Dnešní díl se bude celý odehrávat v Tanzanii

27.2.2009 pátek
Jak jsem stihnul napsat ještě v šestém zápisu, paní Fakýrová nám připravila královskou snídani. Pak jsme si vyměnili kontakty a odfrčeli směrem ke Kilimanžaru. Má prostorová extáze z volnosti a neobydlenosti se pomalu rozptylovala, protože až po ujetí sta kilometrů počínaje prvním impulsem chtít močit končíc vyprázdněním praskajícího močového měchýře, to hovoří dle mě opravdu o velké kumulaci lidí. Cestou jsme si říkali že pravděpodobně do trochu turisticky profláklejších míst se bude o trošičku měnit i přístup lidí k nám. Což se ukázalo být pravdou. Postupně se krajina měnila z krajiny poseté políčky, po krajinu vyprahlou s pár baobavníky. Odpolední odfrkl pod stinným stromem a focení zajímavých maxi skoroberušek s krunýři zmalovanými po indiánsku. První náznak pozitivní reakce na bělocha bylo při pozorování těch malých indiánů když kolem nás projížděl  pomalu, ale s velkým hřměním kamion a z okénka na nás začal křičet zpocený obličej s velkými bílými zuby: ahoooj, jak se mátéééé!!! Byli jsme od silnice asi dvacet metrů a trvalo mě docela chvíli než sem si uvědomil že to řvaní patří nám, ještě jsem na tu vykouklou zpocenou hlavu stačil zakřičet že se mám dobře a že děkuju, zazubil se ještě víc i když sem myslel že už to víc nejde, zatroubil a vrátil se k sledování silnice (sice je pravděpodobné že celý kamion i s řidičem nebyli z Tanzanie, ale raději si nebudeme kazit představy špatnými domněnkami). Abychom si ušetřili asi 400km jsme uhnuli z asfaltky na takovou polničku a po ujetí několika kilometrů konečně první pozitivní reakce na naše auto a na bílé obličeje, děti mávají, starci se bezzubě zubí, řidič traktoru dokonce ví kde je česká republika. Každých pár kilometrů se cesta rozděluje a my jedeme dle směru v gps, když to jde, ptáme se, když není koho prostě jedeme rovně cestou necestou, polem nepolem. Při cestě polem nepolem jsme narazili na vyschlé asi deset metrů široké koryto řeky, utábořili se v něm. Nejbližší vesnice byla asi pět kilometrů, kolem velká pole, žádná cesta. Večerní pozorování magického západu slunce a „ufounsky“ osvětlenou horu Hanag. Přiznám se že sem se několikrát budil ze spaní zda neprší a nezačíná se koryto řeky plnit, mému klidnému spánku nepřidávalo ani momentální období dešťů a bouřka s blesky v dálce.
Nocování na S 04° 28.572´ E 035° 09.947´

28.2. sobota
Ani nás ani jahůdku řeka neodnesla. Místo bylo báječné, proto jsme zůstali a nabírali síly, dopisovali deníček (jedna stránka ve wordíku mě zabere v průměru necelé dvě hodiny). Ranní skoro mráz 17 stupňů se proměnil v odpolední smaženici 37, zachraňoval to náš přístřešek. Myslím že to byl náš první den na naší cestě kdy jsme za celý den neviděli ani člověka – opravdu jsme se dobili. Naplánovali co všechno neuvidíme a uvidíme aby Terka porodila Františku v ČR. A jak vše dotáhnout do zdárného konce aby obě holky v pořádku dorazili domů.

