No jestli někoho neba mé moudra či názory prosím přeskočit až k datumu.

Ještě než se pustím do opisování těch nejzajímavějších věcí z našich deníčků, rád bych něco zmínil. Před pár týdny jsem někomu do emailu napsal (on ví) cosi, takovou pravdu, která může znít jako klišé, která nemusí člověka uspokojit a může nad ní ohrnovat nos. I já když sem to poprvé od někoho slyšel, nebo někde četl jsem to přešel z pohrdáním, ale zpozorněl jsem, když tahle pravda na mě začala vykukovat, čím dál tím víc, až pak jsem jí přišel na kloub a uvědomil si její podstatu a hloubku. Totiž, že každý člověk je jedinečný a nejdůležitější na světě, člověk si uvědomuje pouze svou vlastní podstatu, o ní je přesvědčen že opravdu je, co cítí, co prožívá, vnímá, co jí prostupuje o ničem jiném si nemůže být víc jistý než o tom. Proč si mnoho lidí myslí že je důležitější někdo jiný, nebo něco jiného než on sám? Proč by člověk měl mít rád všechny kolem sebe a neměl mít rád sám sebe? I já se dlouho učil postavit se před zrcadlo, říct si: „ahoj Marku, mám tě rád“ né to přemlít, odbít, ale procítit to zopakovat to třeba stokrát, zařvat to….. zkusit to, pro mě to bylo docela překvapující a trvalo mě to pár týdnů než sem to dokázal udělat bez studu, bez jízlivosti atd. a tehdy jsem si uvědomil svou „krásu“, krásu, kterou má v sobě každý! A až tehdy jsem „objevil“ objevené, že člověk může mít opravdu rád až tehdy má-li rád sám sebe a umí přijímat ostatní, umí-li přijímat sám sebe… Opravdu na světě není nic důležitější než ty sám! Každý jsme jedinečný, i ty jsi jedinečný, výjimečný! Píšu to, protože včera v meditačce mě přišlo indicií, informací o výše zmíněném, že je smutný, možná nešťastný…… a proto tohle vše píšu, taky jsem si vzpomněl m na přednášku mistra tachyonu pana Wagnera: My se rozhodujeme jací budeme, jak se budeme cítit, jak budeme reagovat, jaký budeme mít život, příklad: někdo k tobě přijde a řekne že jsi nemožný, a ať je to kdo je to většinou se naštveme, buď na něho, nebo na sebe protože si myslíme že je to pravda, jsme smutní a nešťastní, ale kdo udělal to rozhodnutí že se cítíme tak či onak? My samy! Vím je těžké takové věci poslouchat je, ale jde to, vyslechnout si to a pustit to dál, přijmout to jako informaci, něčí názor, něčí rozhodnutí, ale nenechat se tím ovlivnit, „poplivat“, nenechat se tím rozesmutnit či dopustit aby se člověk cítil nešťastně, byl smutný. Slyšíš jak ti ťuká srdce? Jsi. Prostě žiješ. Tak žij a měj radost, že můžeš žít! Rozhodni se jak chceš žít a prostě tak žij!

