Deník s cest, druhý týden 22.12. – 29.12.

Moc děkujem za vaše podpurné sms a za vaše vzkazy v rubrice vzkazy, vždy se budeme snažit na všechny reagovat, teší nás a děkujem.

22.12.
vstávačka kolem páté, před tím mě vzbudila třikrát mešita, tedy to co vycházelo z ní. Po čajíku jsme se vydali dál pobřežím jordánu, v kterém mají 2-3x ročně úrodu. Všude skleníky, políčka a zeleno. Příjezd do Džeraše, opět jako první turisti v arealu, začínáme se chovat jak čeští důchodci, navíc jsme zaparkovali na parkovišti pro personál. Džeraš je prý nejzachovalejší Římské město v Jordansku a možná vubec…. Dvě divadla, zachovalá kolonáda cca 800m, velké oválné náměstí 60x90m. Jo a když se vydala Terka pro lístky, nějak zabloudila až do stájí kde kývala na koně, on prý kýval taky, a když kyvala hlavou na stranu, kýval taky (jde o kývající neověřenou informaci z jejího pokyvujícíhose deníčku) Sledování jak rekonstrujují památky jeřábem (francouští archeologové) Při odjezdu z Džeraše jsme zjistili že nám kape a píská turbo! Z Džeraše jsme vyrazili na horu Nebo, přezdívanou taky Mojžíšova hora, na které kdysi mojžíš pronesl poslední proroctví a viděl svou zemi zaslíbenou, my jsme však neviděli ani mrtvé moře, ani zemi na východě tak nenávidihodnou, bylo totiž dost mlžno… na hoře si nešlo nevzpomenout na pana mojžíše a paní mojžíšovou (naši známí). Cestou na kopec jahůdka dostavala trošku do čumáku, táhlé prudké kopce, většinou na dvojku, uf zapotila se, doufáme že jahůdčino turbo brzy neodejde do křemíkového nebe. K mrtvému moři jsme dojeli asi půl hodiny před západem slunce, rychle jsme vlítli do Amán resort beach kde po nemalém poplatku vás pustí k moři a hlavně po vykoupání se můžete kde osprchovat, koupání v mrtvém moři je zážitkem, když sem se otočil na břicho a chtěl plavat, připadal sem si jako bych ležel na posteli a učil se plavat, nohy byly nad hladinou, ruce taky … no asi po dvaceti minutách ve vodě mě pálili nesnesitelně nohy, trochu pomohla drbačka pod sprchou. Večer camping u mrtvýho moře, večeře atd, přijeli policejti v teréňáku, byly milý, komunikativní. Večer jsem se pokoušel dostat z mobilu na net, po pul hodině se mi povedlo stahnou cca 3kba, takže sem se na to vyčvouk. Skvělá zpráva z ČR, pasy s vízama do Sudánu jsou již v důvěryhodných rukách a prý budou v Aswanu v Egyptě cca 28.12. to je den před odjezdem trajektu. Třikrát sláva. Spaní v tolika metrech pod mořem bylo zvlaštní.

23.12.
