V tomto díle s námi budete putovat po Mozambiku.

20.3. pátek

Ráno dotažení všeho možného a zjišťování příčiny občasného špatného startování. Pak dorazili na sousední pole kopačko chtivé paničky s motikou na rameni a byly trochu nevrlé, když nás tam viděly, asi dneska ten lán, na kterým jsme stáli chtěly proměnit v pole. Tak si tam tak stouply, klábosily opřené o motiky a pozorovaly, co budeme dělat.

My vyrazili do města, tedy do Pemba, největší přírodní přístav snad v celé Africe, koupili si čerstvé pečivo, užili si toho pochmurného města plného ruchu, pouličních prodavačů a stánků se vším, dorazili k oceánu a snad na první lavičce, co jsme viděli v Africe u oceánu si vychutnávali čerstvé, křupající pečivo, sice křupalo, že tam byla zrníčka písku, ale to nám nevadilo. Vedle nas se postupne naschromazdilo pár mladíků

Ale idilku to rozhodne nepokazilo.

Vyrážíme po pobřeží a hledáme opuštěné místo, kde by jsme nebyli objeveni a mohli si užívat pár dnů oceánu.

Na jednom takovém jsme našli krunýř asi stokilové želvy a asi patnáct kilo melounů. Užívali jsme si pohody a pak byli vyhnáni, kymsi kdo hlídal nějakou prázdnou ubytovnu a tvrdil, že k tomu patří i pláž od horizontu k horizontu a nikdo tam nemůže. Tudiž jsme vyrazili jinam, cestou jsem fotil obr stonožku a šneka, kterého z radostí a požitkem přejel místní motorkář.

Místo kde jsme se upíchli nebylo úplně na pláži, ale oceán jsme slyšeli a objeveni jsme nebyli. Večerní diskuze co nás nejvíc zužuje a co by jsme chtěli vyslat do vesmíru aby se nám splnilo:

1) alespoň jednou za týden mít den co nepotkáme ani člověka a užijem si ho osamotě a v soukromí

2) usušit si věci, vzduch je stále tak vlhký že nic neschne a vše je vlhké

3) aby se totální africké vojerství zmírnilo alespoň o čtvrtinu, abych se večer neprobouzel a neviděl sem mezi záclonkama zírající oko

Gps souřadnice, kde jsme nocovali S 13.13.456 E 040. 33.148

Moudro z knihy: Činíme reálné to, čemu věnujeme pozornost. Proto si Mistři volí to co chtějí učinit reálným.

21.3. sobota

Nevím zda jsem se v noci 57x budil, protože jsem se večer přejedl, nebo že v autě bylo 31 stupňů, nebo že po autě polétávalo asi deset komárů co odolávali všem možným zbraním hromadného ničení, kterými jsme byli vybaveni, nebo mě budilo Terčino chrápání, které vždy rozdrnčí i blatníky, nevím prostě ráno bručavej, vomačkanej, nevyspalej...

Naší cestu podél moře zastavila až rozvodněná řeka, široká asi sto metrů, proud nebyl zas tak prudký a davy cyklistů jí přecházely s bicykly nad hlavou a voda jim maximálně ovívala zadnici. Probírání jestli to přejedeme nebo ne, s naším vyvýšeným saním jsme schopni projet vodu do výšky cca metr a půl, a tahle voda byla max poloviční. Já byl pro brodit, u Terky zvítězil strach, tedy byla pro nebrodit, chvilku diskuze, kterou jsem nedokázal udržet v poklidným rytmu, trochu jsem se naštval, protože žádný z mých argumentů nebyl akceptován, ale ustoupil sem a do vody se nevřítil a jeli jsme zpět 150km.

Po vychladnutí jsem byl rád, že se Terka nenechala přesvědčit, musíme Jahůdku šetřit a takovéhle extrémky si můžeme nechat na ježdění někde kolem komína a ne lán cesty od rodné hroudy.

Vyprání v oceánu za přítomnosti „vysávače“ (člověk který stojí někde blízko vás a hrozně z vás saje energii, nedělá to úmyslně, ale dělá mu to dobře a vás to vysiluje, vycucává a dle intenzity je vám to více či méně nepříjemné) tohle bylo brutální vysávání, ale radost z praní byla silnější.

Doražení na místo poblíž toho odkud jsme ráno vyráželi, věšíme prádlo a trochu odpočíváme. Přisály se na mě chmurné nálady, pomohla trochu večerní meditace, pak trochu Terčinýho reikování, ale asi po deseti minutách byla zpocená jak po finské sauně, nějak se tomu predátorovi uvnitř mě nechce ven. Večer průtrž mračen.

Gps souřadnice, kde jsme nocovali S 13.13.093 E 040. 33.121

Moudro z knihy: Tohle je paradox všech lidských vztahů: abyste byli tím čím jste, nepotřebujete druhého...ale bez něho nejste ničím

Poznatek:

Jen v Africe si může člověk okusit odvrácenou stranu toho co prožívají velké světoznámé hvězdy. S rozbřeskem už vedle stojí hlouček lidí a pozoruje nás jak rozlepujem jedno a pak druhé očko. Snídáme a hlouček se rozrůstá. Frčíme vstříc dálkám a není minuta co nemíjíme menší či větší hlouček lidí a pokaždé se všechny zraky obrací na nás, pokaždé příjde menší či větší údiv a pokaždé příjde mávání...

Při každé zastávce se seběhne hlouček rozrůstající se každou sekundou. Ty méně stydlivější se zeptají zda se mohou dotknout prstem a nevěřícně a opatrně do nás píchnou jako do bubliny a čekají že prasknem. Někteří si chtějí potřást rukou. Děti se chytají za ruce. Obědváme a přinejmenším kolem nás je hlouček lidí. Upalujeme dál, protijedoucí auta, když nějaké sem tam potkáme blikají na znamení pozdravu. V tichu divočiny je hřmění motoru slyšitelné, proto děti vybíhají z chatrčí a běží k silnici aby mohli obhlídnout kdopak to jede a odměnit ho máváním. Věčeře se neobejde opět bez pozorovačů, unavení se jdeme svalit po hygieně do auta, zůstávají ty nejotrlejší, kteří čekají co se bude dít dál, ty nejdrzejší koukají škvírkou mezi záclonkama co se to tam uvnitř děje... tak tohle je každodenní život cestovatele po Africe.....

22.3. neděle

Vstávačka v 4:21 a čekání na svítání, vlhko, komáři. Vyrazili jsme po né moc romantickém svítání podél pobřeží a stále hledali nějaké místečko na pláži abychom si užili klid a oceán. Nenašli.

Pomalu se blížili k ostrovu Illa de Mozambic co nám doporuřil Španěl co jsme ho potkali v Egyptě.

Možná díky tomu, že byla neděle a chlapi nemuseli pracovat jsem si poprvé v Africe všimnul, že někteří zástupci mužského pohlaví nosí děti, či se s nimi vedou za ruku, náznak jsme zahlédli v Malawi, ale tehle den tento výjev byl často k vidění, což doposud byl nevídaný úkaz.

U silnice jsme koupili igelitku čerstvě nakopaných arašídů, něco podobného jsem nikdy nejedl, spíš chutnaly jako čerstvé fazole než jako arašídy, ale byly vítečné. Silnice ve většině dobrá prašanda nebo slušná asfaltka, kolem stále jen a jen vesničky či obydlí z hlíny a rákosu, kolem domků na křovinách sušící se prádlo. Místo na přespání jsme hledali těžce, nakonec jsem vjel do neprodyšného křoví, za autem jsme si vyšlapali plácek a připravovali večeři, asi po deseti minutách jsme byli objeveni a celé tři hodiny do setmění se střídal dav co nás pozoroval.

Lidičky, převážně chlapi od pěti do čtyřiceti. Když už pořvávání nějakého místního komika bylo opravdů nepříjemné a tak to Terka nevydržela a na komika v davu se rozeřvala a prudce vstala, celý dvacetičlený dav se rozutek. Zpět se vracel bojácně a né tak blízko. Dav se pak rozutek i po delším pohledu do očí. Po setmění proběhl za přítomnosti jednoho či dvou ok mezi záclonkama relaxační sexík, spolu s vyvrcholením se za autem rozblikaly policejní majáčky a ozvalo se tlučení do auta. Až takový aplaus sem nečekal, nejdříve sem myslel že to sou ovace k představení, ale tlukot neutichal. Pootevřel sem okno, policista neuměl anglicky a já neuměl portugalsky, zapeklitá situace, nikdo z policistů ani z ostatních přítomných neuměl. Chtěl doklady, dostal kopie, chtěl originály, dostal jen kopie, s tím že se máme dostavit na sousední policejní stanici ráno v šest hodin.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 14.26.361 E 039. 53.976

Moudro z knih: Duše Vás vede k dokonalým příležitostem zakusit přesně to, co jste si naplánovali.Co skutečně zakoušíte, to záleží na Vás.