29.12.2008
Nervózní brzké vstávání spolu se sluníčkem.
Uklízení auta, schovávání, peněz, dalších pasů (především těch z Izraelskými razítky které by byly 100% důvodem k nevpuštění do země). Naskládali jsme spacáky a nějakou tu hygienu spolu s jídlem do batohu, tak abychom mohli vydržet plánovaných 17hodin na lodi, než se doplavíme do Súdánu a další jeden den než se za námi doplaví jahůdka. Ráno jsme dle dohody stepovali tři minuty před smluvenou osmou hodinou před kanceláří nagelovaného kudrnáče. Dědula, jeho neoficialní kolega, už nás vítal, nejen máváním ale i bezzubým úsměvem. Z úsměvem jsem poklepal na hodinky a gestikulací vykřikl trčkovinu: „tak kde to vázne? Kde je kudrnáč?“ Gestikulací odpovídal: „už jde, parchant jeden nezodpovědnej, a jestli ne, tak mu za chvilku zavolám.“ Za dvacet minut mu volal. Zaspal. Naše nervozita stoupala, žaludky se svíraly. Kudrnáč přišel lážovým italským krokem v půl desáté, se širokým úsměvem nás zdravil a podával ruku. Na jakoukoli otázku odpovídal JES, takže nemělo cenu se pídit po omluvě či po důvodu jeho zpoždění, stejně by reagoval JES. Zapálil si cigaretu a povídal si se staroušema co vysedávaly na obrubníku. Mojí zručnou pantomimou a Terčinou anglinou jsme mu naznačily že chceme jet na dopravní policii, protože ještě dnes chceme odplout do Súdánu, i dědek na něj hulákal a přidal se k nám (mi zatím nehulákali). Terka hopsla do naší postele v autě (jestli s fotek není zřejmé, nemáme zadní sedačky a místo toho tam máme velkou postel) kudrnáč skočil na přední sedadlo a i když dopoledne nebylo vůbec teplo, spíš chladno, po italsku sroloval okénko až dolů, vysunul lokýtek a jeli jsme, dle mě ho musel mít po třech minutách fialověj, ale měl ho tam celých deset minut, než jsme dorazili na trafik polic (pro nás neangličtináře dopravní policie), tam bohužel nikdo nebyl, nikdo z jeho známých který měl vše zařídit. Někam volal, nic. Pak volal panu Sala…. A ten mě to převedl do velice rychle egyptské angličtiny a povídal že trajekt je volný, ale bohužel bez dokumentů z dopravní policie nemůžeme jet, tak prý bohužel. GRRRRRRRRRRRRR Celý blízký východ, prolítneme, každý den ženeme 500km minimálně, abychom to stihly, pomalu si nevytřeme zadnici jak spěcháme a pak to má takhle skončit! (trajekt jezdí do Súdánu jednou týdně, to že by jsme neodpluli by značně posunulo naše plány a zapříčinilo by týden čučení v Egyptě) Přijeli jsme do kudrnáčovy kanceláře, naštěstí tam byl jiný dědula, který trochu anglicky šprechtil, ale nebyla to taková výhra jak se zdálo. Všichni se divily proč jsme tak rozladěný, no tak pojedem za týden, no a? Kurňa co tohle nám má říct? Rozhodli jsme se vyčerpat opravdu všechny možné varianty k odplutí. Vedle kudrnáčovy kanceláře byla turist polic, tam nám řekli že dopravní policie má opravdu v pondělí zavřeno ale že by tam někdo mohl být kdo by nám určitě mohl pomoct. Po poctivém bloudění jsme Dopravní policii našli (ptali jsme se lidi a stály přímo před ní, arabské nápisy nám opravdu neprozradily zda se jedná o restauraci či dopravní policii, zvenčí vypadaly stejně.Zavřeno. Uf. Do vyčerpání všech možných variant nám zbývalo jet do přístavu, oslovit nějakou vysokou šarži a buď dostat co nejvěrohodnější info, neboho uplatit aby to zařídil a příslušné papíry nám vydal. Přístav jsme našli asi dvanáct kilometrů za městem, před ním asi dvěstě metrů dlouhá fronta Súdánců, náklaďaky naložené do výšky pěti šesti metrů, to jak kdo umí skládat krabice. Po pídění se jsme usoudili že jsme pro to nemohli udělat víc, sice dost zklamaní, ale smíření s tím že jsme tu asi měli zůstat, odpočinout si, zvolnit, aklimatizovat se, trochu zarelaxovat atd. Pomaličku se z nás ztrácel tlak, stejně jako s papiňáku když zhasnete oheň. (v papiňáku skoro denně vaříme tak je to příklad který vidíme každodenně :o) ) Rozhodli jsme se že pojedeme do pouště a vjeli na přehradu která nás měla dostat na druhý břeh Nilu (jednalo se o novou přehradu ze sedmdesátých let, je vysoká 110metrů, dlouhá 3,4 kilometru a její základna , tedy nejspodnější šířka je jeden kilometr, tak v půlce téhle micinky nás zastavil nějaký dědula, že prý chce za jednoho 25 egyptských zlaťáků, oba jsme vytřeštili oči, chvilku se s ním dohadovali (abychom vyzvěděli za co vlastně a nejedná-li se o nějakého vychytrálka který se sám pověří vybíráním mítného atd.) nakonec jsme to vzdali a jeli na starší přehradu asi kilometr níže, cestou jsme potkaly němce v terením nákladním karavanu udělaného z MANu, po chvilce jsme si neměli co říct, ale zásadní info od nich že Lybie je opravdu krásná a že jsou opravdu znechucení Egyptskou policii kam je pustí kam je nepustí na jaké silnice atd. Byly jsme vyčerpaní, hladový, takže ještě než jsme se vydaly na starou přehradu, sjeli jsme co nejníže k nové přehradě, tak abychom viděli na ty všechny střeva přehrady, na to jak tam z vody chytají elektrický proud atd. vybrali si pěkné místečko z industrialním výhledem, vyndaly židle, rozložily stolek, uvařily čaj a začaly kuchtit obídek. Sice kolem nás neustále projížděli dodávky které na znamení pozdravu troubili, ale už to pro nás bylo tak všední že nás to ani nevyrušilo, ale jedno takové zatroubení vyrušilo kohosi v takovém podlouhlém domě asi sto metrů od nás na kamenitém kopečku který byl dál od přehrady ale asi měl lepší výhled na ní. Onen spatřitel začal příšerně řvát, spíš nadávat, směrem k nám, ale mi jsme nějak nechápali, zpozorněli jsme, ale nenechali se rušit. Pak zběsile začal pískat na píšťalku. Během pár sekund se objevil jeden mladík v maskačových kalhotách a tilku oblíkajíc si blůzu, za ním další. Všimli jsme si že onen hystericky pískající je voják a tím prstem ukazuje na nás a druhou rukou popohání stále se vyrojující vojáky. Naštěstí jsme dojídaly. Než jsem dožvýkal dvě sousta bylo kolem nás cirka dvanáct vojáků. Nešlo si nevšimnout že jsou ze vzniklé situace daleko víc překvapení než my. Zachovali jsme klidnou hlavu, tedy alespoň ja. Nejprve spustily že chtějí foťák, kartu. Řekl jsem mu že mu jí nedám a že jsem nic nefotil. Pomalu jsem vstal a začal do auta strkat židle. Nikdo z nich nebyl ozbrojen, to mě uklidňovalo. Ze prej si to tady máme sbalit a jít do kanceláře k výslechu. V klidu jsme narvali všechny věci do auta. Zavřeli se, zamkli se. A říkal sem si teď už mě z jahůdky nikdo nedostane a když výslech tak z přivřeného okýnka. Dojeli jsme k domku z kterého vybíhali ty postupně se oblíkající vojáci, podel kterého jsme před tím projížděli bez jakéhokoli podezření že vjíždíme někam kam nemáme. Teď už byl přes cestu natažený provázek a druhý provázek byl položený na silnici na jehož jednom konci byla jakási deska s ostny (která na nás mrkala na každém ček pointu) a druhý konec v ruce svíral nějaký vojín, který měl v inkriminovanou chvíly zatáhnout za provaz, tím desku z ostny přesunout na cestu před projíždějící, či ujíždějící auto a tím ho knokautovat. Že prý máme vystoupit a jít do kanceláře. Říkal sem že nikam nejdu a jestli semnou někdo chce mluvit ať přijde sem, že nemám čas a ať mě koukaj pustit. Skupina mladíků vykulila oči, jedna polovina se rozběhla někam do útrob budovy vyřídit můj vzkaz a druhá skupina na nás mávala ať jedem, provázek zabraňující nám v tom padl na zem a mávání vojáka který držel provázek od ostnů mě ujistil v tom že mohu vyrazit. Neváhal jsem a vystartoval. Jel jsem svižně a ještě pár minut se koukal do zrcátka zda neproběhne nějaká honička či střílečka, ale vše bylo ok. Sled událostí a okolností nám nenapověděl ale spíše nás natlačil do rozhodnutí že pojedeme spíš k moři, tedy na druhou stranu než jsme chtěli. Rozhodli jsme se jet k pobřeží nejbližší možnou cestou. Tou nás bohužel nepustily. Chvilku jsme se vyptávali, proč atd., ale nikdo neuměl anglicky ani jinak, tak jsme otočili a kousek od tamtu to zapíchly v skalnaté poušti, mezi kopečky a věnovaly zbytek dne údržbě auta, uspořádání věcí a údržbě nás samých. Při letmé prohlídce podvozku jsem zjistil že kape převodovka, pečlivější oko zjistilo že v servisu zapomněli dát mezi převodovku a motor tři spojovací šrouby a jeden že byl strhlej, prd jsem tam tři šrouby a kapání skončilo. Odhaloval sem proč nesvítí horní dálkové světlo…. Odhaleno, opraveno (nechci všechno svádět na ten Ondrův servis, vím že tam vše dělají kluci s láskou a maximálním nasazením, jsem za to rád i za to že věnovali jahůdce maximum než odjela a i když mě to stálo tolik co vydělá prodavačka v Plusu za rok, tak v ten moment to prostě bylo maximum, děkuji za to, pro mě je momentálně radost se seznamovat z Jahůdkou, odhalovat příčiny kapání, nesvícení, nedobíjení baterky, nefungování vypínače hlavní baterky a tak a jahůdka je určitě taky ráda že pořad někde drbu a pořád jí dolaďuju. Navíc jsme se v onom servisu seznámili se senzačním klukem Petrem, co nám dělá hotline sms servis, je to pro nás stěžejní a důležitá podpora a opora za což děkujeme každý týden a nezapomeneme i tento. DĚKUJEM! … postupně se ze mě stává autoelektrikář a začínající automechanik :o) pořád je co se učit. Večer se už nic mimořádného nestalo. Jo dneska jsem nějakej rozepsanej, proto bych vás chtěl poprosit o případnou reakci ve vzkazech (jestli tohle vůbec někdo čte, co by vás tak ještě zajímalo, na co bych se měl příště třeba zaměřit (na to jak se provozuje sex v autě když tam je tak málo místa už se ptal nějaký Egypťan, Terčina odpověď že blbe ale jde to ho zaskočila) nebo jaké fotečky bych spíš měl posílat (kdo mě zná ví že fotím jak ďas, už mám cca 827 snímků, ale posílám spíš snímky pro rodinu, tedy nás a jahůdky a trochu toho co je kolem(na základě poznámky fotit víc život budu zařazovat fotky lidí atd)) no prostě budu rád za objektivní připomínky sloužící k vylepšení podávajících hlášení. Napište do vzkazů, nebo pošlete smskou na můj mobil…. (nyní v etiopii a jsme asi měsíc bez mobilu (nefunguje tu fon) tak raději napište do vzkazů) K obídku jsme si dali egyptský chléb, turecký sýr a jordánské rajče