Postřeh: je tu 50% muslimů ale v téhle zemi se to neprojevuje přátelskostí a laskavostí. Jsou neústupní a leckdy dost tvrdý (Terka musela při vystupování použít malé násilí aby se vůbec dostala z auta). Rovněž jsme si všimli že pracovní morálka tu oproti Rwandě či Ugandě o půlku klesá, (pochopitelně oproti Etiopii je stále minimálně desetkrát taková). Nešlo si nevzpomenout na článek který mě utkvěl v mysli a četl jsme ho buď v Reflexu nebo Respektu o stále trvající diskriminaci černochů v zaměstnání atd. Nastoupili běloch na místo zpravidla je mu nabídnuto třikrát tolik než když by na místo měl nastoupit černoch. Zprvu mě to přišlo jako obrovská nespravedlnost a chápal sem danou rozezlenost. Ale nikde jsme se nedočetl že zpravidla běloch udělá pětkrát víc než černoch, jeho pracovní morálka a nasazení je nesrovnatelná. Proto vídáme např. v malých restauracích s kapacitou třicet míst, tak tři čtyři někdy pět obsluhujících (samozřejmě afričanů) a ještě tam čekáte na všechno i když jste tam skoro samy nedůstojně dlouho. To je fakt, to je Afrika, všichni odpočívají a mají na vše dost času. Pochopitelně nechce všechny házet do jednoho pytle.
Nocování na S 04° 28.572´ E 035° 09.947´

1.3. neděle
Z důvodu dokonalé podobnosti konzistence hustého hruškového juicu a naší stolice (pravděpodobně Fakýrova vajíčka které nám již v zápětí rozehrály hardcorový koncert v našich bříškách) jsme se rozhodli na minimálně jednom půstovém dnu. Od nedalekého úpatí hory Hanag, jsme vyrazili směr Kilimanžaro. Malá odbočka pro ujasnění: v Tanzanii jsme to pocítili asi nejvíce, jestliže chceš vylézt na nějaký kopec, musíš zaplatit (cca 700kaček za normální kopec a 40.000Kč za Kilimanžaro), , chceš-li do lesa, musíš zaplatit, chceš-li vidět zvířata musíš platit, takže když by jsi chtěl vidět většinu „atrakcí“ v Tanzanii potřebuješ pěkně tlustý balík peněz (i když si myslím že by se na většinu kopců dalo vylézt bez placení. Navíc si myslím že ve všech afrických zemí není atrakcí její některá část ale celý její celek, od trhů, vesnic, škol, měst, velkoměst, políček, žebráků, silnic, krámků, dětí ….. Konce odbočky která měla objasnit proč jsme nevyběhli na kopec a proč se nám příliš nechtělo ani s hromadou nadšených turistů cupitat na vrchol Kilimanžara. Cesta se neukazovala a proto jsme se řítili intuitivně dokud jsme nenarazili na větší silnici. Což nám trvalo asi dvě hodiny. Cestou jsme jen potkávali Masaje, masajské vesnice a Masajčata jak pasou dobytek (masaj - domorodec, s dekou kolem sebe, s dírama v uchu kam by našinec strčil leckdy čtyři prsty a sem tam s větší dírou mezi zuby a vždy s úsměvem a pohodou) Dorazili jsme do města, poslali vám deníček, naši milí čtenáři, přečetli si milé vzkazy, odpověděli a jeli si najít pěkný flek s výhledem na Kili. Jako vždy vaše vzkazy nám vylepšili náladu minimálně na jeden den, (né že bychom jí měli špatnou a pochmurnou, jen je to jako si dát ve vyprahlém dni osvěžující čaj, který člověka osvěží nejen v daný okamžik ale i několik dalších hodin později) Po předešlých zkušenostech jsme si vybrali flek na spaní za světla. Kili byla zahalená do mlhy a nechtělo se jí vůbec vykouknout. Před usnutím jsme vysílali ty správné myšlenky aby na nás ráno vykoukla odhalená Kili

Postřeh dne: už od Etiopie mají všichni komplex ze špinavé Jahůdky, pokaždé když zastavíme, hned po tom co po nás někdo chce peníze, tak přijde někdo že máme hrozně špinavé auto a že nám ho umyje. Nocování na S 03° 19.072´ E 037° 13.735´