A PAKŽE SI NEUŽIJEME TOHO PŘEDVÁNOČNÍHO STRESU
Nevím zda si vše z tohohle dne budu pamatovat, byl to sled události, takže opět jen v bodech. Po sms s naším technikem Petrem jsme zjistili že naše turbo je na tom opravdu špatně a že by to mohlo poškodit motor. Nejprve sem se snažil zjistit jak je na tom turbo, ale nedařilo se mi odmontovat příslušnou trubku sání abych viděl na lopatky turba, navíc tam bylo příšerné mnošství much a když vam leze šest sedm much po sklíčku brýlý, dá se něco udělat těžko, kor když se domluvené partičce svalnatých much zalíbý váš stranový klíč číslo deset a oni ho drapnou a skoro s ním uletí. Rozhodli jsme se že pojedem do Amánu do servisu Nissan a případně obědnat či opravit turbo. I policajti nám pomáhali volat do Nissana a ptát se na adresu. Do velkoměsta Amán jsme jeli na blind hledat servis Nissan, asi po dvceti minutach jsme narazili na ulici plnou autosalonu, ti nás poslali do další ulice. Prodej vlaječek na semaforech a útěk prodávajícího před jiným prodávajícím (zbyla mě vlaječka jordanska, kterou měl každý opravdový jordanec cucflekem přidělaný na čelním skle) Terka se ptala asi v pěti autosalonech než jsme dorazili do Nissanu, ale byl to bohužel pouze jen autosalon a ne servis. Ulízaný ale velice ochotný a schopný manager – zavolal někoho ze servisu aby nás dovedl do servisu. Přijel asi za půl hodky, následně se hnal městem stovkou a já za ním. Dost adrenalínová projížďka. Paralelně s tím vším co se dělo od rána jsem řešil s mechanikem Petrem jestli je opravdu turbo na cestě do věčných lovišť, a jak to nejlépe a nejpřesněji zjistit.V servisu se o nás přetahovali a hledali někoho kdo umí anglicky. Nakonec technik konstatoval že je to ok a že to není nebezpečné, když sem mu ukázal kapající vstřik tak to taky není nebezpečné. Takže jsme opět jeli zpět k Mrtvému moři a po sms řešili a ladili s mechanikem Petrem co s tím vlastně je. Pískání turba odhalena , opravena (viskoska, ciklon, saní …) Oba jsme byly totalně vystreslí, vyčerpaní z uplynulých událostí. Z Amánu jsme jeli navštívit křižácký hrad v Karaku, cestou zastávka v Madabě, dali jsme si parádní oběd který nás vyšel na 7Kč pro oba, následně nás zelinář, i maník v samoopsluze natáhl když jsme u nich nakupovali potraviny, jejich krátkozrakost nás dost otrávila, škoda že se jim to vrátí jako bumerank. Karak, zachovalé a dost turistické město, cestou k němu projížďka kaňonama, hluboké cca až 300m kamenito písčite, nikde nikdo, nikde nic… Následně přejezd do Petry, přes průsmyky které byly nad 1650m. Spali jsme před strážní budkou policie. Unavení jsme padli jak podťatý. No dnešní den sme slušnou dávku energie a našeho vděku poslali opravněně z petry mechanikovi petrovi.

Poznámka k Jordánsku, to co mě zaujalo v informacích o této zemi.
1) za havárku na silnici vždy může ten kdo má nabourané auto zepředu, jednoduchá příručka jak policie řeší havárky, neřeší, přednost, zákaz předjíždění atd.
2) druhá věc která mě zaujala je omilostnění či,minimalní tresty při vraždě ze cti (je tím míněno to že když své milence, družce, manželce dokážete že vám byla nevěrná a za tuhle věc jí zavraždíte, většinou v afektu soud vás osvododí…. Být tohle v čechách tak jak to pozoruji kolem sebe tak by se do několika týdnů či měsícu snížila výše ženské populace minimálně na její polovinu)

24.12.