30.12.2008
Teď když to dopisuji je 17.1.09 Nás už trochu znáte a víte že mi si vychutnáváme cestování do maxima a snažíme se do každého dne necucnout co nejvíce poznání a prozkoumání, proto je náš den nabitý k prasknutí a mi většinou večer padáme do postele vyčerpaní, oproti našim „kolegům“ cestovatelům kteří zvolí opravdu italské tempo rovnající se měsíc či dva na jednu zemi, časté relaxování, paření a žádné honění, no a teď se dostávám k pointě, a protože pořád jen jezdíme, poznáváme, opravujeme, řešíme, vaříme, čistíme ….. není čas na přepisování těch spoustu zážitků do deníčku. Každý den je mimořádný, vyjmečný, nová místa, nové lidí, nové zvyky, nové kultury, nové zážitky je toho opravdu dost a nechci to odbít, a proto všem zde přítomným slibuji, že vše pečlivě a dopodrobna dopíšu v podrobnější, barvitější verzi deníčku z cest, ta bude doplněná i o unikátní fotečky (poslat jednu fotku z Etiopie je práce na půl hodiny). A dál budu pokračovat opravdu úsečně, věcně, sem tam nějaký opravdu peprný zážiteček vymlasknu na papír… Sluníčko nás probudilo (tedy mě, já pak musel tahat Terku za nohu abych jí vůbec nějak vzbudil). Pak hrr za Mr. Saláhem, velkovezírem a tím jediným kdo vám může prodat ticket na cestu z Egyptu do Súdánu (jiná cesta do Súdánu nevede než po Nilu, jedna silnice ano, ale povolení na její projetí trvá vyřídit tři měsíce). Cestou zabloudění na Aswanské sídliště, děti používají smeťák jako kreativní pískoviště. Všichni na nás koukali jako by přilítlo UFO. Nakoupili jsme levnou zeleninu. Pán Salah nám řekl že máme přijít až za tři dny. Super silnice, tedy ze super výhledy z Edfu do Mashalam (nebo tak nějak prostě až k moři) cesta lemována kopci, pak pouští, nikde nikdo. K večeru jsme dorazili k moři, procházka po pláži, nacházení až 30cm velkých mušlí. Vymakávání polohy potřebné pro maximální komfort při vyprazdňování. Mým úspěchem dne bylo přišití kapsiček na záclonky:o) Terka

31.12.2008
středa
Dopolední údržba auta. Odstraněny závady: kapající vstřik, Nová nádrž pořád kape, přetěsněný vrchní poklop ale pořad kape, nezjištěno přesně kde. TERKA SE NAUČILA NA PTÁČKA. (posed kdy pohodlně sedíte na bobku a celá chodidla se dotýkají země) Celodenní relax na pláži GPS: N 24°58.794´ E 034°56.724´ obrovské mušle, nikde nikdo, Terka prala. Pro představu co tak cestovatel poskromnu vaří: k obědu byl zeleninový salát, se studenou rýží, zastříklý citrónovou šťávou, jehož chuť dolajsla nadrobno nakrájená sušená švestka, teda tak tři, k večeři chlebová polévka (recyklace ztvrdlého chleba, nadrobno nakrájený se rozvaří a je z toho taková dobrá husťárna) s česnekem a vajíčkem, následovaly čínské nudle z lilkem a zeleninou na čínský způsob z pálivo sladkou omáčkou. V pozdním odpoledni jsme popojížděli autem po pláži, sem tam zastavili, prošli se , sbírali mušle, nebo jen tak čučeli. Potkali jsme cestovatele ze země ET. Usadily jsme se na bílé bobkaté pláži, před západem nasbírali klacky a po západu rozdělaly oheň a relaxovali u plápolajícího ohně, trochu foukalo.Začal sem si léčit koleno. Terka trochu smutná, že mě každý den píše sestra a rodiče atd smsku (za což všem moc děkuji) a že Terce nepíše nikdo. Čekání na konec roku v autě, došlo dřevo. Nakonec jsme usnuly, příchod nového roku pro nás není zas takovou velkou událostí kuly které by jsme si měli rozhodit spánkový režim :o) Mé první praní , nejdůležitější=důmyslný systém napnutí šňůry na pláži za silného větru. Vyzkoušela jsem si v Egyptě tak populární jízdu v dunách plápolající,stojící na bočním prahu auta a držící se jako klíště zahrádky. T.

1.1.2009
čtvrtek
konečně začínám psát do diáře který sem dostal od mamky své denní poznámky, tedy deníček. Ráno jsem otevřel páté dveře a koukali jsme na vycházející slunce, první v roce 09, ale foukal opravdu silný vítr a za chvilku písek byl všude, tak jsme odjeli. Velký reorganizační úklid v závětří. Zajímavý Terčin postřeh, že mouchy jsou opravdu nechutné, že tady v těch končinách hrozně rádi lezou do pusy a do uší a když dělá potřebu, tak je z toho ta moucha natolik vykolejená a štěstím omámená že zběsile lítá mezi právě zplozeným hovínkem a pusou a to je pochopitelně nechutné, protože po chvilce máte skoro hnědé rty, po tomto jejím zjištění na toaletu chodím pouze s repelentem. S kolenem sem si to vyjasnil, pomohl i Tachyon a už nebolí. Usínáme na: GPS: N 24°45.633´ E 035°00.472´ Velký generální úklid, vymyšlení nové stupnice kvality a konzistence našich bobečků T. aneb Hovňousková královna