2.3. Pondělí
Ráno jsme s netrpělivostí vyskočili z jahůdky a viděli to co jsme opravdu nečekali ani v tom nejmenším. Rákosníček měl u rybníčka mlhu co by se dala krájet, ale tahle by se dala s těží sekat. Sedli jsme si a koukali tam kde by mohla být Kili, byli jsme smutní. Pak se stalo něco nečekaného. Během několika vteřin se mračna roztrhala a Kili nám stydlivě ukázala svůj vrcholek, byl to opravdu okamžik, že než jsem vyndal aparát bylo po všem a další čekání bylo marné. Prostě dnes se styděla a nechtěla být ofocována. I tak to bylo úchvatné a s úctou jsme poděkovali i za to co nám ukázala. S radostnou náladou jsme vyrazili po ananasové snídani dál. Ranní povídání s Terkou proč by jí mělo či nemělo štvát či mrzet že jí rodiče, sestra ani nikdo z rodiny nepíše a mě cinkají sms 3x denně. I to může být radostné a pro člověka přínosné, jako ostatně vše, když nasloucháme tomu o co nás to má obohatit. Okružní cestou kolem Kili, i když jsme bloudili a opět jeli spíše trialovou cestou tak jsme si jí opět užili, projížděli Masajskými vesničkami, kde nebyl ani náznak civilizace, tedy až na obrovskou ceduli s reklamou na kondomy, i tak tu dětí bylo opravdu požehnaně. Cesta k pobřeží byla až do odbočky asfaltová. Cestou stále policejní hlídky. Nejprve chtěli vidět trojúhelník, raději sem dělal že nerozumím, dělal ftípky, obrovská stopadesátikilová černoška se začala smát ftípkům v češtině, mávla a frčel sem. Další hlídka byla v malé vesnici, asi třista metrů před hlídkou mě předjeli dvě auta (jezdím si to podle přepdpisů a na spotřebu, takže opravdu lehká noha (už měsíc se nám daří držet spotřebu pod deset litrů, nejlépe na tom byla 8,3 no nato že první měsíc jsme to měli kolem třinácti čtrnácti, si myslím že to je slušné)). Hlídka zastavila mě i ta dvě auta předemnou. Dvě auta předemnou vzápětí pokračovali v jízdě, zda to byli známí, či si chtěli pánové smlsnout na bělochovi nevím. Policista nás nejdřív docela hloupě školil v řeči, v místní řeči a v tom že když nerozumíme jeho angličtině co tu vlastně děláme. Pak mě zamával před očima mobilním radarem kde byla kupa čísel (žádná fotka) a říkal už lepší angličtinou že jsme překročili rychlost o 30km/h. Asi deset minut jsme se dohadovali, pokuta sice dělala na naše asi 150kč ale s principu sem chtěl bojovat proti bezpráví, danou rychlostí sem totiž naposledy jel v Egyptě když sem tankoval za tři kačky litr. Další dva policisti seděli u dřevěného stolečku pod stromem a další policajt s knírkem pořád chodil kolem jahůdky a poklepával do ní obuškem. Při mém dohadování jsem paralelně slyšel jak Terka prosí knírkatého policistu aby do auta neklepal. Dohadování pokračovalo. Pak se pomalu blížil na mou stranu policista s knírkem, poklepal obuškem na zadní dveře, stál vedle policajta který chtěl peníze. V tom sem uslyšel hrozně hlasité řvaní:“NEKLEPEJ DO TOHO AUTA! NENÍ TVOJE! ROZUMÍŠ TY SRÁČI!“ a pak mě došlo že na něj řvu já. Tak sem pokračoval: „Už ti to před chvilkou říkala, si hluchej nebo natvrdlej!“ Pak sem ukázal na druhého „a tobě ty podvodníku nezaplatím ani floka, to si zkoušej na jinýho blbečka!“ Oba nehnutě stáli, pootevřené pusy, dva policajti pod stromem se hrozně tlemili, pak policajt co chtěl peníze, strnule pohnul prstem na ruce která mu nevládně a zkoprněle trčela podél těla, což sem považoval za výzvu k tomu abych pokračoval. V\razil jsem a Terka na mě překvapeně koukala čeho jsem schopen. Já byl taky překvapen. Sranda přestávala být srandou když nás zastavil asi po třista metrech další kuchař (místní policajty přezdívám kuchaři, mají sametově bílé uniformy a bílou čepici) Tomu oprávněně vadilo že jsme nebyli připoutaní (nějak jsme si tady na to odvykli) tady už to byl lidský přístup a malá lež že jsem taky policista abychom nemuseli platit žádnou pokutu.Po projetí všech policejních hlídek jsme narazili na odbočku, polničku na Pagani, kde jsme se museli na každé odbočce ptát, i přesto jsme dojeli po hodně rozbahněné cestě (období deště a polnička není dobrá kombinace na výletní jízdu) do vesnice kde rozbahněná cesta končila. Ve vesnici asi auto hodně dlouho neviděli a běloch asi měl ve vesnici premiéru. Jeli jsme tedy zpět dvacet kilometrů k poslední odbočce, abychom konečně tou správnou cestou dorazili do Pangani. Čekali jsme tepající turistické město, místo toho nás čekala velká vesnice, s pár hotely. Snažili jsme se dostat se nějak k oceánu a i když cesta vedla jen několik desítek metrů od něj, tak tam buď byl nějaký resort, nebo neprostupné houští. Začalo pršet, dusno, vlhko, smrákalo se, tak jsme to zapíchli vedle školy. Měli jsme toho pro tentokrát dost.