ŠTĚDRÝ TEPLÝ DEN A KOUZELNÁ PETRA
Ráno vstávačka v šest, větrno, frišno a frrrr do komplexu petry, obrovské pro tuto oblast typicky proužkaté skály tyčící se vysoko k nebi. Zemětřesení kdysi rozdělilo skály od sebe, proto je mezi nimi několika metrová mezera 2-4 i když je jejich výška 10-30m, cesta se klikatí a nádhera graduje, vzrušení roste, protože každou chvílku očekáváme nádherný pohled na pokladnici (nejhezčí budova v petře vytesaná do skály s obrovskou pečlivostí a zachovalými detaily, její výška cca 25m a šířka 20m) byla pompézní, mnoho dalších hrobek a jiných budov vytesaných do skal, i divadlo. Petra je opravdu velký komplex kde je i kolonáda, a mnoho a mnoho dalších vytesaných útvarů, nachodili jsme tam cca 10km a zdaleka jsme neviděli všechno, i když jsme viděli většinu, toho co patří k těm nej v petře. A i když foukal dost silný vítr tak jsme si to užili, turistu bylo dost i když byl štědrý den, ale prý jich tam byla tak desetina oproti sezoně, stánkařů a prodejců tam taky byla celá řada. Nejvíce nás zaujal usměvavý vrásčitý dědula u duhové hrobky nabízející „origoš“ mince. Uťapkaný jsme se doplazili zpět do infocentra, tam sem si chtěl koupit malou samolepčičku vlaječku, ale chtěl za ní asi desetinásobek toho co stojí, asi myslel že jsem rus či amík, ani semnou nechtěl diskutovat, tak sem mu jí tam nechal a hold jahůdka nedostane svou první samolepku.Přejezd do pouště Wadi Ram silnicí Kings road místy ve výšce až 1700m nad mořem, nádherné skalní útvary nerušené žádnými civilizačními prvky …. Cestu jsme si nemohli vychutnat dositosti protože nám docházela nafta. Cucání nafty z kamionu, Chudák kvuli nám vypil dvě deci nafty, ale napupnul nám tak cca dvacet litru (budem muset naplnit jeden kanistr jako jistotu) Po zaplacení vstupu a koupení licence pro naše auto ke vstoupení do pouštní rezervace Wadi Ram jsme se vrhli do projížďky pouští, byla to má první jízda jahůdkou po písku a v poušti, proto jsme se trochu seznamovali, projížděli jsme pískem kolem obrovských skalních útvarů. Skalní masivy krásně osvětleny šikmým sluncem, všude spousta velbloudů, někdy teda s turistaa, ale většinou bez nich, žádné značené cesty… Asi po hodinovém ježdění jen tak a po rozhodnutí že už jedeme zpět jsme zjistili že nám přestala fungovat navigace a mi vlastně jen těžko najdeme cestu zpět. Trvalo to dost dlouho a dost nafty a hlavně dost našich nervu, ale nakonec jsme vybruslili. Štědrovečerní večeře byla nudlová na čínský způsob a místo polévky jsem udělal vánoční kari polévku nad kterou mlaskala i HIS terka. Po štědrovečerní večeři jsme vyrazili k hranici s Izraelem (po puvodním plánu že se do egypta dostaneme trajektem jsme zvolili variantu cca asi o 300 usaku levnější a to přejezd po souši přes Izrael, máme více pasů, takže razítko v pase by nám nemělo vadit)
Po bloudění a hledání jsme hranici našli asi za dvě minutu osm, ale pry v osm hranici uzavírají a že nás tam nepustí, docela jsme se namíchli, takže jsme se trochu podívali do maximalně komerčního, a kultivovaného letního letoviska Akaba. Následně zaparkování u hranice abychom se vyspali, odtud nás vyhnali vojáci (a dost se jim nelíbyly bedny na střeše (vojenské bedny s originál označením mezinárodními značkami protitankových náloží) Podrážděně jsme na kapitána vyjel, nakonec nás odvezl na jiné místo kde jsme přespali, jeli před námi v dvoumístné toyotě a nahoře u těžkého samopalu na točícím sedáku seděl třetí z prstem na spoušti, ale místo bylo luxusní a nikým hlavně nerušené. Pořád jsme přemýšleli co nám vše tohle mělo říct, napadalo mě jestli náhodou nemáme jet do Egypta původní variantou, a to lodí, asi to jsem z těchto indicii měl rozluštit a jak se další den objevilo, měl jsem víc naslouchat tyto indicie a tuhle intuici

25.12.