2.1.
pátek
pozvolná cesta zpět do Aswanu. Terka chytala cukrovou třtinu čučící z korby protijedoucích traktorů. Terka za jízdy koketovala s jedoucím strojvedoucím lokomotivy, troubil jak hluchej :o) my taky. V jednom městečku shánění olejového filtru, zastavil se tu čas cca v 56 roce. Každý ček point si chtěl povídat, následná diskuse v autě jak odmítnout podání ruky když ona blížící se ruka je celá od bahna či jiné zaschlé až trochu nahnědlé barvy? U mě vítězila varianta, že mě nejde víc otevřít okénko či předstírání nepohyblivé pravé ruky, na ček pointech už zdálky křičím anglicky odpověď na jejich otazku, dva lidi, z Čech, jedeme do Aswanu, nic nebezbečného nevezem, nashledanou. Když to říkáte každých dvacet minut už Vám to nepřijde tak zábavné jako těm co se na to ptají (dle fregvence turistů v autech tak jednou za dva dny, proto jsou pochopitelně celý nadržený se na vše poctivě vyptávat a vytahovat nás z auta a zvát na čaj, ale kdybychom si na každém ček pointu měli povídat tak dlouho jak oni chtějí tak dorazíme do Súdánu asi za šest měsíců). Dorazili jsme do Aswanu, podvečerní procházka městem. Terku zlákala pěkná halena kterou nabízel místní trhovec kolem jdoucím turistům za dolar, když si vybrala tu svou velikost tak najednou stala halena dolary tři, byla pěkná a i tak byla levná, ale princip vyhrál, nekoupila jí. Rozhodnutí že půjdeme na lepší večeři. Večeře na lodi na Nilu, západ slunce, ve vajíčkovém salátu nebyly vajíčka ale jen ufritovaný mastný lilek a prý je to tak dobře, druhé jídlo ani nebudu popisovat, obě jsme raději z větší části nechali, nejen z „bezpečnostních důvodů“ což se již večer ukázalo být dobrým nápadem, začínající bolavé bříško zachránila desetiletá slivka ze Slovenska, každý jsme si dali tak 0,0001L prostě dvě kapky, rozhořeli jsme se zevnitř a vše bylo již ráno ok. Né že bych se chtěl chválit ale oba jsme se shodli že za posledních pár dnů se mě (nám) (i když dle předem dané úmluvy mám být pouze svátečním kuchařem, musím konstatovat že doposud každý den je svátkem) povedly opravdu výtečná a nápaditá jídla která se ani zlomkem nemohly vyrovnat tomu co nám donesli. Pak jsme poseděli na lavičce, asi každých deset vteřin jsme byli někým osloveni jestli nechceme taxi, loď, hotel. Večer jsme hledali místo na spaní, místo toho jsme objevili mezi dunama nějaký obrovský radar, tak jsme raději odcouvali jinam. Třetí člen v jahůdce dvoumetrový stvol cukrové třtiny na žvejkání=poprvé sem ji ochutnala Při hledání místa jahůdka ukázala svou sílu když vyjela z hlubokého písku=pašanda T.

3.1.
sobota
Východ slunce na poušti mezi sloupy vysokého napětí po kterých nebyla večer ani stopa. Teploměr ukazoval 4 stupně a GPS: N 24?01.464´ E 032?49.847´ A z mírnými tlaky jsme se vydali za kudrnáčem, potažmo mistrem Salakem (Salahem, nebo kdo ví jak se jmenuje) před kanceláři parkovaly dva mladší bráchové nissani patroly ze Španělska a jeden opel ze Švýcarska. Pan Salah nás trochu vypekl, dopravní policii a soud si musíme vyřídit samy. Úspěšně jsme našli na sídlišti něco kde nám měli dát razítko a nějaký papír, na ulici před cihlákem seděli na židli dva úředníci kteří se nás chopily, vzali si od nás pas, a další propriety, za dvacet minut přilítli ze vším co jsme potřebovali, mezi tím nám donesly i čaj, milý úředníci, tedy až na to že pak za to chtěli padesát těch egyptských šušňů, z žádných našich podkladů nebylo znatelné že se má něco platit, proto jsme trvaly na potvrzení za ty peníze, chvilku dohadovačka a pak jsem mu dal sedm a jeli jsme ( co jsme potkali za par hodin další cestovatelé s autem ty jim daly dva a vůbec se s nima nebavily, jsme hold měkoni, ale poučení měkoni:o) ) Druhý úřad byl úplně jiný a o dost zajímavější, ale to by bylo na dýl, (takže v delší verzi) takže tam taky úspěch a pak zpět do kanclu za kudrnáčem tedy Salahem pro ticket. Hurá máme lístek, v pondělí odplouváme do Súdánu, trajekt který jezdí pouze jednou týdně do Súdánu nám už snad neodpluje (ťuky, ťuk na dřevo). Po úspěšném odpoledni jsme šli do ověřeného bufáče kde jsme si včera dávaly skvělý pozdní oběd za cca 7kč. Dnes mohl být taky skvělý, kdyby před nás nepostavili jiný zaměstnanec než včera, za stejnou cenu sotva čtvrtinovou porci, neměli jsme ani chuť ani sílu se s někým dohadovat, byl to takový bufáč pro místní a všichni kolem dostávaly za ty samé peníze obr porce, jako mi včera, prostě jsme nezaplatili nechali tam ten minikopeček jídla a odešli, o pár metru dál na nás „čekal“ egyptský fastfood, dali si dva sendviče, stál cca 1,5 koruny, bylyopravdu výtečný, tak jsme si ještě dali dva. Shánění olejového filtru bylo úspěšné, (i když se později ukázalo být neuspěšným). Koupě arabsky psané samolepky, prodavač zkomolenou anglinou tvrdil, že to znamená mám skvělou káru, po koupi nám lépe anglicky mluvící přetlumočil onen klikyhák a prý to znamená něco jako: zabíjím a mám z toho radost….. ale těžko říct kde je pravda :o) Potulování se městem, návštěva jednoho příbytku kde člověk žije společně se zvěří (popis příbytku a příběhu a pána bude v delší verzi :o) ) večer jsme neodolali a dojeli si pro levné sendviče, chvilku se prošli uličkou kde byly jen místní a užili si procházku městem bez halekání, pokřikování a nabízení, pak se prošli uličkou pro turisty a užili si nekonečného povykování hraničící z obtěžováním. Cestou z města zastávka u pekárny, skvělé pečivo, jaké jsme ještě asi nikde nejedli a za pár halířů. Snažili jsme se najít v noci místo na kterém jsme spali 29. chvilku to trvalo ale úspěšně nalezeno na GPS: N 24?01.363´ E 032?57.883´ Cestou jsme si opět užili jízdy za tmy, kdy vám z dálky svítí protijedoucí auto dálkovýma, asi sto metrů před vámi to mrskne na parkovačky nebo to úplně vypne a pak deset metru před vámi to dá na dálkový, někdy mezi tím blikne, nebo zase jede z vypnutýma světlama, možná po paměti a pak to dvacet metru před vámi kdy začínáte mít podezření jestli tam není něco, tak vám tam dá dálkové, no je to zážitek. Egypťani se vyznačují mimořádnou nonverbální komunikací která se asi projevuje i různými auto pozdravy ať světli či trubkou. Dorazili jsme na místo a jak Terka poznamenala oba jsme úplně na jiné frekvenci a proto dochází k nepochopení či částečné disharmonii, nešlo nesouhlasit, kratičkou noční relaxací jsme se, trochu sladili. Ráno 4 stupně to už tu dlouho nebylo poučení dne: člověk se může spolehnout jen sám na sebe T.