23.3. pondělí

STÝ DEN NA CESTĚ

Před šestou dorazil policista i s posilou. Blikající maják na jeho motorce přilákal asi padesátku místních zvědavců. Nastartoval sem Jahůdku aby se zahřál motor, rychlá ranní hygiena a vyrazili jsme. Za povyku místních, jsme si připadali jako zločinci, které vedou k šibenici za nelidský zločin. Za doprovodu motocyklové, blikající policejní hlídky jsme jeli na místní policejní stanici asi deset kilometrů od našeho spacího místa.

Policejní stanice byla malou budovou o dvou místnostech, v jedné bylo několik rozebraných motorek a jedna asi pojízdná, spíš to byla taková moto dílna a druhá místnost byla kancelář, kde byl stůl plný papírů a dvě lavice stlučené z klacků, hlíněná zem, hlíněné stěny, plechová střecha. Policista na motorce jel do městečka sehnat někoho kdo umí anglicky a náčelníka stanice. Byli jsme sice mírně rozrušený z toho co bude, ale scenář byl jasný, nikomu nedávat do ruky originály dokladů a nenechat si případně nic líbit. Asi za půl hodiny se sjeli všichni potřební a začal výslech. Seděli jsme na lavici pravděpodobně, na které sedávali ti největší místní recividisté. No výslech, anglicky mluvící se ptal proč jsme spali zrovna tam a tak, náčelník mu cosi povídal a on dál pokračoval. Po zodpovězení dotazů odkud jsme, odkud jedem, jak dlouho jsme v Mozambiku a v Africe a proč tu jsme nám začal překládat, že Mozambik a Afrika je plná černých imbecilů (oba byli pochopitelně černoši) kteří jsou schopni člověka zabít kvůli krajíčku chleba a že spaní v buši, či na podobných nechráněných místech je šílené, hrozně nebezpečné a že příště máme třeba přespat na jakékoli policejní stanici. Vratili nám kopie dokladů a popřáli šťastnou cestu. Sice mi není jasné proč nám to policista svými posunky neřekl už předcházející noc, proč nás neodvedl do „bezpečného“ sousedství policejní stanice a proč nás v té vražedně nebezpečné buši nechal celou noc, ale byli jsme rádi, že tu frašku máme za sebou, tak jsme jeli.

Kousek, asi kilometr od stanice jsme si koupili u silnice pečivo, prodavač se divil, že nejsme zavřený a že nás pustili tak rychle, hned se ptal zda jsme náhodou z vězení neutekli a nejsme na útěku, pochválili jsme mu angličtinu, řekli že prcháme a ať to nikomu neříká, skočili jsme do auta a předstírali zběsilý úprch.

Za několik kilometrů předstíraného prchání jsme koupili u silnice čerstvý kokos, kterému před námi uťal prodávající špičku abychom si ho mohli vypít, neměl na vrácení, tak nám uťal i druhý. Terka pohotově z útrob Jahůdky vyštrachala brčka a my si na drncavé cestě vychutnávali né moc chutnou tekutinu, která při sebemenším poskočení jahůdky pryštěla z kokosu ven na naše už dost špinavé šaty.

Po deváté ranní jsme dorazili na ostrůvek Ilha de Mozambik. Ostrůvek je asi jeden krát dva kilometry, jede se na něj po dvoukilometrovém úzkém mostíku, kde neprojedou dvě auta vedle sebe. Celý ostrůvek vypadá jako nějaké přímořské španělské město. Ani jedna chýše, což nás přivádí k údivu. Abych ti milý čtenáři co nejlépe nastínil atmosféru a to jak to na tomto ostrůvku vypadalo. Představ si nádherné přímořské město, vystavěné na začátku dvacátého století, dvou třípatrové vily, lázně, rezidence, kosteli, školy, prostě celé nádherné město které omíjí oceán a když pomocí své fantazie vyženeš všechny obyvatele a třicet let vše necháš ladem a pak se do všeho začnou postupně stěhovat místní černí obyvatelé, tak pak získáš obrázek ostrova Ilha de Mozambik. Většina domů rozpadlých, vybydlených, ale celková krása města zůstává, město zůstavá tajemné, pochmůrné, jako by se tu zastavil čas, ale to je jeho kouzlo, tím je toto místo jedinečné. Staré lavičky, pouliční lampy, prorůstající tráva mezi mozajkovou dlažbou, Třímetrová socha uprostřed náměstí, kolem které běhá několik slepic, přes náměstí běží kdosi s kolečkem, nikdo nikde, studené ticho, žádný ruch jen z nějakého zaparkovaného auta se line muzika. Při procházce městem se nás ujal samozvaný devatenáctiletý „průvodce“ jménem Harry Potter, nevím zda spisovatelka slavné knihy ukradla mladíkovi jeho jméno či on se nechal podle obrýleného čaroděje přejmenovat (on tvrdil že takové jméno už má od narození). Chtěli jsme navštívit pevnost, co je zapsaná do unesca a už má být rok otevřená, brána však byla zavřená a protože se jednalo o nedobitnou pevnost ani my jsme se do ní nedostali. Potter nám pořád něco vyprávěl.

Zaparkovali jsme těsně u pláže, vedle pevnosti a vedle telefoního vysílače, ke kterému patřila i malá bouda s hlídačem tohoto vysílače. Místo to bylo pěkné, hlídač byl milý a ke svému vysílači si veme do foroty i naše auto, proto jsme se rozhodli, že minimálně jeden den zůstaneme, ceny místních ubytovacích zařízení se opět šplhají do neunosných výšin, takže není co řešit. Oslovil nás němý malý pouliční prodejce domácí baobabové zmrzliny, byla výborná, Potter nám naštěstí vše přeložil, mladík však něměl na vrácení, takže jsme museli slízat čtyři zmrzky, což za dvě kačky bylo k unesení. Němý prodejce zmrzliny byl milý a nečekaně komunikativní, zachtělo se mu naší sušenky, nuže když nakreslíš obrázek naší jahůdky dostaneš sušenku, mu rukama nohama Terka říká, chlapec rozumí a hned se pouští do portrétu, do jednoho druhého třetího ...

Omámen úžasnou pláží, sluníčkem a příjemnou atmosférou a asi mírným úpalem, přistupuji na návrh Pottra že nám udělá na pláži čerstvé ryby.

Sice mě vyskočí kontrolka co povídá: „Marku pozor, podobný úlet si měl v Malawi a víš jak dopad“ pohotově kontrolce odpovídám starým Arabským příslovým: co se stalo jednou, nemusí se stát podruhé, co se stalo dvakrát stane se jistě i potřetí. Tudíž domluveno. Potr píská na rybáře náhodou plujícího na své kánoi po moři. Rybář přijíždí ke břehu, Potr se hrabe v klepajících se rybách a hledá tu pravou. Sice se mě ptá jaká bude lepší, ale povídám mu že tomu prd rozumím, jaká je jaká, nechávám výběr na něm. Vybírá jednu velkou a jednu malou za cca 60kč, cena na trhu by prý byla třikrát taková, věřím mu, je tu drahé opravdu vše. Zaplatím ryby, až pak z Potra vylejzá, že vlastně ryby nemůže udělat na plaži jak slíbil, že nemá dřevo a rošt a že to udělá doma. Kontrolka opět bliká. Leží tu před námi ještě mrskající se ryby takže nemáme na vybranou. Cena příloh rovněž stoupla, to už Terka začala být trochu napruzelá.

Nuže Harry Potter s našima dvouma rybkama a s padesátkou na přílohy a za práci dle dohody Potter dostane odměnu po práci. Domluvený čas podávání večeře je šestnáctá hodina. Před šestnáctou se Potter blíží s tím, že ztratil peníze na přílohy a že chce další.

Začal sem si trhat zbytky vlasů a klejt jakej sem trubka, že sem se do toho zatáhl. Vysvětlujeme mu, že nedostane už ani korunu a že je to jeho problém a že věříme že je čestný muž, nejen proto že jeho jmenovec je takovým hrdinou a že nám přinese dobrou večeři co nejdříve.

Pak přišlo asi dvacet puberťaček co nevěřícně „oťukávaly“ a ohmatávaly Terku, předváděli se a skotačili, to vše se zintenzivnělo když jsem vyndal foťák. V jednu chvíly byly tak rozdivočené, že sem se bál že Terku dočista rozmačkají, dělali vše proto abych vyfotografoval zrovna je a ony byly co nejblíže Terce.

(ruka na ňadru slečny v popředí není má,je stejné barvy ale já nosím náramek)

„Adoptovali“ jsme si dva asi šestiletý kluky co tu s náma byli už šest hodin, pupík, ten menší a mladší nám pořád něco povídal, sbírali s Terkou mušle a povídali si s ní. Po dvou hodinách čekání na Pottra s večeří, jsme to vzdali a udělali si housky s máslem. Po tom co jsme usedli ke stolku se objevil i Potter s termonádobama. Příloha pšeničná kaše byla opravdu nic moc, a místo dvou ryb dorazila akorát jedna, ale hlavně že dorazilo něco. Ryba byla dobrá a nasytila nás dostatečně. Housky dostali naše adoptivní děti, dostali i zbytek pšeničné kaše.