PŘIŘADILI JSME SE K VĚTŠINĚ NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ A V AFRICE KTEŘÍ NEMAJÍ RÁDI IZRAELCE V půl sedmé už jsme netrpělivě a trochu nervozní dorazili na hranice s izraelem. Na jordánské hranici šlo vše hladce, i když se na nás už tak vřele nesmáli, protože hold vstupujeme do Izraele, do tolika nenavidihodné země (skoro každý jordanec se vas po několika zdvořilých větách zepta jestli při své cestě navštívíte i Izrael, odpovíteli NE, rozzáří se, když řeknete že ano ukončí s váma řeč, připomínalo mě to australské domorodce, každý se po uvodních dvou větách jak se jmenuješ a odkud jsi zeptal jestli jsem vlezl na Uluru, na jejich posvatnou horu, když ano, už se s vámi nebavili, když jsem odpověděl pravdu že ne, tak se rozzářili s rozpovídali…)
Přijížděli jsme k Izraelské hranici, mohutná závora, vysoký plot s elektrikou a kolem závory dva tři maníci v civilu se samopalama v ruce a naslouchátkem v uchu. Nejprve se nás jeden začal opravdu nemile vyptávat jestli nám někdo něco nedával, jestli jsme někomu nepůjčovali auto, jestli něco nepřevážíme, no drmolil dost dlouho a pomalu sem začal být nervozní, pak si vzal pas a porovnával můj rozespalý obličej s jiným mým rozespalým obličejem v pase, porovnávací zkouška trvala asi dvě minuty, mít brýle na čtení, půjčím mu je. Pak jen pronesl ok a pokynul at jedeme dál, říkali jsme si že i když to dře, tak to zvládáme hladce a že už to máme zkoro za sebou, ale to opravdu bylo jen skoro. Na nás to všechno dělalo takovej americkej dojem, včetně té odměřenosti arogance, včetně těch po zuby ozbrojených maníků a sceloval tuto naší vizi jeden dvěstě kilový celník v bílé košili, slunečními brýlemi (takové jaké měl fešák v Top ganu). Na pokynutí jsme zastavili vedle nízké budovy, kolem auta se sesipalo pět šest lidí, už jsme si za ty najetý kilometry zvykli na nějakou tu pozornost a na určité ovace, ale tohle tak nebylo, jeden měl samopal, druhý naslouchátko, třetí nějaký stejnokroj a ten nejrozcuchanější bez ničeho který si nechal říkat ital prý byl jejich šéf. A ten nás se širokým usměvem vítal, pak nás požádal abychom vzali osobní věci z auta a prošli s nimi rentgenem, po chvilce z někoho jiného (všichni byly v civilu takže jsme nevěděli opravdu kdo je projíždějící turista, kdo obdivovatel a kdo patří k celníkům) vypadlo že máme z auta vynosit vše na vozejky a k rentgenu. Zkošeli jsme se dohodnout na nějakém kompromise, co nechat v autě a co odnest k rentgenu, bezuspěšně. Oba jsme začali být s terkou dost nevrdlí, spíš nasraný až agresivní, když asi šest chlapů stálo vedle nás na chodníku a mělo hroznou srandu s toho když jsme ze střechy sundavali všechny věci. Vyložení celého auta nám trvalo asi hodinu a věci jsme naskládali na osm vozíků, takových co mají na letišti. Pak ještě auto ve dvou či třech lidech obešli a ještě v igelitových rukavicích vyndali ze dveří zbytky papírových kapesníků, dva šroubky ze středového panelu, jeětě chtěli strhávat koberec z naší postele, ale to už sem začal dost zvyšovat hlas. Pak jsme dalších pár hodin strkali věci do rengenu, jednu po druhé, někdy tam byly několika minutové záseky třeba nad marmeládou, nebo aku vrtačkou, ke které přišli asi další čtyři experti, no při téhle prohlídce bylo přítomno již dvanác celníků, z jichž většina byla v civilu. Napětí se stupnovalo, z jejich arogantností a neohleduplností, kdy s našimi osobními či křehkýmy věcmi zacházeli víc než neohleduplně. Po této nekonečné zkoušce a prověřování, kdy braly vzorky načatých olejů, omáček, zkoumaly PB bombu, čuchali si k pastě, no prostě pakoška, ještě pár minut chodily kolem auta a zkoumaly ho ze všech stran jestli se nedá ještě něco odnest zrentgenovat. A teď měli odvézt jahůdku někam do garáže ještě prověřit jí, asi deset minut sem se s nima