4.1.
neděle
Ráno jsme trochu zaspali, ale neva, je relax den, jsme nepozorováni mezi kopci obrovských kamenů na kamenné pláni kde široko daleko není nic, jen kamenné kopečky (možná to na satelitní mapě bude zřejmé) Přeskládání věcí na střeše (to je snad pravidlem). Sladění na stejnou frekvenci nebylo úspěšné a trošku jsme si zdravě vyměnili názory, následně jsem si Terku udobřil když jsem zprovoznil sprchu. V dálce ostrá střelba a několikrát přeletěli dost nízko stíhačky. K véče dušený lilek, v pařeníku naskládané svíčky dělaly kolečka všude na nás, na autě což mělo být jakonavození romantické atmosféry dostačující, v dálce štěkot psů, jasná obloho, někde v dálce zpěvy z mešity, loučení z Egyptem, snad opravdu poslední noc v Egyptě. Jako dezert jsme si nařezaly třtinové stvoly a cucaly je. Noční přemýšlení o jednom človíčku (následně psaní začátku tohohle dílu deníku a je zajímavé že pár minutek co sem o něm začal psát mě od něj přišla smska :o) )

5.1.
pondělí
Cestou do Aswanu z naší „skrýše“ jsme byly docela zaskočeni, protože než jsme dojeli na asfaltku viděli jsme v dálce cca 500m od nás jak na kopcích kolem jsou točící se mobilní radary na nákladních automobilech, pak několik velkých raket, některé samostatně, některé na nákladních automobilech a všechny dle gps namířené pravděpodobně na Izrael, (dle info na netu včera či předevčírem zase někoho bombardovaly, tak asi připravenost kdyby ti milý lidé z Izraele začali bombardovat i Egypt) Konečně našel dalekohled který vezeme první uplatnění. Bez toho aniž bychom byly nějak zpozorování jsme odjeli směr přístav. Tam jsme dorazili v 8.30, brána se prý otvírá až 9.30, všude spousta lidí, opravdu spousta, stále přijíždí náklaďáky s lidmi a každy si sundává z náklaďáku ledničku, pračku, televizi či jiný přinejmenším jeden spotřebič. Znervóznilo nás že Švýcaři přijeli bez auta taxíkem (příběh v delší verzi) Vjeli jsme do přístavu a začala asi čtyř hodinová mašinérie z papírováním atd., naštěstí dorazily i dva patroly se Španělama (čtyři týpci, jeden profesionální kameraman a fotograf, jeden právník a spisovatel, třetí doktor co přednáší na univerzitě a čtvrtý jeho syn co nám vše řekl) všichni opravdu osobnosti, kteří byly v Africe už po několikáté a už několikrát ji objeli kolem dokola, vyprávěli o Angole a o celém západním pobřeží, jak bylo pěkné, bezpečné a bezproblémové, takže nás docela naladili a začali jsme v koutku duše počítat s variantou, že bychom jeli zpět domů po západním pobřeží. (popis všech čtyř a jejich příběhy či charismatické vystupování a popis aut v delší verzi, auta byla propůjčena sponzorem, tedy nissanem a pravidelné info o jejich cestě se vysílaly ve španělské TV) Konečně na lodi, (popis lodi a jak to tam vypadalo asi v delší verzi, ale pro představu když si představíte loď která má kapacitu 400 lidí k sezení a je tam těch lidí 1400, ty lidi jsou spíš Sudánci či černoši a každý má sebou velkou bednu či kufr, a jsou všichni na třicet let staré lodi kde se dvacet devět let neuklízelo, tak nějak to vypadalo). Překrásný západ slunce nad Nilem. Jahůdku jsme naložily na jinou nákladní loď, spolu s patrolákama a do přístavu Wadí Halfa v Súdánu, měla dorazit o den později, najížděli jsme na loď po dřevěných fošnách, no trochu adrenalin to byl, to určitě. Naše loď odrazila od břehu, rudá obloha a mi se pomalu vzdalovaly nejen od Egypta ale rovněž i od Jahůdky, byl to zvláštní pocit, jako by rodiče nechali poprvé dítě doma a jeli na chalupu. Na lodi toho bylo opravdu víc k popisování co nás opravdu ohromilo, jídlo, toalety, modlení, ale to vše jak sem psal v delší verzi, raději, abych nenudil kabina první třídy kde jsme měli strávit den nešla zamknout, v první chvíli kajuta vypadala odpudivě, děsivě, zvratkujidne, ale po shlédnuti lodi, tedy druhé třídy, byla pro nás naše kabina první třídy opravdovým navoněným, čisťounkým a luxusním hiltonem. T.