Pak usnuly v našich židlích u stolu, už byla tma a my nevěděli co si s těma spícíma syrotkama počít. Dohadování s Pottrem o peníze, ale to bylo očekáváno.

Vychutnávání večera u oceánu, bez komárů, za svitu měsíce, nádhera. Děti jsme nejprv vlídně pak nevlídně probudili a tak trochu vyhnali do jejich postelí, jestli nějaké vůbec měly.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 15.61.814 E 040. 44.601

Moudro z knih: Váš život vychází z Vašich úmyslů.

24.3. úterý

Budíček před rozbřeskem, ranní focení útesů, moře, svítání...

Pozorování ranních sportovců a toho jak se příroda probouzí. Snídaňové téma rodina a rodinné vztahy. Pak procházka a užívání si toho jak se město budí a začíná se rozkmitávat v rámci svých líných možností.

Od rána nás doprovázel náš starší adoptivní syn. Ranní výhodný nákup smažené koblihy nebyl tak výhodný, protože ještě než jsem zjistil, že holčina co na ulici koblihy prodávala z kýblu neměla na vrácení, jsem koblihu skoro celou snědl a nemohl jí vrátit, tak jsme si museli vzít dalších deset koblih, nějaké jsme dali našemu adoptivcovi a na lavičce dobaštili zbytek a stále se nemohli nabažit přítomné atmosféry. Vlastně jsme měli štěstí, že jsme platili desetikačkou a né třeba pajdou, to by jsme si museli vzít celý kbelík. Děvče bylo nadmíru spokojené, hodilo si kbelík s koblihama opět na hlavu a kráčelo dál po prázných pochmurných ulicích.

Odpoledne jsme si užívali stále našeho pěkného místečka na pláži, vyráběli jsme přívěšky z nalezených mušlí a užívali si pohody. Dorazil i Potter, chvilku koukal jak vrtám do mušlí a pak začal s tím že by chtěl příspěvek na studia, to bylo něco pro Terku, vysvětlila mu že ona sama nikdy žádný příspěvek nedostala a že když chtěla nějaké peníze musela si je vydělat, musela pracovat, zeptala se jestli i on pracuje či něco dělá proto aby si vydělal nějaké peníze, jen koukal pak začal vykřikovat nějaké sprosťárny a odešel.

Odpoledne jsme se šli schladit do klimatizované restaurace v nedalekém nejluxusnějším hotelu a ochutnali místní krevety na kari, ty nenadchly ani nás ani naše chuťové buňky a rozhodně né naše peněženky. Asi čtyři hoďky jsme ťukaly deníček do PC. Číšníkovi pak trvalo asi dvacet minut sehnat drobné aby nám mohl vrátit.

Až na natékající štípanec na Terčiné noze, který mohl být předvojem malárie to byl úžasný relax den i večer bez náletů komárů atd. Velké potěšení dne byla milá sms od Mojžíšovců (naši milí známí z ČR).

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 15.61.814 E 040. 44.601

Moudro z knih:Přemýšlíte –li o nemoci nebo o čemkoli negativním, Vaše tělo promění tyto myšlenky ve fyzickou formu.

25.3. středa

Ranní trochu křiklavý odjezd z Ilha de Mozambik. Křiklavý byl proto, že Terka seděla na střeše Jahůdky s kamerou v ruce a tvářila se víc než jako profesionál. Za městem jsme koupili zvláštní ovoce, vypadající jako granát které se skládalo z malých segmentů cenťák na cenťák a v každém tom segmentu byla pecka třičtvrtě cenťáku na třičtvrtě cenťáku, chutnalo to jako ... zajímavě, ale energie na vyplivnutí pecek z okna byla mnohonásobně větší a vyčerpávající, než požitek a přínos z konzumace tohohle granátového ovoce.

Další naše cesta vedla dál na jih do Angoche pobřežního města založeného kolem 15 stol. Sjeli jsme z hlavní a brázdili si to cestou necestou aby se nám naskytly co nejzajímavější pohledy na místní život. Cestou nás stavěli třikrát policisti, vždy vyskočil z příkopu a mával jak blaznivý a vždy mu nebylo jasné proč do Angoche jedeme právě touhle krkolomnou cestou a nejedem po asfaltu. Každá větší obec měla uprostřed kolonádu s velkým kruhovým objezdem ze starých časů kolonizování a bělošské prosperity. Sem tam i zachovalé vily. Krajina mírně zvlněná, stále zelená sem tam malá či velká políčka. Angoche rozdělená na dvě části, na chýšovou část, plnou lidí, pouličních prodejců a pulzujícího ruchu a na Angochu plnou vil a domů vypadajících až evropsky, ale maximálně desetina domů byla opravena a obydlena, zbytek jen chátrající, opuštěný, zkomírající. Prázdné ulice, sem tam někdo, sem tam někdo na zahradě domku s vysokým plotem s elektrickým proudem.

Dorazili jsme na nádhernou pláž asi sto metrů širokou s bílým pískem, byla od horizontu k horizontu. Nádhera. Občas na ztvrdlém písku projel nějaký cyklista nebo motorista, ale to nám rozhodně nemohlo pokazit celou nádheru.

Obrovské až dvou tří metrové vlny. Nadrženě jsme vlítli do vody. Terka se opatrně a nesměle svezla po nějaké vlně, voda jí sahala po kolena, ale když přišla vlna, bylo jí to po prsa.... Já do toho šel více neohroženě, ve vodě sem strávil tři hodiny a opravdově se vyřádil. Večeře, relax.

Co jsme nevěděli: V 75 roce postupně docházelo k výpadům proti bílým obyvatelům Mozambiku, agrese, násilí, vraždy, vyhánění, rabování, vše završilo znárodnění veškerého majetku co patřil bílým. Domy, firmy, farmy, rezidence, hotely vše přišlo do rukou státu a ten začal obhospodařovat či prodal tu nejatraktivnější desetinu. Zbytek zůstal ladem, k tomu se přidalo i několik dalších firem, či farem, protože nikdo nevěděl co a jak se má dělat. To tedy pro nás i pro vás vysvětlení k opuštěným městům, komplexům atd.

Večer vymakávání metody jak umýt a osprchovat celé tělo hrníčkovou metodou, už stačí tři hrníčky na umytí všech našich částí.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 16.14.014 E 039. 58.457

Moudro z knih: Často opakovaná myšlenka nebo slovo se realizuje ve vnějším světě.

26.3. čtvrtek

Ranní cesta po pláži s Terkou na střeše opět vyvolala rozruch. Ještě jednou prohlídka Angoche, pak cesta dál směr Moma, políčka, zeleno i přes to velká chudoba, rákosové chýše, všichni otrhaní, ale každý něco dělá. Cestu na Pebane opět přeťal spadlý most, cesta k němu vedla přes patnáct kilometrový úsek plný kamenů, velkých louží a bahna, který jsme jeli skoro dvě hodiny. Místní hned začali vychytrale přemýšlet jak by nás převezli na druhou stranu na dvou velkých kanojích, každá z nich je pro dvacet lidí. Kreslili nám obrázek jak to technicky provedou.Vidina té hrozné cesty, kterou by jsme se museli vrátit mě přiměla k tomu abych na chvilku uvažoval o tomto šíleném nápadu, Terka však vybuchla jak papiňák když zjistila, že o tom vůbec uvažuji. Nuže cesta zpět. Opět projíždění kokosovými plantážemi, chudými vesničkami. Výhodný nákup kokosů kus za kačku. Lidé tu měli opravdu velký strach, když jsem zastavil a šel k domku kde čtyřicátník prodává kokosy s dětma kolem, nejprve se rozutekly děti, následně chlapík vystrašeně couvá od místa kde seděl. Až když zjistí že chci jen něco koupit, rozzáří se jak měsíček.

Další setkání se strachem byl moment, když jsme zastavili na cestě, na prašce, kterou ostatně jako v celé Africe všichni používají jako chodník a cestu pro dobytek než jako silnici. Auto jsem zaparkoval tak aby mohl projet případně i náklaďák, všude kolem křoví. Pár lidiček se zastavilo asi dvacet metrů před Jahůdkou a dál nepokračovalo v cestě, hlouček se postupně zvětšoval, děti, holky, mladíci, starší paní, až se hlouček zvětšil na dvaceti členou skupinu, pak získal odvahu a ve střehu procházeli kolem nás, za naší úrovní ty méně odvažní se rozběhli a utíkali dál, ty odvážnější jen rázně zrychlili.