Pro kuchaře a kuchařky: dnes jsme měli ke svačině opravdovou lahůdku, něco jako české chipsy, ale tyhle chipsy byly ze stejně slabých plátků banánů nařezaných po délce, jemně osolené a okořeněné, opravdu výborné (dělané z tvrdých a zelených banánů)
Nocování na S 05° 32.783´ E 038° 58.048´

3.3. úterý
Ráno jsme opět vstávali před rozbřeskem a celý nadržený jeli k oceánu. Jediná cesta končila v chatrčí vesnici. Prokličkoval jsem mezi rezidencemi a moc nepřidával plyn aby proud z vyšší rychlosti či zvuk vyšších otáček nějakou chýši nepovalil, ale mají tu pevné chatrče. Konečně oceán. Bílá široká pláž, modrá voda, nekonečně silný příval energie. Nádhera. Nádhera trvala sice jen pár minut, ale zdáli se dlouhé, pak se kolem seběhli vesničané a něco začali cosi křičet, něco nabízet, chtít peníze za to že jsme na jejich pláži, v jejich státě, pak chtěli peníze na jídlo atd. Vydali jsme se tedy na jinou a tu si vychutnali opravdu na samotě pod morbidním poledním slunkem. Dál naše cesta protínala Národní park Sadani (projetí bez poplatku)a vedla dál na jih do Dar es Salam. V parku jsme hledali místečko na spaní, sice našim cílem bylo u oceánu, ale nakonec jsme se spokojili s místem u poklidné hnědé řeky v kempu který byl několik let zavřený. Následovala oprava všech upadlých věcí. Příprava na noční ohýnek. K vodě jsme moc nechodili, v parku měli být krokodýly a u vody byla obrovská lebka hrocha. Po setmění příroda ožila. I když bylo stále kolem třiceti i v noci, jedinou šancí jak odehnat neprůhledné hejno komárů bylo dál pálit ohýnek, pak jsme ještě víc nervózní byly se stále více a více intenzivnějšího opičího ječení, které bylo čím dál víc blíž a blíž. Terka házela do tmy kameny. Zvuky se následně přesouvali. Pak se po mohutným dusotu rozšplouchl krajinou zvuk mohutného šplouchu, to první hroch nedočkavě skočil do řeky, pak další dusot, další skok a dál a dál. Terce sem řekl co má dělat kdyby na nás běžel hroch. Předpokládám že by hroch na jahůdku nevylezl tak lehce, i když by jí asi lehce převrátil, ale Terce sem řekl aby v případě jakéhokoli většího hluku vyběhla na střechu. Všude kolem se ozívalo opičí řvaní které hravě přehlušilo hroší řvaní, zdálo se že je opravdu kousek od nás. Tma jak v pytli a naše zadky byly opravdu scvrklí. S vidinou že se zvířata bojí ohně, jsem dál odbíhal do útrob přírody a přinášel další a další větve na větší a větší oheň. V autě přes třicet – oheň nebyl tak daleko a vítr přesně směřoval teplo z ohně do našeho auta. Po dvou třech hroších halekajdách byla Terka na střeše a nechtělo se jí vůbec dolu. Mým dalším úkolem bylo, jí přinášet další a další kameny které vrhala tam kde se ozvalo cokoli. Modlil jsem se aby netrefila hrocha do oka a nenasrala ho. Asi o půlnoci to Terka nevydržela a šla spát. Já udržoval oheň do rána, seděl na střeše a házel kameny tam kde se to šustne i když né k vodě a do vody, abych netrefil onoho obrovitého plavce do oka a on by pak mohl probudit Terezku, či poškrábat Jahůdku a to by mě vážně naštval. Po hoďce sem přišel na to že hrošíci jsou rádi že jsou ve vodě a že si to plavou 100metrů po proudu, pak otočku a zpět a dokola asi trénink na nějakou hroší olympiádu, vypadali že sou opravdu dobří v tom co dělají.. Opičáci doráželi a zkoušeli to pořád blíž a blíž bylo jich tak něco mezi pěti až deseti a opravdu sem nechtěl zkoušet jak moc rozladění jsou či nejsou a co by rádi, tak sem raději házel kameny tam kde se něco šustlo a ani se neznervózňoval myšlenkou že by to mohlo být i jiné více nebezpečnější zvíře. Ze svítáním šli všichni spát. Vyčerpaný jsme alespoň na půl hoďky usnul.
Nocování na S 06° 10.377´ E 038° 47.781´