dohadoval, že nechci aby moje auto někodo řídil, a oni zas že je to normální postup, chtěl sem jim ho tam odvezt oni zas ne a dokola. Nic jiného mě nezbylo než jim dát klíče, vlezl do auta, nastartoval a čtyři hodiny stojící již studenou jahudku začal turovat skoro do maxima (pro ty co nemají ponětí co se může stát tak se může stát že se skroutí hlava, praskne hlava, rupne těsní, nebo odejde turbo, prostě je to nejnejnej prasarna jaká se může udělat) celej sem zrudnul a začal řvát na celou celnici a měl štěstí že s tím autem odjel jinak bych ho vytách a opravdu mu tam něco udělal… pak jsme stály asi hodinu na betonovém place s deseti vozíky z našimi věcmi. Jahůdku zkoumaly a mi si šli vyřídit pasovou kontrolu. Po pozdravu Terka slečnu za přepážkou dvakrát upozornila že si nepřeje aby jí dala do pasu razítko (pro ty co nemají přehled tak máteli v pase razítko z této „populární“ země nedostanete víza například do Sudánu, Syrie, někdy Jordánska, Lybie a v dalších na vás koukají tak jako kdyby jste jim ukradl ježíška, naštěstí jsou Izraelské úřady vstřícné a na požádání vám dají razítko mimo pas) Nestalo se tak u Terky která slečnu prosila, hned jak se ozval ten hnusnej zvuk, se slečna začala hrozně omlouvat, a bla bla bla, naštěstí máme tři pasy tak by to naší cestu nemělo ohrozit. Už jsme byly totálně zničený zlomený znechucený. Jahůdka vyjela z garaže, vratil mě klíče a dal nějaký papíry, už sem neměl sílu nic říkat a něco řešít s vytáčením motoru, naložili věci a po sedmy hodinách intenzivního teroru a zkoumání a arogantního nátlaku jsme slavnostně z hláškou už nikdy více odjížděli z hranic. Teď s odstupem času se té celé komedii smějeme, proč komedii? Protože ty navoněný poameričtěný machři, kteří nás proklepávaly sedm hodin, neobjevily naší tajnou schránku, člověk by si řekl tajná schránka, dobře asi je namakaná a hold se nějaká ta minischránečka stratí, ale naše tajná schránka má objem cca 86L a je vevnitř v autě, měli jsme tam všechny naše zbraně, peníze, dokumenty, léky, druhý foťákák, objektivy, noťas…. Sice tam asi nebylo nic moc za co by nám něco udělaly, na vše jsme měli příslušná povolení, ale už jen ten pocit že vlastně to celé je fraška, že vlastně kdokoli do té země může přivézt cokoli, nás zpětně pobavila, asi napíšeme Izraelskému ministru vnitra dopis že mu zdělíme za milion dolarů jak se doveze do jejich země 30KG trhaviny.
Po deseti kilometrech jsme dojeli jsme přejeli celý Izraelský Eliat a dorazili k hranici s egyptem, Izraelci za tento několikaminutový pobyt chtěli 60 usáčů a my šli vstříc dobrodružství na egyptskou stranu hranice. Oproti tomu co jsme zažili před několika hodinami to byla lážovka,sice, celníci každou bedýnku prohrabaly a na vše se vyptávaly, co k čemu slouží a tak, ale rozhodně tam nemrskaly z našima věcma na zem, nebo s náma nemluvily tak odměřeně a povýšenecky, většina se jich smála a to byl pokrok, smály se i když nám chtěli vzít gps navigaci, dalekohled a vysílačku, s tím že nám jí dají až se budem vracet, no za hodku jsme byly překontrolovaný. Pak jen nějaký papírování kuli autu, inženýr hledal asi hodinu a půl číslo kastle, stejně ho nenašel… Dostali jsme egyptskou značku a vyčerpaní jsme vypadli, slunce zapadalo, když jsme přijížděli k hranicům prvním slunce šlo nahoru a to jsme byly od našich souřadnic cca deset kilometrů. Hned co jsme vyjeli z města jsme odbočili k moři a začaly kuchtit večeři asi po pěti minutách k nám dorazil osobák z dvouma borcema, nakonec vytáhli jakési průkazy, kde prý bylo arabsky že jsou od policie a že prý až dojíme že máme odjed že tam nemůžem zůstat. Celý dnešní den mě připadal jako taková zkouška co vydržíme, ale vydržely jsme to, padli jsme na kutě kousek od hory na které promluvil k Mojžíšovy Bůh proměněný v keř, teď už nevím o čem klábosili.