Dál jsme pokračovali v cestě na Pebane, cesta byla příšerná trialová a když jsme si to po téhle cestě „užívali“ asi 40km přišel opravdu údiv když jsme z tři metry široké trialové pěšiny vjeli na třicet metrů širokou třídu co protínala opuštěné město plné obrovských převážně rozpadlých, schátralých vil v jejichž sousedství či zahradách bylo mnoho chatrčí. Nepopsatelný zážitek. Mezi krásnými domy pobýhal dobytek a drůbež a k vidění byl typický africký život. Kolem třetí jsme to zapíchli trochu na drsňáka a začli kutit pozdní oběd, brzkou večeři. Sem tam se někdo mrknul co se děje a odešel. K večeru přišel asi desetičlený hlouček v čele s místním bossem. Okoukávali, vyptávali se i když jen jeden uměl lámaně anglicky, pozorovali, boss si opisoval SPZtku, každý měl v kapse arašídy a každý je nepřetržitě tahal z kapes a loupal a chroupal. Místní náčelník tvrdil, že vesnici nenavštívil běloh už několik let a cizinec, to si nevzpomíná, kdy tu projížděl naposledy a to že o tom jednom autu denně má vždy přehled.

(i s fotografie je patrný údiv nad bělochama a nad takovou technikou jakou je fotoaparát, škoda že nemůžeš vidět to pištění obdiv a údiv nad tím když sem jim fotky rovnou ukazoval)

Pak asi padesátiletý chlapík Terce nabídl hrst arašídů, velká událost od Sudánu poprvé v Africe co nám někdo něco nabízí a nic za to nechce a ani ho k tomu nenutí vidina že něco dostane. Ukázal sem mu svou igelitku plnou arašídů, a nabídl mu ze své, hned se začli smát. Pak sem je z jejich dovolením začal fotit a snímky jim postupně ukazovat, nic podobného neviděli a nic jim asi neudělalo větší radost než to že sem jim pak na foťáku mohl snímky ukázat. Rozloučení a spát. Kolem jedenácté když jsme byli tuhý jak špalky přišlo k autu asi deset baterek. Nikomu jsem nerozuměl, pootevřel sem okénko a začalo zvláštní komunikování, asi po půl hodině jsme přišli na to že chtějí abychom přeparkovali před místní školokostel, s hloučkem asi třicetilidí jsme přejeli dvěstě metrů k velké chýši. Poděkovali a šli spát. Já po očku ještě pozoroval dav všude kolem auta, asi deset chlapů spalo na zemi kolem Jahůdky, ostatní vlezli do školokostela.

Terky otázka: stal by se z černocha běloch kdyby se pravidelně myl kvalitním mýdlem?

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 16.16.014 E 039.04.551

Moudro z knih(a zároveň reakce na Terky otázku): Život je krásný, protože existuje tolik toho, co nemůže být vysvětleno.

27.3. pátek

Vstávání před svítáním a předání darů (věcí co místním pomůžou a udělají radost) náčelníkovi za hlídaný kemp. Ranních hrozných 150km k asfaltu. Chudé vesničky plné domků z bláta a rákosí, stále vyplašené a bojácné děti a lidi. Projíždíme vesničkama kde pět let neviděli bělocha. Dopo jsem nesměle zdálky zatroubil na holčinu co si to upalovala prostředkem prašanky na tátovým kole. Lekla se a spadla a pak utekla do křoví. Troubil sem s předstihem takže sem v klidu kolo objel a pokračoval jsem dál, ve zpětném zrdcátku jsem pak viděl jak se vrací bojácně ke kolu. Mozambičtí cyklisté jsou opravdu opatrní a pokaždé když slyší auto, zastaví a slezou z kola, ale auto většinou přijíždí rychle, takže cyklista jen lomí řídítka do vysoké trávy, v horším případě do křoví, v nejhorších případech je mimo cestu nerovnost pak se stává cyklista letcem, alespoň na chvilku než přeletí přes řidítka a dopadne do trávy. Což nebylo nejednou co jsme něco podobného viděli. Chodci se klidí z cesty podobně, i když né tak střemhlav a tak akrobaticky. Další výhodné nákupy u silnice (čerstvé pečivo, čerstvé arašídy...) Už několik dnů hustota provozu na všech silnicích maximálně jedno dvě auta za den na asfaltkách se frekvence zvyšuje na jedno dvě auta za hoďku. Příjezd do Mocuba, rozkopané a trochu oživlé město opět plné archytektonických zážitků a skvostů, asi hodinové courání, pak průtrž mračen a hodinové hledání cesty z města. Po 12 hodinách řízení nalezen flek na nocleh kilák od silnice na louce s křovím, jedno větší křoví nabídlo útočiště, krápalo, čekali jsme zda někdo z mozambických mistrů ve stopování nás nalezne. Nestalo se tak. V dálce mírné zalesněné kopce, jinak nic. Průtrž. Povídání v autě.

Zítra by jsme se měli dostat trajektem přes řeku Zambezi, dle info z čech jsou záplavy a Zambezi je v maximu za posledních 50let.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 17.81.792 E 036.58.716

Moudro z knih:Cokoli jsi, těš se z toho, ale existuje ještě mnohem více, tak u toho nezůstávej.

28.3. sobota

Ráno jsme vyjeli z úkrytu, na prašné cestě už bylo schromážděno několik lidí, kteří nevěřícně kroutili hlavama. Cesta k trajektu přes řeku byla naštěstí asfaltová. Strach lidí stále. Když jsme si to třicítkou štrádovali do kopce, projížděli jsme kolem mladé maminky, v šátku na zádech dětsko. Vyplašeně se na nás koukala jak si to prdíme za ní, když jsme byli asi pět metrů za ní nevydržela to a střemhlav skočila do křoví. Čekání na trajekt. Při čekání nám umyli a nablýskali jahůdku. Zambezi byla opravdu rozvodněná, napříč mohla mít ke kilometru, hned vedle se dostavoval přes ní most.

Trajekt měl co dělat aby v tom velkém proudu řeku přeplul, silný proud jí strhl asi třista metrů po proudu a tím pádem plavba trvala asi dvacet minut. Na lodi jsme se zakecali s postarším Italem co byl celý spocený. Má farmu, otevřel zde restauraci a našel si tady ženu. Povídal o tom jak je to tu výhodné i nevýhodné mít tady podnik, jak jsou černoši líní. Jak výplata některých nepřesáhne za měsíc tisíc korun. Jeli jsme s ním za jeho kamarádem co tady má ekonomické školící centrum, pár italů, italek....

Pokračování přes lesní rezervaci ke Corongo. Zabočení na jednu z lesních cest a objevení opravdu pěkného nerušeného místa uprostřed divočiny. Pozorování a focení podivuhodných zvířat, hmyzu, brouků pavouků a všeho možného.

Dvě a půl hodiny jsme se snažil otevřít zadní dveře, pak zas nešli zavřít, rozmontování, smontování a namazání trvalo další hodinu. Terka fotí vše co se hýbe.

Véča a poklidný večer kupodivu bez komárů.

Zpráva dne co nám přišla od Kirose z Etiopie, mladíci co nám ve Wukru ukradli fotoaparát byli odsouzeni oba k pěti letům vězení.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 18.05.341 E 035. 09.108

Moudro z knih: Slyšet může každý. Naslouchat může jen ten, kdo je potichu.

29.3. neděle

Ranní rozhodnutí že i dnes zůstaneme v této pravé africké džungli a budem dodělávat resty, uklizet auto, přepisovat deníček do PC a hodinové focení nazvané ze života hmyzu. Přes hodinu jsem pobýhal po pralese za kobylkou a snažil sem se jí vyfotit, docela sem si jí za tu dobu ochočil, začal sem jí říkat kobylka Rozmarýna, myslím že jsme se spřátelili, protože pak mě několikrát slušně a až vyzívavě zapózovala, rozloučila se a oddrandila si to do temného lesa.

Recept večera: osmahnout cibulku, přidat Egyptské kari a čili, přihodit nakrájené banány, vše smažit. Přidat sůl, pepř a lžičku sojovky, podlijeme vodou co slijeme z uvařené rýže. Podáváme z rýží. Od Terky toto jídlo dostává osm celých dva praček whirpool z deseti.

Večerní poslouchání několikahodinové přednášky Mily Reilkové, která přišla v tu pravou chvíli. Přednáška byla na téma jak pracovat se svými emocemi a jak vytvářet budoucnost.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 18.05.341 E 035. 09.108

Moudro z knih: Uděláš-li svůj vlastní život čímsi krásným a uměleckým, všechno po čem si kdy toužil, se začne dít samo od sebe.