6.1.
úterý
Krásné svítání, na vrchní palubě ještě všichni spaly či polehávaly po dekách, kartonech, či propletený mezi sebou. Ráno padlo rozhodnutí že si dáme s Terkou půst, že nám to může jenom prospět (doporučuji pro ty co o tom nic neví mrknout a pročíst www.pust.cz a možná i vyzkoušet přinejmenším získáte nějakou zkušenost a následně na to pak můžete mít svůj názor získaný svou zkušeností. To mě připomnělo když jsme si povídali o půstu z Jaroslavem Duškem, taky říkal že všichni kdo to nezkusili mluví o tom jak je to nebezpečné jak to může člověku uškodit atd. a ti kdo to zkusily zase jen a jen doporučují. Podobnou zkušenost máme i mi, třeba s pustem, nebo i s cestováním do afriky, kdy zkusil doporučoval, kdo nezkusil mluvil o tom jak je to špatné či nebezpečné, z toho pro nás plyne ponaučení, bude-li nám někdo něco radit aniž by už tu zkušenost měl, nebudeme ho brát tak vážně jako toho kdo už tu zkušenost má! …. Konec dlouhé odbočky) Úředník na lodi od nás vybral pasy a hodil je do obrovského kufru kde byly stovky dalších pasů. Loď zakotvila u Súdánského mola. Oproti neupraveným egyptským vojákům a policistům ve flísových kalhotech a uniformám nikdy né padnoucích, nás na mole, mile překvapily urostlí policisté, či vojáci v moderních a pěkně střižených uniformách s obličeji černými jako krém na boty. Před výstupem z lodi na mě mrklo ze záložky jedno silné moudro které jsem si poznamenal (a teď když to píšu (20.1.) vidím že jsem si ho asi právě psal proto abych si ho přečetl zrovna v tuto chvíli, zajímavé): Ať se děje v přítomném okamžiku cokoli, přijměte to, jako by jste si to vybrali sami a potom až jednejte, VŽDY PRACUJTE S TÍM, NIKOLI PROTI TOMU! (abych se přiznal tak mě to vhání slzy do očí, poctivý čtenář pochopí po přečtení deníčku do dne kdy je psán) Na lodi jsme vypsaly formulář a vystoupily z lodi, na břehu nás osobně přivítala nějaká velká šarže z třema velkejma hvězdama na klopě, přivítání bylo formální, ale milé, ale když se po zdvořilostní otázce dověděl že nejsme z USA, se černý vysokošaržák rozzubil a znovu nás celé oplácával a vítal nás. Pasové odbavení trvalo asi sedm minut, před budovou jsme směnily peníze.Vyptávali se na ubytování, to je ve městě a město je cca 1,5km odsud, všichni nasedaly na místní taxíky, Defíky pickupy z lavicema na korbě, nějaký místní nás usadil taky do jednoho na přední sedačky, ten náš Defendřík byl asi nejzachovalejší, byl tak padesát let starej a nebylo tam nic jen plechy, žádné blinkry, žádné polstrování, řádné páčky nic, čekaly jsme asi třicet minut než se naplnilo auto a pak jsme vyrazily. S obrovským hřměním se to rozjelo, klepající a dvacetikilometrovou rychlosti jsme „vystřelili“ do města, za pět minut jsme stavěli, opravdu to byl jen kilometr který nás vyšel na cca stovku, no teď už to víme a zítra pudem raději pěšky pro jahůdku. Ubytování v hotelu (to je taky na stránku popisování a najdete v delší verzi) rychlí popis: nejlepší místní hotel, pokoj 3x3 metry, tam narvané tři kovové postele, dveře stejné jako do chlívka, udupaná ale zametená hlína. Toalety? Sprchy? Omítky? Okolí? Recepce? Personál? Poslíček v hotelu co si chce povídat a neumí anglicky….To bude na dvě stránky :o) K večeru jsme potkali mladého španěla který se jen tak mimořečí zeptal zda nebyly problémy z registrací, vykulili jsme oči a on říkal že na místní policii se musíme do tří dnů registrovat a ukázal nám registrační samolepku ve svém pase. Poděkovali jsme za info které by jsme asi těžko někde splašili. Je to příjemný rozdíl, nikdo tu na nás na ulici nepovykuje, sem tam někdo pozdraví, krámečky poloprázdné. Čekání na západ slunce, dlouhatánské stíny, mladíci v dálce hrají na písku fotbal ve změti prachu. Všichni zde milují fotbal a i když já nepatřík k početné věčině čechům kteří vzhlížejí k naším fotbalistům jako k modle, tak tentokrát objevuji přednosti toho jak jsou čeští hráči ve světě známí, díky nim každý ví že jsme ze stejné země jako např Nedvět, Rosicky, Baroč, trošku jim to motá Petr Čech, jestli je Čech, nebo je z Čech. Večerní čajík v pouliční čajovně u slečny zamračené (ohniště, hrníčky, kanistry) a i když při správném půstu by člověk neměl čajovat ale mi jsme neodolali, jinak jednodenní půst proběhl hladce. Slečna zamračená se přestala mračit když sem Terce zakryl vlasy jejím šátkem. Před každou „restaurací“ plastové židle, před nima vytažená TV a co podnik to jiný program. Opět jsme svědky toho že stačí pár kilometrů a ráz krajiny, lidi, mentalita, zviky, vztahy lidí se úplně změní, zde pískové a kamenné kopce, písečné pláně, prach, písek, teplo, pár kilometrů na sever, všude zeleno, vlhko, … . Pořád nemohu uvěřit že tu jsme, v Súdánu do kterého nebylo tak lehké díky problémy s vízy se dostat a právě kuli této zemi vznikla myšlenka celé cesty, asi až tady pro nás začíná to pravé putování Afrikou, do teď to bylo přesun ke startovní čáře a teď na ní stojíme… A NAŠE CESTA ZAČÍNÁ Držela jsem dveře v taxíku z přístavu abych nevypadla, ubytováni v nejluxusnějším hotelu ve městě (hliněná podlaha) západ sluníčka se posunul na 17.30, posezením u čaje ze sušeného mléka, uspokojivá náhrada za čokoládu na kterou jsem měla chuť. Uvažování o tom jestli bych si tu nemohla rovněž otevřít čajovnu na ulici :o) T.

7.1.
středa
JAHŮDKA SE VRACÍ Z PIONÝRSKÉHO TÁBORA
Ráno jsme vyběhli z našeho „chlívka“ rovnou zařizovat registraci, opět jakási skautská soutěž: získej v tomto komplexu sedm razítek, zaplať na správných místech ty správné peníze a pak se vrať. Bojovka cca za hoďku splněná. Šli jsme tedy do přístavu čekat na jahůdku, tentokrát pěšky, byly jsme tam jedna dvě. Nikde nikdo, dali jsme si sváču a když jsme jí dojedli v tom na nás Jahůdka zamrkala, všeho jsme nechali a skoro jsme k ní po tom molu běželi, byly jsme jak dva milující rodiče kterým se po měsíci vrátilo milující dítko z tábora. Vítání se neobešlo bez pusinkování, výjezd z lodi byl hladký. Vyřizování papírů z autem bylo trochu delší, ale našel se jeden placený poradce který to vše za nemalou úplatu vyřídil, asi hoďku jsme kecaly z otřelým Španělem o jeho cestování po Africe. Vše vyřízeno a my se vydaly po luxusní asfaltce po břehu Nilu. Opět teče nafta. Luxusní asfaltka asi po 20km sem tam byla překlenuta šotolinou a pak se bez rozloučení přeměnila na šotolinovou cestu a pak spíš na hliněnou. Až sem do tohohle bodu by našinec dojel osobákem, ale tady by měl našinec problém i s populárníma allroudama. Kolem cest jen poušť, nic, písek, kamení, mírně zvlněná krajina a to i přes to že jsme byly několik stovek metrů od Nilu, pouze dvacet třicet metrový pás podél Nilu byl zelený a úrodný. Každé auto na nás bliká, zdraví nás, cesta příšerně prašná, při míjení protijedoucího auta není na cestu vidět dobrých pět sedm sekund (viditelnost možná metr, někdy i méně, to když se prah dostane nějakou skulinou do auta, je totalně všude a já nevidím ani na tachometr). K večeří jsme si udělali nudlovo zeleninovou pochoutku kdesi v kamenité poušti na GPS: N 20?55.374´ E 030?36.617´ pozorování západu slunce, večer jsme byly totálně vycucaní! Z čeho? Hodně slunce? Náročná cesta? Že by nás vycucla Jahůdka? Těžko říct. Terčin silný zážitek bylo ranní vstávaní ve dvě hodiny pro vykonání potřeby. Odhalení že v Súdánu je o dvě hodiny jiný čas oproti Egyptu, vyřizování formalit registrace. Opět problém hledaní čísla motoru, podvozku a kastle.