4.3. středa
Terka dostala průjem (pravděpodobně z nervozity). Hledání cesty z parku do Bagamoyo – silnice na mapě vedla přes řeku, ale most chyběl. Při cestě z parku jsme projížděli cestami co byly cestami ale nyní byly potokami a říčkami. Cesta vedla přes další Národní park, tentokrát nějaký vzácný les. Pro nás byl vzácný tím že jsme ho celý projížděli ve vodě a opravdu těžké bylo najít suché místečko pro vykonání Terčiné nutnosti. Cestou jsme potkali pole ananasu a konečně viděli jak ty mršky rostou. Jinak všude bezmyšlenkovité opravdu rozsáhlé vymícení pralesů, vypalování. Konečně jsme vyjeli na správnou cestu. Ta byla složená z nepřetržitého pásu retardérů (rolerů). Bagamoyo je velkou vesnicí v které je na konci kupa resortů a ve městě pár ubytovacích zařízení. I když za nemalé peníze jsme se ubytovali v resortu u oceánu (u nás ubytování znamená že jsme jim zaplatili za to že můžeme v jejich areálu zaparkovat a použít sprchu a toaletu). Celý nedočkavý jsme se převlékli do plavek a skoro poklusem běželi na přilehlou pláž. Byl odliv. Abychom smočili nohu museli jsme jít desetiminutovou túru, abychom měli vodu do půli lejtek, museli jsme ujít dalších deset minut, pak už jsme to vzdali a do té trošky vody si lehli a dělali že plavem. Obrovský resort odsud vypadal jako maličký domek. Asi kilometr od nás vyskočil rybář se své plachetnice s úlovkem a štrádoval si to ke břehu. Než jsem přišel zpět na břeh už mé tělo nezviklé slunka bylo vepřoidně rudé. V resortu byli ubytovaní i němci na třech motorkách (tři chlapáci, dvě Němky a jeden malej skopčáček). Restaurace, ostatně jako vše v Tanzanii byla nedůstojně drahá (za véču pro dva s pitím by tu našinec dal tak 500kč), minerálku měli dobrou. První noc s moskytiérou v oknech byla příjemně chladná.
Nocování na S 06° 26.029´ E 038° 54.383´

5.3. čtvrtek
Po dopoledním usušení prádla odjezd do Der es Salamu. Cena nafty klesá. Hledání mozabické ambasády aby nám řekli že se do Mozambiku z Tanzanie nedostaneme (v Mozambiku se dověděli že to prý možné je), že musíme přes Malawi. Na Malawské ambasádě trochu krkolomné vyplňování formuláře. Poprvé v životě jsem viděl společenský oblek se sakem co má krátké rukávy. Vízum bude druhý den. Návštěva místního fáást fudu, rychlé moc né, dobré taky ne a levné asi ano, ale už né víc (nemohli jsme hodinu nic najít). V marketu super kup desetilitrového barelu vody (stál méně než v jiném obchodě dvě dvojlitrovky vody) (jinak ceny: tabulka čokolády by tě vyšla na 80kč, litr oleje na 90kč, normální sůši 40kč, kilovka rýže 40Kč, půlkilovka másla 100kč) Čekání na další den v nějakém fáást fuutu kde byl i internet. Byli jsme tam až do desíti a nakonec spali před ním, bylo tam asi šest sekuriťáků co to večer střežilo a v ulici před každou bankou seděli další dva, tak jsme doufali že vše bude ok. Nebylo ok akorát noční močení, bylo trochu na drsňáka.
Nocování na S 06° 48.896´ E 039° 17.457´