30.3. pondělí

Brzo ráno vyrážíme z pralesa a napojujeme se na asfaltovou silnici. Dalších 150km projíždění jenom lesem. Vedro, vlhko, pod mrakem. V prvním městečku,do kterého vjíždíme sháníme chleba, marně, je tu tržiště dva obchody, dá se tu koupit všechno, ale po chlebu se slehla zem. Chleba jsme koupili až na autobusové zastávce, každou takovou v Mozabiku okupuje mnoho prodavačů, kteří prodávají pasažérům autobusu samé potřebné věci, můžete pak přímo z okénka koupit chleba, vajíčka, banány, arašídy, kešu oříšky, pastu, zmrzku, prostě vše, většinou jsou ceny konečné, málo kdy se smlouvá, sem tam to prodavač zkusí natáhnout, ale většinou je hladce odhalen.

Od Malawi je jeden z nejprodávanějších artiklů slepice, prodavač stojí u silnice a projíždí-li auto začne s ní lomcovat nahoru a dolu držíc opeřence za nohy, oblblá slepice mává křídly jak pomatená. Asi 50km od rozvodňové povodňové Zambezi jsou vyschlá koryta řek a nelítostné sucho. Ženy jsou oblečeny a upraveny spíš jako cikánky, velké naušnice, výrazně zmalované a pestře oblečené.

Terka zaznamenává trochu jiné uchycení dítěte na zádech místních maminek, dítě je v šátku přehozeném přes rameno, je-li čas kojení, maminka ani nepřibrzdí přehodí dětsko se šátkem dopředu, dítě se přisaje k prsu a trandí si to dál. Pak někdy zapomenout uklidit jedno či druhé prso, tak to člověka někdy zaskočí. Tato část Mozambiku je opravdu jen mírně obydlená, proto lehce nalézáme místo na spaní nedaleko silnice v nějakých před lety vybagrovaných základech něčeho. Terce pořád raší na těle nové a nové podlitiny z nichž teče hnis, natýkají, jsou citlivé.

Podvečerní průtrž, domytí Jahůdky od starých samolepek, které jsou posledním důkazem jejího původu z libereckého offroad teamu. Na vysvětlenou: psal nám samotný majitel klubu, že on sám nebyl majitelem auta, čož potvrzuji, že jen za účelem propagace celé auto bylo polepené jako týmové auto, ale že samotné auto nebylo jeho osobou a offroad teamem upravováno a že s naší jahůdkou nemá nic společného, píšeme to abychom byli objektivní, a dáváme prostor i těm o kterých píšema i třeba nemile, zato objektivně.

Průtrž trvala, bylo vedro, tak jsme se svlékli do naha a pobíhali jsme kolem auta, při tom se mydlili, pak jen pobíhali. Velké teplé africké kapky omývaly a ovívaly naše bílá nahá těla. Neřekl bych, že může být tak očistné a tak uvolňující, omývání těla kapkami, co padají přímo z nebe, rozhodně tento zážitek doporučuji. Chtěl jsem to zpepřit sexualním zážitkem na přední kapotě, ale poněvač je přední kapota metr a půl vysoko a vydrápání se tam by bylo tak vyčerpávající že by už nepostačily síly na samotný akt, tak jsme zůstali jen u toho pobíhání, které bylo opravdu zážitkem s velkým Z. (foto pobíhajících naháčů bylo cenzuristkou Terezkou vyřazeno)

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 19.57.769 E 033. 49.099

Moudro z knih: Věci jsou jednoduché, ale mysl se je snaží dělat nepotřebně složitými.

31.3. úterý

Budík nezvonil, ale naše tělesné schránky se vzbudily přesně dvě minuty před svítáním, za dalších pár minut se vzbudila naše mysl a pak se zprovoznili i naše dušičky. Nabíráme směr pobřežní město Pomene, stále asfaltová pěkná silnice, lidí pár, vlhko, teplo, jen sem tam malá vesnička. Jsme nuceni koupit drahou naftu, benzínku jsme nepotkali tak pětset kilometrů, tak nechceme riskovat nějakou sháňku. U silnice od děcek kupujeme ovoce s vidinou, že jde o pomeranče, ale je to ovoce z jehož slupek teče mléčná tekutina použitelná bez dalších úprav jako lepidlo na papír, za tlustou slupkou se schovávají zrníčka asi dva centimetry v průměru, ty se dají jenom cucat, chutnají úžasně jako deluxová bombara, ale cucá-li to člověk déle je chuť kyselejší a kyselejší až je nesnesitelně kyselá, pak toto sousto putuje pod tlakem z ústní dutiny skrz otevřené okénko do příkopu a rychle se člověk vrhá do dalšího sousta aby si spravil chuť. No prostě ovoce s pracovním názvem nicmoc 32. Čím více na jih se dostáváme, tím více kultivovanější potkáváme lidi, děti mají dokonce sem tam i školní tašky, o něco víc vil a velkých domů je opraveno a obydleno.

Mnoho Mozambičanů nevypadá jako ryzí černoši, ale tak trochu černošsko španělsky. Ve vesnici u hlavní jsou pouliční lampy na solární energii, to vše napovídá že vjíždíme do bohatší části Mozambiku. Obchodníci už jsou připraveni na turisty z JARu a čím jsme níže tím potkáváme více a více naložených teréních aut s JARskou značkou. Odbočku na Pomene jsme nenašli tam kde měla být, tak jsme jeli do dalšího přímořského města, tedy spíš vesničky Murumbula, trochu nezdravě dlouho nám trvalo než jsme se prokličkovali mezi resortama až k oceánu. Ale stálo to za to, obrovská pláž, bílý písek, mušle, kaktusy, palmy, banánovníky.... v levo resorty, v pravo resorty tak snad nás nikdo nevyžene. K véče stará dobrá Terky oblíbená chlebová polévka.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 23.13.703 E 035. 29.382

Moudro z knih:Vše je dočasné, nic nezůstává stejné, nic není statické.Záleží na Vás jakým směrem se situace obrátí.

1.4. středa

Ráno jsme se dohodli, že vyrazíme s Jahůdkou po pláži pár kilometrů, trochu za relaxujem a když najdem pěkné místo, zůstaneme den dva. Tak takhle nevině začal další extrémní den, plný extrémních zážitků. S ujetými metry se postupně zužovala pláž a písek byl pořád měkčí a měkčí. Po pěti kilometrech byla pláž sotva dvacetimetrová, sklon pláže byl asi dvacetiprocentí a písek sakra měkký.

Zásada jízdy v písku je mít zaplí pohon na všechna čtyři kola, což sem měl a udržovat co největší rychlost, což se ze stále měkčím a měkčím pískem nedalo. Pláž byla čím dál tím ošklivější a cesta vyčerpávavější pro mě a především pro jahůdku, proto jsme spíše než dojet co nejdál hledal místo, kde se otočit a nezastavit.

Bohužel, rychlost se stále snižovala, snižovali se i zařazené rychlostní stupně, nakonec to byl už první rychlostní stupeň, ale i ten přestal stačit. Jahůdka se doslova zapíchla do písku, zapíchla se tam kam šplouchla před nějakou dobou vlna a kam sem tam taková ta velká vlna došplouchne. Co bych rád čtenářovi připoměl, určitě většina z vás byla u moře, na pláži a vaše nohy omývaly vlny, vy jste tam tak stáli na písku, pak šplouchla vlna, omyla vás a jak voda ustupovala zpět do moře tak se vám nohy boří do písku. A stane-li se tohle třeba u auta rázem stačí jedna vlnka a auto se propadne do písku o deset dvacet centimetrů. Oba jsme si to uvědomovali, proto začal urputný boj s časem.

Terka začala oddělávat ze střechy lopatu, já sem vyskákal na konec pláže jestli za dunou nebude něco za co zachytit naviják. Nebylo tam ani křovisko. Začal sem podkopávat kola, abych pod ně mohl narvat výjezdové pásy. Terka zatím měla pásy vylovit z auta. Z písku jsem tvořil „zátarasu“ aby se ke kolům jahůdky nedostala ani kapka a situace nebyla ještě horší. Terka našla druhou lopatu a kopali jsme jak smyslů zbavený. Tempo zvyšovala vlnka, která jen tak tak nepřetekla mou umělou přehradu. Zkoušel sem vyjet, dopředu dozadu, výjezdové pásy se totálně zabořili do písku a kola se opět celý zavalila pískem. Vlny byly stále blíž a blíž. Terka si sedla nemohoucně vedle jahůdky do písku a začala brečet.