26.12.
PŘESOUVACÍ DEN A SEN VŠECH MOTORISTŮ
Oproti předcházejícímu dni budu dost stručný, možná to bylo nudné, ale museli jsme to ze sebe dostat :o)
Na N 28. 52.332 E 034.22.835 jsme se probudili a pozorovali pompézní východ slunce (může prosím někdo napsat do vzkazů jak by mohl našinec dle GPS souřadnic, jako např výš, přesně najít dané místo na mapě? Bez internetu bych asi neposkytl dokonalý návod, dík) Ranní návštěva kláštera v Katarině, procházka kolem něj, v jeho zahradách a po deseti metrové jakési boční tajné chodbě i miniautní návštěva(nelegalní) kláštera, hned nás spozorovaly a vyhnaly. Průjezd Suezu a hledání tunelu na druhou stranu, prvních několik seznamovacích nárazů z ležícími policajty (dle terky je toto prý běžný a rozšířený pojem pro retardery, já to nikdy neslyšel ale líbí se mi to) tak egypťani požívají ležící policajty i na dalnici a to bez jakékoli značky či jiného upozornění a většina policajtů není taková jako u nás, většina jich je poměrně buclatějších, někteří jsou široké pul metru, některý policajt má i metr a půl, výška je někdy deset centáků, někdy dvacet, takže radost každého motoristy to není, ale určitě se rozáří oči každého motoristy když tankuje a teče mu do nádrže nafta za neuvěřitelných 3kč a 30halířů za litr. Další taková nepříjemnost Egypta jsou ček pointy, kdy musíte zastavit, ukázat hlídce pasy, říct odkud jste, odkud jedete, a kam jedete, když je to po desáté ještě vás to baví, ale když je to každých dvacet kilometrů a vy najedete denně 500km tak vás to za pár dnů přinejmenším omrzí, hlavně když nechcete jet po dálnici, ale po menší pro nás atraktivnější silnici a oni vás tám na ní prostě nepustí…. Večeřeli jsme na pláži, dodělávali jsme si čajík když se vedle auta zjevil menší zavalitější egypťan, asi padesátiletý s turbanem na hlavě a bílou košilý až na zem, v ruce měl palici, spíš takovou po domácky udělanou basetbalovou pálku, pobytou železnými cvočky, ty se ve svitu naší svítilny pěkně blýskaly….. no nakonec to dopadlo ok, ale o tom příště, protože kdybych měl popsat co a jak se stalo tak by jsem nejen popsal pět stránek, ale taky by jsme se určitě počurali strachy, což si nemůžu vzít na triko :o) V noci jsme dojeli do nám všem tak známé hurgády a připadali jsme si jako v disneylandu oproti tomu všemu co jsme v egyptě viděli. Našli jsme internet, odpověděli na milé vzkazy na našich stránkách (na všechny vzkazy, protože všechny byly milé a určitě tam budem pravidelně mrkat) poslali jsme aktualní deník s cest, první týden (on nakonec nedošel, ale snaha byla) Nocovali jsme na N 26.40.411 E 33.55.405 Předešlý den byla k večeři čočka, takže nám v noci zima nebyla

27.12.