6.3. pátek
vstávačka před fáást fuudem. Tanzanie nemá žádnou historii proto ani v tomhle městě nebyly žádné památky co navštívit. Ve městě opravdu hodně Patrolů. Stále se nám nedařilo v žádné bance vyměnit Rwanské franky. Čekání na zavolání z ambasády. Raději jsme šli čekat tam. V „čekárně“ byla i TV tak jsme po několika měsících viděli TV (doma nemáme, ale sem tam někde nějakou zahlédnem). Dávali nějaký film z prostředí supermarketu, komedie, dost jsme se pobavili a mrzelo nás když si nás konzul pozval do kanceláře abychom dovyplnili dotazník. Viza jsme dostali. Konec filmu stihli (předstírali jsme že si dáváme dohromady papíry a koukali na TV a dokoukali komedii s dobrým koncem. Hledání Rwanské ambasády, kde nám rovněž nechtěli vyměnit Rwandské franky a pověděli nám že mimo hraniční přechody nemáme šanci, no budou se hodit když dojde toaleťák, nebo to zkusíme když potkáme nějaké cestovatele, kteří Rwandu navštíví. Vedro, jak jinak, motání se z města směr Malawi. Nalezení místa asi dva kiláky od hlavní třicet kiláků od města, opice ale jinak klid.
Nocování na S 06° 39.084´ E 038° 08.954´

7.3. sobota
Nejzásadnější zpráva dne přišla s ranním močením: PŘIJELA TETIČKA! Což v našem slangu znamená, že Terce dorazila menstruace. Z močení se vracela z touto zprávou trochu rozpačitě a její mimika pracně hledala rozpolcený výraz. Prostě to tak je, plán se mění a je zbytečné přemýšlet zda z toho máme radost, nebo zda nás to mrzí. Ponaučení dne: v Africe nevěřte žádným testům, především těm z Afriky. Naše cesta pokračovala dál směr Malawi, opět policejní kontrola, mé rozhodnutí neplatit nikomu nic je silné, v tom mi pomáhají i kopie všech mých dokladů, takže policista s doklady v ruce nemůže vydírat. Další policista opět zkoušel překročení rychlosti, tentokrát asi oprávněné, na asfaltce kde není nikde nic jen jedno křoví a v tom křoví cedule s třicítkou. Pokuty prostě neplatím, proběhla dohoda a oba jsme spokojení, (použil jsem to co přimělo vzbouřit celé Wukro k tomu aby veškeré možné složky pátrali po mém foťáku a našli ho). Projíždění Národním parkem Mikumi. Opravdu velké množství zvířat bylo vidět z hlavní silnice. Odbočili jsme po nějaké polničce do parku. Kam se na to hrabe Keňa, opravdu kvantum zvířat a člověk se nemusí honit jak honič aby dohonil uhánějící zvíře. Sloni tu byli nějaký menší, takže jsme jich i dost vyfotili a nebáli jsme se k nim přiblížit. Protože jsme se ocitli v placeném parku, tak jsme se tady nechtěli dlouho zdržovat, proto jsme opravdu po několika minutách pozorování svištěli po cestě směr hlavní silnice. Na konci pěšiny byla závora a dva správci parku. Chtěli vidět vstupenku, nebo zaplatit vstup. Tak jsme jen odjeli kudy jsme přijeli, bylo to max pět kilásků. Při obídku k nám na zastrčené místečko přišli dva starší chlapi s motykou na rameni. Oni neuměli anglicky, já neuměl svahilsky a chtěl si hrozně moc povídat. Šlo nám to dobře, vydrželi jsme to asi deset minut. Terka je smutná že jsme přišli o Emi Františku Havlíčkovou. Místo na spaní jsme našli ve dvoumetrové trávě. Večerní přepisování deníčku. Při večeři dohadování s Terkou, že jí dávám víc jídla než sobě a že díky mě je teď „oplácanější“ než jsme odjeli. Má odpověď že to nemusí dojíst, že to dojím rád jí neuspokojila, prý vždy dojí vše co má na talíři a je jí líto to nechat. Já bral tohle „dohadování“ s nadsázkou, Terka byla ale opravdu hodně, HODNĚ naštvaná.