Nelítostně jsem jí vzprudil. Terka začla kopat, hecoval sem jí aby zrychlila, mě hecovali vlny a čůrky vln co už stékaly ke kolům. Vypouštěl sem co nejvíc pneumatiky (zvýší se přilnavost gum a jejich jízdní vlastnosti se rapidně zvýší) nemohl sem zase až tak moc vypustit gumy aby si jahůdka nesedla ještě víc břichem na písek. Opět pokusy, silný černý čoud z výfuku, hrozný smrad od spojky, ale vše bez úspěchu. Oba jsme už mleli z posledního. Boj trval už přes dvacet minut, vykopávání kol, stavění přírodní přehrady. Opět jsme vykopali před a za všema kolama díry, a tentokrát tam narvali vše co bylo po ruce, výjezdové pásy, sololitové desky, hadry, papírové desky. Další desetiminutový boj a i díky Terčinýmu tlačení se dala Jahůdka do pohybu. Huráá. Odjel sem s ní asi třicet metrů od inkriminovaného místa a dojel co nejdál od vody. Terka padla na zem a rozbrečela se. Celá se klepala. Já věděl, že dokud nebudem odtud dobré to nebude. Naházeli jsme všechny věci do auta, ale písek byl dost hluboký a rozject se nepovedlo. Další kopání, ale už jsme měli víc času, vlny nám necákali na kola a příliv měl být až za hodinku. Nakonec po dalších dvaceti minutách jsme se rozjeli a frčeli jsme již bez zastavení z pláže. Oba rozklepaní, vyčerpaní. Vyjeli jsme vítězně z pláže. Gumy podhuštěné, ale říkal sem si než abych vyndával kompresůrek a dvacet minut foukal gumy raději plážovým tempem dojedu na benzínku. Jahůdka dostala pořádně „na prdel“ tak teď ať si odpočine italským tempem, říkali jsme si.

Zápach pálící se spojky zamořoval celé auto. Pár desítek metrů za vesničkou jsem si zastavil u cedule čerstvý chléb, která tam byla napsaná asi ve dvaceti jazycích a byla tam i v češtině,

dělal jsem nějaké snímečky, když nás předjel pikap a zastavil čelem proti nám tak abych nemohl odjet. Pak z auta vystoupil mladý černoch, z korby seskočili další dva a v autě zůstal jen řidič. Mladík něco začal povídat o pláži, o kempu, o policii, o pokutě ... vlasně sem mu nerozuměl, tak sem ho nechal ten dlouhý příběh dopovídat a pak s únavou mu pověděl, že nemluvím anglicky ať to všechno zopakuje Terce.

Chvilku na mě nevěřícně koukal a pak spocený doběhl k otevřenému Terčinému okénku a začal celý příběh povídat znovu. Zatím sem došel do auta a zamkl celé auto. To co nám povídal bylo, že jsme nocovali v jeho kempu, zničili jsme jeho cestu, jeho most a že s ním musíme na místní policii a že mu musíme zaplatit spoustu pěněz. Byl celý spocený, rozzuřený a vřískající. Pověděl sem mu klidně, že s ním pochopitelně na policii pojedeme, ale né na místní, která tu patrně asi ani nebyla, ale na větší do sousedního deset kilometrů vzdáleného města. Pak nastalo dohadování, které vyvrcholilo tím, že sem rozjel jahůdku proti bezbranému pickapu, chvilku řidič couval aby mě zabránil průjezdu, ale když viděl že sem rozhodnut projet za každou cenu, raději zastavil a nenechal si odřít auto.

Pak jeden z černochů se zapřel před auto, asi si myslel že je superman, pomalu sem popojížděl dopředu aby si uvědomil že on silnější opravdu není, pak uskočil a s druhým se chytli za nárazník a pokusili se Jahůdku zastavit, pro ní není velký náklad čtyř tunový přívěs, natož dva šedesátikilový mladíci. Trochu se sklouzli a padli do písku.

Následně všichni skočili do pickapa a uháněli za náma. Já s velkou lítostí cucal z jahůdky maximální výkon. Prašná cesta plná děr, výmolů, kopečků a zatáček, nebyla příliš komfortní pro takový závod, navíc Jahůdka měla stále podhuštěná kola, takže moc neseděla ani nejela. Naštěstí jsme si udržovali náskok a po chvíli ho i zvětšovali. Plní adrenalinu z adrenalinové jízdy jsme dojeli až na asfaltku a po ní si to ještě svištěli rázným tempem padesát kilometrů. Zastavili na benzínce kde byl kompresor.

Natankovali, nechali dofouknout gumy a stále byli ve střehu zda se neobjeví bílý pickap. Neobjevil se. My na pokraji zhroucení.

Před obědem jsme dorazili na Tofu pláž, na jednu z nejhezčích pláží v Mozambiku a v Africe vůbec. Byla nádherná,

připadali jsme si jako na dovolené, všude jen a jen běloši, sem tam černoch, resorty, hotely, střediska. Ubytovali jsme se v Hostelu. Všichni z JARu. Řádění ve vlnách. Jedna taková dvoumetrová micinka mě nafackovala a nehoráznou silou mě přimáčkla ke dnu, výsledkem byla naražená žebra a naražená lopatka. I když je to tu komerční, plné lidí, turistů, přesto je to tu nádherné a užíváme si to tu. Při kuchtění večeře Terka vyprávěla nějakému vlasáči naší cestu a zmínila se o trablech na Izraelských hranicích. Trochu se naštvaně ohradil, že je z Izraele a že jsou na hranicích asi blbci, ale že v Izraeli žijí samí milí lidé. Pak si půjčil zapalovač, aby si mohl zapálit hořák, pak sem mu musel půjčit nůž, aby se dostal do své konzervy a koření si milý Izraelčan už půjčil bez zeptání.

To mě připomnělo, že na internetových stránkách jsme četli před pár dny prohlášení Sudánu, že v prosinci a v lednu byl jejich konvoj napaden Izraelskými bombardéry, Izrael zprvu toto tvrzení popřel a pak zase potvrdil. Nechci se tu hrabat do politiky a posuzovat kdo má právo koho zabíjet, či bombardovat. Píšu to jen proto, naši milí čtenáři, ti pozornější už tuší, že v inkriminované době jsme se zrovna vyskytovali v Egyptě u nějaké raketové základny a popisovali jsme v našem deníčku přelety stíhaček a to že jsme viděli několik desítek obrovských raket na zmíněné raketové základně v bojové pohotovosti. Alespoň pozorný čtenář ocení naší všímavost, a jak náš deníček přináší zprávy mezinárodního formátu o několik měsíců dříve, než světové tiskové agentůry :o)

Poznatek: po třech měsících se stává z cestování kočovný život, váš způsob života, začínáte si uvědomovat že to vlastně není výlet, ale že jste se rozhodli žít v autě, být na cestách a zakoušet to co s tím je spojené. A člověku začíná chybět komfort, vymoženosti, či drobnosti ,na které byl zvyklý

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 23.51.137 E 035. 32.639

Moudro z knih: Neexistují shody okolností a nic se neděje náhodně. Každou událost si vybíráte, abyste mohli vytvořit a poznat to čím skutečně jste.

2.4. čtvrtek

Stále pokračujeme pobytem mezi bělochy na pláži Tofo. Teplo, teplý oceán, široká čistá pláž, vlny, surfaři a já a Terka v menších vlnkách. Po několika hodinách řádění se zvýšila bolest mého včerejšího zranění, pak se mi povedlo si roztrhnout na dvou místech chodidlo, odpoledne se mi rozrostl nějaký nepříjemný ekzem na nohách a mezi prsty, přišla i horečka. Terce se boláky rovněž rozmnožovali po celém těle. Navíc oba už třetí den máme průtokový průjem. Jsme tu jak lazaři v lázních. Pravděpodobně si naše tělesné schránky chtějí dosytosti odpočinout a zregenerovat, dáme jim tedy možnost a zůstanem dokud se trochu nezmátoří.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 23.51.137 E 035. 32.639

Moudrá moudra z knih: Jestliže chceš život překypující život, tak buď připraven na smrt.

3.4. pátek

Další relaxační den, Terka má o pár dalších boláků velikosti mexického dolaru víc. Mě horečka naštěstí odchází, asi úpal. Čteme, dopisujem deníček, poleháváme. V kempu má více než polovina něco s nohou, asi můj úraz není ojedinělý. Každý tu pajdá, kulhá, poskakuje či má zavázané chodidlo. V kempu je i maník co vypadá jak stoletý anorektický Krakonoš. Dvoumetrový chlap co má tak padesát kilo, je mu něco mezi sedmdesáti a sto dvaceti, má bílé půlmetrové vousy a ještě delší vlasy, komunikace s ním je pro mě nemožná, protože nemá zuby a jeho angličtina je pro mě stejně srozumitelná jako vyprávění ročního dítěte. Nicméně je s partičkou mladíků, paří, kalí, chlastá, hulí všechny omamné látky co tu mají ....

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 23.51.137 E 035. 32.639

Moudro z knih: Život není jen tím, čím se zdá. Je to mnohem více, nepočitatelně více. Ale musíš se postavit tváří v tvář sám sobě.

4.4. sobota

Ranní meditačně relaxační ráno a pozorování nádherného východu slunce.

Už asi ani neumíme odpočívat, takže spíš než dobití a uzdravení jsme unudění, proto vyrážíme do Xai Xai.

Od majitelů kempu jsme dostali malý dáreček v podobě nezapočítání nějakého jídla do účtu, nebo se Terka se svou kalkulačkou přepočítala.