8.1.
čtvrtek
asi 40 minut jsme pozorovali rudou oblohu jak předcházela vycházejícímu sluníčku. Totálně „skákající“ silnice. Už nás nepřekvapují autobusy z třímetrovou vrstvou batohů na střeše a na ní ještě několik pasažérů. Větší či menší městečka, baráčky jen z bahna či z hliněných usušených cihel, všude sucho, prach. Odpolední přestávka u Nilu z které nás následně vyhnala miliarda a šest mušek. Prach se někudy dere i do auta a i když jsou zavřená okna a vyplé větrání tak někdy je v autě tolik prachu že plyveme hliněné kuličky. Další městečko v kterém jsme hledaly dva pozůstalé chrámy Defufas, ve vesnici nikdo nevěděl, městečko dům vedle domu, ale jen děti a jen pár lidí. Nakonec jsme objevily jakési nepřirozené třicetimetrové vyvýšeniny které prý kdysi byly chrámy. Výjezd z města a hledání místa na spaní někde v poušti,kolem nás jakoby pohozené velké balvany GPS: N 19?50.308´ E 030?22.416´ přepadla mě zvláštní rýma, prostě to teče, teče, smrkám a teče to. První zkušenost z dětmi rvoucí se do auta, dostaly pouze tři bonbony i když dětí bylo sedm. Přestal jít ukazatel rychlosti a počítač kilometrů, tedy od teď naše ujeté kilometry měří naše Anča GPSka T.

9.1.
pátek
Po rozbřesku jsme se vydaly do nedaleké Dongoly. Moc jsem se nevyspal, neustálé frkání a vlastně nedýchání a dušení bylo nic moc. Po příjezdu do města po stále prašné a písečné cestě jsme začaly hledat zasypaný chrám Kawa, nikdo neměl ani páru co hledáme, byt mel snahu nám pomoc. Nakonec jsme zastavili u dvou týpků v turbanu, ty ukazovaly za barák před kterým seděli. Zaparkovali jsme Jahůdku a šli za nima, vítězně nás dovedli k ležící soše nějakého fešáka, neuměli ani slovo anglicky, fešáka si vyfotil, poděkovali jsme a dali jim všimné, posunkama nám řekli že tady je ještě nějaká krása, tak jsme šli s nimi, dovedli nás k skalním rytinám, podobným jako jsme vídali v Egyptě, pak nás dovedli k dalším a dalším (no pokračování v delší verzi) . Za několik kilometrů jsme zapadli v bahně u zavlažovacího kanálu, bahno až po okraj prahů, po obrovském úsilí jsme se vyhrabali bez cizí pomoci, legra bylo když nám pak pověděli že je to špatná cesta a že se musíme vrátit tou samou cestou, rozjel sem to tak rychle že to jahůdka přelítla bez zaškobrtnutí. Cesta prašná a štěrková, samý výmol, nafta cca 11kč,projíždění vesničkami kde nebyly jiné domky než uplácané z hlíny, z rákosovou střechou, lepší a horší domky se od sebe rozlišili rovnými či nerovnými zdmi, či ruzně barevnými a kvalitními vstupními dveřmi, buď do dvora či do domu. Při ptaní se na cestu jsme zjistily že ležící socha nebyl chrám Kawa, ten správný a opravdový jsme ale nenašli a co jsme opravdu viděli doposud nevíme. Najeli jsme na asfaltku, nevídaný požitek nedrncání v autě. Asfaltka vedla přes poušť kde nebylo opravdu nic. Pyramidy jsme našli lehce, už z dálky na nás mrkaly, zaparkovaly jsme skoro u nich, nikde nikdo, jen čtyři celé pyramidy a ostatní polorozpadlé či úplně rozpadlé, tyto Súdánské jsou více zkosené oproti egyptským a jsou pouze dvacet metrů vysoké, taková miminka. V pozadí pyramid byla jakási posvátná hora, taková Súdánská Uluru, taky tak nějak vypadala, malý výšlap na ní (dohadování s policajtama a security v delší verzi) jeli jsme hledat místo na spaní, udělal nám radost most přes Nil, který na mapě nebyl a dle průvodce se stavěl. Nakonec jsme se po mostě vrátili zpět na cestu po které jsme přejížděli poušť a tam se usadily na GPS: N 18?37.921´ E 031?47.036´ noční procházka, při skoro úplňku, blbnutí skoro lyžování na dunách, ticho nikdo nikde, po blízké silnici ani autíčko… pohodička a klídek, rýma už odešla úplně, jsme si to z rýmou dovysvětlili. Jeli jsme po písčité cestě a vlastně nevěděli kam, i když mysleliže víme kam, gps a mapa jsou tu k ničemu , nákup olej šedesát, marmeláda čtyřicet, naše zadnice si odpočinuli až na cestě do Karimy(asfaltka) pozornost upoutaly „rumbakoule“ podél silnice, (jakási usušené plody, kulaté, v průměru deset centimetru, s množstvím kuliček uvnitř, takže opravdu vydávaly zvuk jako rumba koule, takže jsme i tak trochu pařili), Jebel barkal, Súdánská Uluru, nikde ani človíček, až když se začalo stmívat, mnoho místních šplhalo na horu čekat na západ slunce T.