Postřeh: od Keni s výskytem většího počtu byciklů se vyskytl i velký počet pouličních ciklo servisů (přístřešek s trochou nářadí, s trochou náhradních dílů a nějaké ty vraky na náhradní díly)
Nocování na S 07° 47.217´ E 035° 44.744´

8.3. neděle
Ráno po dlouhé době vyspalí do růžova. Při ranním rituálu jsem zjistil že jsem přišel o horní část vortexu, uvědomil si že se to stalo večer když sem přepisoval do deníčku onen tragický den z autonehodou a z kupou mrtvých a znovu vše prožíval a následně někam polovina vortexu vypadla, ztratila se. Odbočka co je to vortex: aby jste to nemuseli někde hledat na netu, nabídnu ti milý čtenáři svou verzi co je to vortex a svou zkušenost (na netu hledej ve spojení s vertical reality a ve spojení s Davidem Wagnerem). Každá žijící věc má čakry, představte si to jako body kterými prochází energie. Například stromem toto pole prochází přesně středem kmene dolů, někde v zemi se stáčí a velkým či malým obloukem, podle toho jaký je to strom se opět vrací až na vrchol stromu a klesá do kmene a pořád dokola, každé zvíře má podobný tok energie a tento tok prochází páteří. I člověk má čakru(y). Narodí se, je čistý a plný lásky a bezmezné energie a jeho všechny čakry, energetický tok prochází jedním paprskem kolem jeho páteře a přesně jako u stromu, u zvířat proudí v kruhu. A jak člověk dospívá, mění ho rodiče, společnost, tvoří si nějaký „správný“ žebříček hodnot, normy chování... A děje se to že se tento tok energie mění a tato energie člověkem neprochází jako ostatními živými tvory od shora dolů, ale horizontálně, každou čakrou prochází energetický tok, spoustu toků, žádný jeden silný. A díky několikaletým meditacím se to člověku může povést, ostatně jako spoustě tibeckým mnichům atd. A aby jste nemuseli několik desítek let meditovat v jeskyni můžete si pořídit přívěšek, vortex (ten získáte po několikadenním intenzivním kurzu, protože je to opravdu silná věc a mohla by být i dost nebezpečná pro někoho kdo by nevěděl jak s tím naložit co by se začalo dít). A ocitnete-li se ve vertikálním systému díky přívěšku, tedy ve stavu čaker v kterém jste se narodili a v kterém je vše živé, začnou se dít prapodivné věci, které vás budou zprvu hrozně překvapovat, zprvu to budete třeba pozorovat svou vnímavostí, tím že budete vědět kdo vám volá aniž by jste se koukli na fon, budete vědět kdo je za dveřmi, budete cítit bolesti či radosti nejen lidí kolem vás, které potkáte, ale i lidí které máte rádi a jsou od vás stovky kilometrů daleko. Budete dobrým lékařem sobě i svému okolí, protože vám bude jasná příčina nemoci, zranění či události, dokážete si daleko lépe „přivolat“ prostředky, okolnosti, či lidi k realizování vašich snů, budete daleko líp a intenzivněji vnímat podstatu tohoto světa a především vašeho života, budou se vám totálně přeskupovat životní hodnoty, totálně se vám budou přeskupovat lidi kolem vás, začnete mílovými kroky postupovat ve svém duchovním růstu. Začne se z vás stávat jiný člověk, stačí tomu dát volnost a nebojovat s tím, jen to brát jako prostředek k cestě kam opravdu chcete jít a kým chcete být. Když se snažím tohle všechno někomu přiblížit, snažím se nastínit scénu z Matrixu když hlavní hrdina Nio zjistí že vše je jinak a vše funguje jinak, tak takhle se začne cítit člověk po pár dnech co má na krku vortex – začíná mu být víc a víc jasné