Xai Xai né příliš zajímavé místo, tudíž frčíme dál na jih. Vesnice a městečka stále bohatší a kultivovanější. Provoz na silnici houstne, z dvou aut za hodinu se rychle stalo dvacet aut za pět minut a z nichž byla většina patřící Jihoafričanům, kteří si ve svých naložených teréňácích či obytných autech vyráželi na dovču nebo z dovči.

Z převahy chýší se kolem silnice pomalu stala převaha zděných evropsky vypadajících domů, až to byla většina. Sem tam se začala objevovat drahá auta a luxusní rezidence, to vše napovídalo tomu, že se blížíme do nejbohatšího místa Mozambiku, do hlavního města Maputa.

Tam jsme dorazili kolem šesté. Zmatek na silnici, předjíždění ve všech směrech, troubení, nedávání přednosti, ignorování semaforů, bláznivé tempo nejen řidičů, ale i cyklistů či chodců. Troubení, křik, hudba z obchodů, postávání před všema obchodama, popíjení. Natankovali jsme a zaparkovali u BP čerpačky. Nikdo si nás nevšímal, nikdo nic neřešil.

Na čerpačce opravdu velký provoz. S přibývající hodinou přibývalo i aut všude na čerpačce, postupně všichni začali otevírat kufry svých automobilů v nichž měli nainstalovány přinejmenším dva tři malé reproduktory, v lepších případech obrovské reprobedny co zabíraly velký kufr a jejichž basové tóny rozdrnčely okna na Jahůdce, která byla třicet metrů vzdálená. V každém autě jiná hudba, kolem každého auta jiná skupinka lidiček a tančilo se. Většinou tanečníci a pařmeni byli chlapi tak od dvaceti pěti po čtyřicátníky, kterých asi byla většina. Rytmus a styl tance se měnil dle toho u jakého auta se stálo, jedni poskakovali do výšky, jeden stošedesátikilový obr malým poskakováním rozvybroval své rosolovité tělo do vybrací převyšující náčiní pro ukájení žen a všem na obdiv ukazoval své „bříško“. U dalšího auta se na techno hudbu uchytil tanec ruských kozáků. No prostě podívaná jakou jen tak neuvidíte.

Auta postupně odjížděla a přijížděla nová, vše trvalo až do šesti ráno, asi to trvalo déle, ale my jsme z čerpačky v šest ráno odjížděli, né příliš vyspalí. O to víc byla noc přemýšlivá o poznání sama sebe, o tvoření budoucnosti o tom jaká část mě samotného si tuto situaci vybrala a proč ...

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 25.55.605 E 032. 33.434

Moudro z knih: Meditace je prostě odvaha být tichý a sám.

5.4 neděle

Ráno jsme projížděli kolem úžasně vypadající kavárny, byla otevřená, nešlo nezastavit a neochutnat něco z čerstvého sladkého pečiva a dát si po půl roce šálek kávy. Náhodně jsme zjistil, že tu mají i zdarma internet. Parkovali jsme přímo před velkými výlohami oné kavárny, takže jahůdka byla na očích. Po vybití noťasu jsme se přesunuli do auta a cucali potřebné informace z internetu, které jsme potřebovali.

Dost nás šokovala náhodně objevená informace na www stránkách lidiček co jedou podobnou cestu a které jsme potkali v Egyptě a původně jsme s nimi měli projet Sudán. Věnují nám na svých stránkách celou A4 textu, v kterém člověk nenajde jediné milé,nenapadající slovo, kterým by nechtěli „ublížit“. Nešlo si nevzpomenout na jednu ze čtyř Mayských dohod: nehřešit slovem.

Trochu nás to zamrzelo, rozesmutnilo, kor když jsme věděli, že na tom je pravdivé každé třetí slovo. Ale co je vlastně pravda? Každý má tu svou a každý vidí věc z jiného úhlu pohledu, proto se tatáž situace jednomu jeví jako taková, druhému maková. A pak už jen záleží na lidech samotných jestli začnou napadat druhé, kteří nemají stejný názor! Jen díky tomu vznikají spory,dohady, rvačky a války. A nebo jakoukoli špatnou věc člověk může příjmout s tím, že existuje i jiný názor, i jiný pohled na život, jiný pohled na věc která se stala. V tom je ta krása, člověk dle rozhodnutí ve své hlavě ze sebe může učinit buď hrozně naštvaného a nebo ho ta daná situace může učinit hrozně šťastným když danou událost použije tím správným způsobem.

Celá jejich pomluva, nařčení, jejich názor na danou věc, přesněji řečeno, byl pro nás hodně silný a hodně hluboký a o to víc a o to líp jsme si na tomhle příkladě mohli vyzkoušet a natrénovat příjímání lidí a věcí takové jaké jsou a neodsuzovat je, i když třeba ty lidé o vás nemluví vůbec pěkně, chtějí vás znemožnit, zničit, ublížit, zabít (obecně).

Nejde necitovat jedno moudro z knihy právě teď: Jen opravdoví mistři umí milovat své pronásledovatele a své vrahy.

Nejen proto ony lidičky neodsuzujeme, nenavidíme, máme je za to rádi co udělali, dost nám pomohli v našem duchovním růstu. A to je vždy krásné na situaci, příběhu, který se může zdát opravdu hrůzný, vždy nás opravdu může hodně naučit a hodně nám ukázat a říct o nás samých.

Procházka po městě o obhlídnutí atrakcí, i když pro nás byla největší atrakcí místní architektůra všech domů, atmosféra, přátelská, uvolněná, pocit bezpečí tu převládal.

Našli jsme ambasády, které jsme chtěli zítra navštívit a pak se vrátili zpět do kavárny s internetem. Kolem kavárny bylo opravdu mnoho různých pouličních prodavačů, kteří prodávali levné suvenýry. Terka si vedle auta vybírala z rákosu upletený futrálek na telefon, stál pár korun a když už si vybrala ten nejpěknější, upadl prodavači z ruky na zem. Což by nevadilo, ale většina silnic tady ve městě končí asi dvaceticentimetrovou šikminou, po které může voda přívalových dešťů stékat do kanálu přes díry, které jsou v obrubníku. Takže když vystupujete či nastupujete z auta, něco vám na tento dvaceticentimetrový kousek upadne, jistě se to zkutálí a spadne do kanálu a tak se to stalo i s futrálkem. Prodavač odešel a Terka futrálek nekoupila a marně koukala do stoky co je pod dírou. No štěstí je, říkám Terce že ti tam třeba nespadly klíče od auta.

Pak Terka koupila celou řadu náramků, korálu, vše z přírodních natura materiálů, pár obrazů nakreslených na plátně a tak. Sedli jsme si do kavárny a plánovali cestu, hledali nějaké info atd. Baterky opět vybité tak jsem šel noťas, GPSku, blok a deníček odnést do auta, odemknu si dveře a v tom cítím jak mi sklouznou klíče z prstu, cinknou na zem a s pomalým rachtáním sjedou do kanálu. Zkameněl sem. Zkoprněle sem se otočil k Terce, ani sem nic nemusel říkat, výraz prozradil, že průser je na světě. Pořád sem tam stál a nechtěl tomu věřit. Za celé čtyři měsíce naší cesty mi ani jednou nespadly klíče na zem a zrovna si to musejí vybrat tady. Uf.

Svízelná situace naštěstí netrvala dlouho. Kolem nás se schromáždilo asi pět šest pouličních prodavačů, kteří se zachraňováním věcí z kanálu měli viditelně zkušenost. Půjčil sem jim patřičné nářadí, aby odklopili víko kanálu a ten nejmenší se bez váhání a jakéhokoli pobízení vrhl do útrob kanálu plného všeho nepěkného. Půjčil sem mu svou baterku a štěrbinou mu ukazoval místo kudy klíče propadly. Po dlouhých a pro něj těžkých pěti minutách hrabání v oněch věcech dole, z kterých se mi zvedal žaludek i když sem od nich byl dva metry a stál sem na čerstvém vzduchu. Však úspěch přišel, z kanálů výlézala černá špinavá ruka držící špinavé klíče od jahůdky a druhá čistčí ruka držíci čistý rákosový futrál na telefon co si Terka vybrala a co zmizel ve smradlavých útrobách. Obrovská radost. Radostně jsem od něj koupil všechny obrazy co prodával a co mě těsně před tím než se to stalo nabízel.

Přejeli jsme na čerpačku a domluvili se s hlídačem že zůstanem. Večer jsme si četli několik cestopisů, pár příběhů z míst kde jsme byli nebo z míst kam dorazíme, některé i od cestovatelů, o kterých sem se výše zmiňoval. Některé byly vtipné, poutavé, zajímavé, některé mdlé, nic neříkající a až trapné, co autor to originál, co příběh to jedinečnost.