RELAX DEN U MOŘE A SETKÁNÍ S ANREOU, RENÉM A JEJICH ČMELÁKEM
Andrea (ČR) René (D) Čmelák (jejich auto) jsou cestovatelé kteří vyrazily na skoro stejnou cestu jako mi (někde tady na stránkách na ně máme odkaz) připravoali se na cestu asi o rok déle než mi takže některé informace na jejich stránkách budou určitě fundovanější než ty naše, i když tady asi moc informací nenajdete… Bydleli ve slaměné chýši v kempu u moře, klábosili jsme celé dopoledne, mezi tím se šli na hodinu potápět a mi s Terkou prováděli udržbu , úklid auta a hlavně jsme nalepili konečně na dveře jahůdky logo naší expedice (to co je na stránkách na té vrchní fotce) strhali jsme z auta poslední pozustatky samolepek z offroad centra v Liberci a Jahůdku trochu vyšvihli, jí se to očividně líbilo, byla hned taková pyšnější, s nosem, teda s kapotou trošku nahoru, no sluší jí to. V kempu jsme si dali spršku a nechali si udělat egyptské jídlo (udělaly nám zelení smažené kuličky, stejné jako jsme měli v Jordánsku). Kolegové šli na druhý ponor, tak jsme jeli asi třicet kilometru jižně na nějakou opuštěnou pláž a na několik hodin jsme propadli mušličkovému bláznění (na pláži bylo spousta mušliček od malých až po mušle 20, 25cm velké) bylo to něco jako sbírat houby, příjemný relax. Večer za námi na houbovou pláž přijeli kolegové. Původně jsme se dohodli už v ČR po smskách že 29.12. společně pojedeme trajektem do Sudánu, ale nějak se jim to pry všechno prodlužovalo a prodlužovalo, takže nestíhají a prý ještě týden v Egyptě zůstanou, což nám trochu nabouralo původní plán, ale člověk by si neměl zbytečně dělat domněnky o tom co jak bude vypadat a jak by to mělo dopadnout, pak může být při nejlepším rozesmutnělý či zklamný, ovšem my jsme u původního plánu zůstaly, proto jsme se ještě v noci vydali směr Aswan, kde na nás čekali pasy a kde jsme si měli koupit lístky na trajekt do Sudánu. Asi hodinu jsme se pokoušeli dostat na silnici která by byla nejkratší do Aswanu, ale na ček pointu kde nikdo neuměl ani pípnout anglicky nám nikdo nic neřekl a z gestikulace nám bylo jasné že nás ani nechtějí pustit, proto jsme se museli vydat jinou silnicí a zvolit trasu cca o sto kilometrů delší, asi po sto kilometrech jsme to zabalili hned u silnice s tím že před rozbřeskem se vydáme na cestu.

28.12.
HLEDÁNÍ PŠOUKU VE VÝŘIVCE
Ráno, dlouho po rozbřezku nás vzbudilo silné bouchání na dveře, poodhrnul jsem záclonku a tam stál mužík v uniformě, v ruce držel samopal za hlaveň a pažbou mlátil do jahudky. Zařval sem, bral za kliku, zblblej a rozespalej sem odemkl central, takže otevřel přední dveře, kde byl foták, noťas, doklady, atd a já se dral ven zadnímy dveřmi (pro ujasnění, spaní máme v autě, je t o pořádná postel cca 140x190 a aby se tam, toho co nejvíce vešlo je poměrně vysoko, proto každý večer a každé ráno musíme každý provéz artistický kousek který by nám záviděl leckterý hadí muž či hadí žena, abychom mohli zalézt do postele, či s postele) takže sem opravdu nemohl vyskočit z postele a případně něčemu zabránit, zase jsme jim nerozuměli ale stejně jsme museli odjet, takže jsme odjížděli. Po ujetí dvěstě metrů se jahudka s kuckáním a dávením zastavila, chvilku nešla nastartovat, přepl jsem na druhou nadrž a chytla, UF Do Aswanu jsme dojeli kolem dvanácté a začali jsme shánět kde jsou naše pasy. Telefon co jsme měli už druhý den nikdo nebere. Takže z názvem společnosti a nějakou ulicí