jak to tu funguje. A tenhle ten malý přívěšek, vortex se mi přepůlil (ukázalo se že tato nehoda nesebrala nic z jeho funkčnosti, pracuje jinak a v jednom směru daleko intenzivněji). I když Terka byla zprvu opravdu opravdu smutná a do očí jí tato událost vehnala slzy (také má svůj vortex a na kurzu jsme byly společně(zdravíme Jeníka a Markétku, další účastníky a naše milé přátelé) mnou to tak neotřáslo, věděl sem že se to tak mělo stát a že to je přínos i když ho v tuhle chvilku nevidím. Předcházející den sem popisoval onu tragickou nehodu, jak sem již uvedl a dnes dopoledne se několik metrů před námi po vyjetí s úkrytu srazil malý náklaďák s pickapem, za další dvě hoďky jsme viděli čerstvou havárku tří kamionu a pak ještě jeden převrácený. A nevím zda mě to připadalo, či to byl fakt, ale všichni na silnicí lítali jak šílenci, nebezpečně předjížděli atd. Cena nafta stoupá, oproti vnitrozemí skoro o půlku vyšší, s přibližujícími hranicemi se mění i nálada lidí, smějí se, mávají, odpovídají na dotazy, komunikují. Stále zeleno, asfalt, všude policejní kontroly (stále neplatím nic, už častěji hlídka nechce nic, směje se a pouští nás s úsměvem dál). Je neděle a všichni vytáhli slavnostní robu a vypadají že se dnes vdávají nebo žení a procházejí se podel silnice vesnicí, klábosí, potkávají se. Hledání v Beya bankomat a krám s houskama. Bankomat mi dal všech deset bankovek úplně nových s číselnou řadou po sobě jdoucí. (byl sem z toho vedle protože tu z bankomatu lezou peníze zmuchlané, nesrovnané panďulák na panďuláka a leckdy smrdí tak že v mžiku je kolem mě kupa much). Asi dvacet kiláků před hranicema s Malawi objeven výtečný plácek na kempování. Objevení deseti dětma bylo po sedmy minutách. Terka z toho byla opravdu dost naštvaná, chtěla si užít klid. Pak si při úklidu, či vaření všimla toho že když si vezme do ruky něco připomínající klacek děti se rozutečou, kor když se rozpřáhne. Vyfasoval sem klacek a funkci odhánění dětí. Terka zatím krájela ingredience pro večeři. Po chvilce byli děcka otrlí a nerozutekli se po mém napřažení, reagovali až na mé rozeběhnutí. Při mém dalším rozeběhnutí sem si říkal: ať hlavně nikdo z nich nezakopne. Zakop. Všichni naskákali do křoví, já se sklonil nad spadlého kluka co předemnou ležel na zádech, napřáhl se a hrozně zařval, zahřměl jako lev, on zařval jako rdousícíse zvíře. Pak sem mávnul volnou rukou, otočil se a po čtyřech utekl do křoví. Bylo mě líto že jsem v onom hochovi vyvolal svévolné pomočení, ale zbytek večera už nás nikdo nenavštívil.
Nocování na S 09° 30.129´ E 033° 43.377´

Seznámíme tě z nejmilejší zemí plnou milých lidí kterou jsme doposud navštívili.
Dáme vám par rad jak nakupovat v Africe.
Jak mě napadlo hejno krvežíznivých ryb.
Jak sem ostříhal Terku, bylo to opravdu dohola?


Druhá soutěžní otázka je:
Po kolikátem roce života může být Masajský muž prohlášen za starce a tím pádem může začít čerpat celou řadu výhod které jsou s tímto titulem spojeni jako například že už nemusí pracovat, či nemusí na požádání souložit s některou ze svých žen?

Cena pro tuto soutěž je pravý Tanzanský nefalšovaný, kvalitní, nepoužitý kondom (neznáme velikost, tak nevíme zda „normálnímu“ bělochovi bude něco platný, ale spíš předpokládáme že může být použit jako pláštěnka či jako nepromokavý obal na spacák.


fotogalerie k tomuto článku

zpět na deníky