Nejen proto jsem si uvědomil, že bych uvítal zpětnou vazbu, protože bych opravdu nerad aby tyto deníčky byly mdlé, nic neříkající a trapné a vyprávěly jen o věcech, které mohou připadat vesele a zajímavě maximálně autorům. Proto bych ocenil konstruktivní kritiku, vás čtenářů, která by mohla vést k zlepšení a zkvalitnění deníčků, k zaměření se na pro vás zajímavá témata, vybíraní pro vás zajímavých fotek atd (vezeme mnoho pěkných malých či velkých pozorností a rádi je věnujeme autorům těch nejpodmětnějších návrhů). Budeme rádi za chválu a ještě víc za konstruktivní a podmětnou kritiku. (Tímto děkujeme Radkovi za připomínku, že mu chybí v našich deníčcích odstavce a některé pasáže jsou pak hůře „čitelné“ ...)

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 25.58.214 E 032. 35.790

Moudro z knih: Ironií života je skutečnost, že jakmile ztratíte zájem o světský úspěch a pozemské statky začnete je získávat.

6.4. pondělí

V noci sem se vzbudil, koukám na Terku jak si to pochrupuje a najednou si všimnu za ní velkého tmavého vykuleného oka mezi záclonkama. Vystrašilo mě to, ani sem neměl sílu záclonku zatáhnout a určitě mě bylo víc trapě (nevím proč a ani sem neměl k tomu důvod) než majiteli oka. Tento úlek způsobil, že sem asi dvě hoďky nemohl usnout.

Ranní pozdní vstávání po né příliš vydatném spánku. Po snídani jsme vyrazili na Swazilandskou ambasádu, kde po dlouhém čekání jsme přišli na řadu ve frontě, která čítala dva lidi. Ve velkém seznamu všech zemí nemohl úředník najít tu naší, aby věděl kolik stojí vízum pro nás. Zavolal si na pomoc štíhlého obrýleného milého kolegu, po společném bádání vítězně našli Czech Republik a slavnostně nám řekli, že vízová povinnost byla před nedávnem zrušena. Paráda.

Vydáváme se na Lesotskou ambasádu. Ta je zrušena a prý všechny záležitosti vyřizuje ambasáda Jihoafrické republiky. Nalézáme jí, čekáme frontu, aby nám úředník řekl, že s Lesotskou ambasádou nemají nic společného. Neva na Lesotskou ambasádu půjdem v Pretorii.

Další prohlídka města, Maputo je plné domů a vil, které jsou k vidění po celé zemi jako pozůstatek po běloších, v Maputu je naštěstí většina opravena, takže se vám naskytne pohled na město plné budov starých 30-50 let, většinou zrekunstrovaných a pár nových a moderních nákupních center, či moderních budov plných kanceláří. Všude vládne přátelská atmosféra a i přes to, že hlavní město země je vždy epicentrem nejvyšší kriminality, my jsme se tu cítili bezpečně, žádný náznak, či jen chtivý pohled jsme nepotkali, mnoho pouličních nabízečů a prodavačů.

V pozdním odpoledni odjíždíme z města a kempujeme pár kilometrů před Swazilendskou hranicí. Terce stále boláky a podlitiny kvetou a stříká z nich hnis, má žebra stále brání hlubokému dýchání a psty na nohou a chodidla stále nateklé. Ale dobrá nálada a optimismus nás neopouští.

Poučení: dnes se Terka dověděla proč Vás většina černochů v Africe oslovuje má sestro, či můj bratře (sem tam Terku oslovují i mamko). Zprvu Terky či moje odpověď byla tipu: sorry ale nevzpomínám si, že ty jsi můj bratr, nebo ty jsi nemocný? Asi ano když si myslíš že jsi můj bratr, nebo ty rozhodně nejsi má sestra. Nicméně když podobnou odpověď Terka řekla klučinovi, s kterým si půl hoďky povídala, klidný mladý černoch jí odpověděl, že ona jeho sestra je, protože oba jsou stejné rasy, a oba mají společné kořeny a jistě před několika mnoha miliony lety byli jedna rodina. Tady bych mohl udělat psychologickou odbočku či rozbor proč s takovým důvodem takové oslovení používají, ale budu šetřit mé prsty.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 26.00.903 E 032. 11.402

Moudro z knih: Pamatujte, že nemůžete mít to co chcete, ale můžete poznat a zakusit všechno co máte.

7.4. úterý

Ráno nás probudila zima, klepali jsme se jak osiky. V autě bylo 23 stupňů, ale jak je vidět naše těla tuto teplotu považovali za neůnosnou (to ještě naše zimomřivé tělesné schránky netušily, že za několik týdnů zažijí mráz a sníh).

Pomalu se blížíme k hranicím a Terka dostává zodpovědný úkol, aby utratila všechny drobné co máme cca 70kč za něco užitečného a potřebného. Po několika minutách se vrací do auta s blaženým výrazem zářivého sluníčka. Zvědavě a nadšeně vyzvídám co že to koupila. Několik lízátek mě rozhodně nepotěšilo tolik jak Terku, však těšila mě její radost.

Na hranicích vše hladce. Na Swazilandské straně na africké poměry nezvykle moderní hala se čtyřma přepážkama k odbavení, za třemi přepážkami byly tři ženy, v jednom okénku byly jen krabice s kondomama k odebrání. Jedna z žen měla aids, tedy matematicky.

Ve Swazilandu je třetina lidí nakažená virem HIV, takže každý třetí člověk, hrůzná představa. Průměrná délka života v ČR je tuším 64 let, tady se průměrná délka života zkrátila z 58 v roce 1996 na 33let v roce 2007.

Do země nás nenechali vjet s pomerančema, tak jsme se usadili a před závorou jedli čtyři pomeranče a předstírali jsme že jsme snědli všech deset co jsme měli a schovali je do spacáku. Další kontrola asi 15km za hranicema kdy nám unoformovaný maník prolezl celé auto zda nevezeme nějaké zvíře, nebo maso.

Krajina se skopcovatěla, zezelenala, lidi co potkáváme se rapidně omladili. Stále mě má mysl přináší hrůzné informace při pohledu na šest mladých lidí co stojí u silnice že z nich dva jsou nakaženy virem HIV.

Po dohodě přijíždíme do královské rezervace Hlane, kde bychom rádi kempovali jeden den. Vstup do parku včetně kempování je za pětinovou cenu oproti Tanzanii či Keně. Kemp se rozkládá několik metrů od napajedla. Projíždíme si a procházíme nádherný park, pozorujeme zvěř, nosorožce. V jednu chvíli si myslíme že nás stará nosorožčí mamka z malým nosíkem trochu provětraj, jako sloni v Keně, ale nakonec si to rozmysleli.

Sedíme na lavičce, pár metrů od utábořené Jahůdky a pozorujeme nosorožce a hrochy jak se válí kolem napajedla. Za ubytování na podobném místě ve výše uvedených zemích by jste rozhodně zaplatili 100 až 200 krát víc než tady. Opravdu pěkný, udržovaný a moderně a ekologicky zařízený a fungující kemp a celá rezervace. Celý den jsme strávili pozorováním a focením zvěře.

Poučení a neb co jsme ještě před několika měsíci nevěděli: Swaziland je stále absolutní království, to znamená že tu vládne král, vše patří králi a tak. Král rozhoduje o všem a řídí celý stát, pomáhají či radí mu při tom náčelníci místních kmenů, kteří tvoří dvanáctičlenou královskou radu. Asi nejpopulárnější král, který tu vládl a udělal nejvíce změn k lepšímu zemřel před více než deseti lety, ale všichni o něm stále mluví jako o zesnulém králi, jakoby zesnul nedávno. Dle fotografíí a soch to byla zářivá charizmatická osobnost s neuvěřitelnou vnitřní silou, o jeho neuvěřitelné sexualní výkonnosti hovořila stovka jeho manželek a 655 jeho potomků. Ale „poddanými“ byl a ještě je bezmezně milován a obdivován a možná i jeho způsob života ovlivnil a ovlivňuje to co se v králoství právě děje.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 26.15.597 E 031. 52.578

Moudro z knih:Neptej se co se děje. Nech to dít a dívej se.

Dlužíme vlastně několik odpovědí na dané otázky.

Nuže když Jahůdka má naftu ve všech svých nádržích a kanystrech vezeme 198litrů nafty.

Další odpověd, Masaj může do důchodu odejít, podstoupit obřad již mezi třicátým a pětatřicátým rokem života.

Vítěze máme poznamenané a nebojte, nezapomeneme a ceny přivezeme.

Další otázka která bude mít „uzávěrku“ 30.6.2009 je: Co to je to chlupaté na stromě na níže uvedené fotce.

Jako vždy své tipy můžete posílat na fon 773600009.

Jestli chcete dostat vždy email když na stránky něco vložíme nového pošlete nám email na email afrika2009@seznam.cz s předmětem ANO CHCI NOVINKY, snad to bude fungovat :o)

zpět na deníky