jsme se vydali ptát…. Nejprve infocentra, pak pána v kurýrní službě, pak paní v hotelu, pak pána v kuchařském co močil u plotu, prodavače co nás zastavil že máme gud karu, ten přivedl nějakýho kravatáka z nějaké cestovky a ten pry věděl kde to je a kdo to je, jemu telefon zvednul na poprve a jeli jsme tam. Maník nám dal pasy a chlubil se tím kolik tam má od nás nepřijatých hovorů, Tomu fakt nerozumím, nicmeně třikrát hurá, pasy s vízama do Sudánu máme v ruce. Bylo to takové zbírání indicíí v pevnosti „Board“ no a druhý díl pevnosti začal vzápětí, jeli jsme hledat kancelář co provozuje trajekt do Sudánu, tu jsme našli vcelku rychle, seděl v ní nagelovaný kudrnatý fešák který uměl akorád, jes a helou, nicměně nám dal na ucha big bose a ten poudal že je sice uřád na vyřízení formalit zavřený, ale že to zařídí a že v pondělí určitě odplujeme, že máme přijít zítra v osm do kanceláře. Z nagelovaným trochunarcistou byl v kanceláři svérázný stařík, který neuměl ani jes ani helou, ale byl dosti komunikativní a když jsem mu dal zapalovač (protože ten jeho mu nechtěl pan nagelovaný vrátit), tak to už jsme byly jenom jeho, pěkně jsme si popovídali, i když vůbec nevím o čem. Byl to sympaťák a srdcař rozvybrovanej proti gelákovi na tu správnou, teda spíš na tu pro nás příjemnou frekvenci. Vše šlo až nápadně hladce, i když jsme byly z toho všeho hledání dost unavení. Hledali jsme restauračku kde by jsme si dali nějaké jídlo a když jsme se prodrali přes ty všechny nahaněče které stojí před každou restaurací k té správné, tak to chvilku trvalo, Vybrali jsme si tu „jejich“ egyptskou, zapadlou, ne tak honosnou kterou jsme poznaly podle vetšího počtu místních a žádného turisty za 45kč jsme si oba naprali bříška k prasknutí, to se nezdálo býti rozumné po celodenním půstu. Véču jsme zdlabali u Nilu na lavičce, nejprve kolem nás chodily mladí domorodci a na vzájem se fotografovaly mobilama, ale jako starý matador jsem poznal že víc než o pozujícího klučinu, vždy jde fotografovy o nás, tedy o Terku, takže pokažde když někdo z nich začal fotit sem se k Terce přitulil a zaculili jsme se do objektivu, v jijich řadách nastaly rozpaky, po chvilce je prolomily když se naferovku zeptaly jestli by se s Terkou nemohly vyfotit, tak mě nenapadně odsunuly a pak se na střídačku s Terkou fotily, nejdřív každý zvlašť, pak dva s ní, tři s ní, čtyři … no bylo jich tam asi sedm, tak než nafotily všechny kombinace, dojedl jsem večeři. Jo a ani nedaly žadnej bakšiš :o) (kdo nezna tak v egyptě po vas chce každý bakšiš (spropitné) i za to že vám řekne kolik je hodin a nebo že se na někoho jen podíváte) Noční shánění bankomatu abychom mohli zaplatit trajek, pán z ochranky mě neomaleně koukal přes rameno a řikal co mám mačkat, následně chtěl bakšíš. Pak jsme skočili v rychlosti na net a znovu poslali denik s cest a odpověděli na vzkazy na stránkách, teda chtěli, ale žádné nové tam nebyly. Mladík v internetové kavárně nám říkal že jeho kámoš který tam s ním stál vlastně není egypťan ale žeje japonec a měl ošklivou autonehodu a takhle to dopadlo….. :o) V noci jsme ještě trochu poklidili auto a připravili ho na transport, měli bychom být cca dva dny bez auta, mi pojedeme den trajektem a auto za námi dorazí na jiné lodi až další den, takže proběhlo i takové malé baleni. Spaly jsme v dunách pod spívajícímy dráty vysokého napětí několik kilometrů jižně od Aswanu.


zpět na deníky