který mě vyvraždí celou rodinu, sebere mi a mým přátelům pozemek a dobytek co mě živí a pak mě x dalších let zotročoval a zažíval bych znovu dobu feudální tak bych taky byl na bělochy trochu naštvanej


Nocování na S 03° 50.090´ E 033° 16.847´

V dalším zápisu, který bude klidnější, se dovíš:
Především se dovíš, náš milý čtenáři jak bude pokračovat cesta když Terka nosí Emi Františku Havlíčkovou.
Jak mě „vytekli“ nervy a já vybuchl při silniční kontrole
Jaké bylo a jak dopadlo spaní u řeky plné hrochů
Setkání s Indickým oceánem
Jak mě bez zjevné příčiny na krku prasknul vortex.


Další sedmý díl si budete moc přečíst přesně za týden


Dál jsme se s Terkou rozhodli, protože si rádi hrajeme a protože bychom Vám rádi udělali radost, či Vás odměnili za věrnost, že budeme soutěžit. Tedy že v každém díle vyhlásíme nějakou otázku, a kdo pošle na Terky fón (+420773600009) první správnou odpověď bude odměněn. Nečekejte závratné ceny, ale vlastnoručně je přivezeme a stopro budou z africkeho kontinentu. Smsky, můžete poslat zdarma z netu (ale nevite zda nám došla a nevíme jak je to spolehlivé) nebo z mobilu a mate-li výpis o doručování budete vědet zda nám to došlo.


První otázka bude jednoduchá, tipovací, na roztrénování:
Kolik litrů nafty Jahůdka veze, když natankujeme všechny nádrže a kanystry na naftu do maxima?


Vyhrává ten co se trefí, nebo bude nejblíže, vítěz dostane přívěšek na krk, vlastnoručně vyrobený z mušle (spíš pozůstatek mušle ale moc pěkně dovytvarovaný)nalezené na Ilha de Mozambik.


zpět na deníky