10.1.
Sobota
Vstávání před svítáním a focení pyramid při rozbřesku. Následně hledání na druhém břehu Nilu polorozpadlých pyramid Neri, intuitivně jsme je našli, zaparkovali a prošli se mezi nimi. Pak jsme čtyři hodiny hledaly tu správnou odbočku do Atbary, při tom jsme stihly zapadnout v dunách a poprvé použít lopaty a výjezdové pásy. Stále hledání odbočky, chlapík v krámě volal nějaké příbuzné co uměla lépe anglicky a vysvětlovala mi cestu. Tankování u chlápka co neuměl anglicky a fakt sem nevěděl co z toho stojanu teče, na nic nereagoval, jako diesel, nafta gasoil a všechny názvy pro to na co jezdí Jahůdka, snažil sem se očuchat co teče z pistole aby nedošlo k průseru, až pak mě uklidnil nějaký taxikář co řikal že na týhle pumpě mají ve všech stojanech diesel a v té druhé cca 200m mají jen benzin. Úspěšné nalezení odbočky (15km jinde než bylo na mapě a gps tuhle silnici neznala. Přejezd Nubijskou pouští po luxusní asfaltce, obídek někde v poušti, v místě byl větší výsky zlata v písku, teda alespoň tak to vypadalo, vzali jsme vzorky, necháme to zjistit a kdyžtak tam pojedem z bagrem :o) všude kolem poušť kamení, sem tam velbloud, jinak ani stavení ani živáček. Asfaltka končí bez upozornění nedostavěným mostem přes Nil, hledání převozníka, pak hledání silnice, té správné do Khartumu (mapa i navigace tápou) silnici jsme našli, slunce zapadalo a mi neměli vyhlédlé místo na spaní, všude rovina jako když střelíš, k tomu měsíc svítí jak žárovka na staďáku, zaparkovaly jsme vedle dvou krtinců asi kilometr od hlavní silnice. Při večeři nás navštívila jakási bílá liška, tedy tak vypadala , co to bylo nevíme. pyramidy Nury (větší, rozpadlejší) T.

11.1.
Neděle
nebyly jsme na dobrym fleku, tak vstávačka před rozedněním. Vyrazily jsme směr Pyramidy Mero, velký komplex asi 15 pyramid, většina zrekonstruovaná, i když trochu ledabyle, zaplatily jsme 40 usáčů vstup a pobíhali v areálu úplně samy, před vchodem byly tři netrpěliví prodejce co čekaly až se dokocháme. Návštěva chrámu asi 30km od asfaltky, cesta k němu vedla jako v safari, klikatá písečná lemována většíma či menšíma křovinama. Chrám byl oproti egyptským tak pětinový, jakoby dětský a asi v původním vzhledu, tedy nezrekonstruovaný. Pak přejezd k Naga chrámu, polorozpadlý, cesta k němu lemována sochami ovcí, všude kolem lávové kameny a x tisíc let staré nánosy lávy. Pozorování domorodců jak nabírají vodu z cca 100metrů hluboké studny. Úspěšné spravení brzd. Přejezd ke Kataraktu, tedy k místu kde je Nil hodně mělký a lodě nemohou projíždět, ty větší. Většina kterých jsme se zeptali nás tam chtěli dovézt, ale moc nechápali že si nemají kam sednout, chtěli sedět na střeše, nakorbě či jinde, ale nerad bych tu nějakého Súdánce přilepil na strom či na nějakém hrbolu plyvnul do výšky a sledoval jak mi padá pod kola, cesta prašná, skákavá, ptaly jsme se na cestu snad dvacetkrát, cestou děda ze závorou a jeho vnuk chtěly „mítné“ nakonec nalezení kataraktu, romantické místo, až na to že se kolem nás sesypalo tak osm maníku a začaly nám vše nabízet jak zběsilý a my se chtěli jen v klidu nerušeně projít. Nakonec jsme se nechali ukecat na pozvání na čaj, trochu nás zamrazilo když jsme viděli že je vařen z nilské vody, v kotlíku na ohni a ani se nepřevařil, to bude mazec, říkali jsme si, popíjeli jsme a pozorovali slunce jak pomalu padá dolů, ptáci ptačily a my si vychutnávaly vysněnou pohodu. Dopili jsme , ze slušnosti jsem se zeptal zda za čaj nejsme něco dlužný, trochu jsem byl zaskočeni když po nás chtěl cca desetinásobek toho co jsme platili za čaj jinde, chvilku jsem se s nim dohadoval, pak sem mu dal většinu toho co chtěl, a se značnou rozladěností jsme odešli k Jahůdce, cestou nás obklopila skupina místních a ….situace houstla ( rozebrání situace v delší verzi) Náladu nám zvedlo pak místo kde jsme kempovaly, a které jsme našli po setmění a náhodou, byly tam obrovské hromady obrovských kamenů (kam se hrabou ďáblovy kuličky v Austrálii) GPS: N 16?13.461´ E 032?44.133´ U Moroe, nadšení, vyrazili jsme do komplexu, ale nebudu zastírat že naše očekávání bylo o dost větší než to co jsme viděli, navíc nám nebylo jasné kde by měla být přehrada která by měla tyto pyramidy zatopit? Mé první řízení na pouštní cestě, vyčerpaná a vystresovaná, unavená jsem předala řízení po třech kilometrech. Sprcha a usínaní pod Súdánskými ďáblovými kuličkami. T.

12.1.
Pondělí
vstávání před rozedněním a focení námi objevené atrakce v podobě súdánských ďáblových kuliček. Pak jízda do Khartumu pro Keňská víza, měli jsme dvě gps adresy jedna patřila keňské a druhá etiopské ambasádě, pochopitelně jsme dorazily k etiopské, když jsme dorazili tam kde měla být keňská tak tam nebyla, naštěstí byla asi kilák odtud a našli jsme jí lehce, víza jsme měli do deseti minut. Návštěva „supermarketu“ nás trochu usadila, bez zjišťování cen jsme si koupily máslo 250g, sýr 300g a burákové máslo, (máslo stálo 180kč, sýr 130Kč a burákové máslo jediné mělo etiketu, to bylo za dvacku) Do centra jsme se ani nevydali, nějak nás to centrum a lidi nelákali, všude krámečky, z poloviny naplněné zbožím, posedávající starci a žádní nakupující. Domky a domy již civilizovanější, rovnější, nevypadali hliněně i když asi byly, sem tam budova z více než třemi patry, v centru i náznak výškových budov. Zlepšil nám náladu až trh několik kilometrů za Khartumem kdy jsme od pololežících starců koupily nějakou zeleninu, měli jí před sebou nakopečkovanou po 10kč (rovnou to převádím na naše abych v tom neudělal zmaťoura) z nákupu měli opravdu velkou radost, stejně velkou jako my, byl to pro ně rytual, i pro nás. V dobrém rozmaru z dobrého nákupu od dobrých lidí jsme koupili i melouna, cena toho všeho byla asi poloviční oproti městu. Pomalu si to šinem na jih, krajina stále jen placka, z části obdělávaná ale velice vyprahlá a neúrodná. Ve Wadi Mada (modernější a vyspělejší město, kde se mísily hliněné křivé domky s domky rovnými) jsme opět neodolali a dali si smažené zelené kuličky, tentokrát byly pikantní, prodával nám je nabubřelý šlachovitý stařík který byl asi naštvaný, že neumíme arabsky. Pak si k nám přisedl na obrubník majitel pekárny a začal nám vysvětlovat, jaký a proč je spor mezi severním a jižním Súdánem (v delší verzi, i to co ho urazilo že odešel bez mrknutí a pak ani nezamával při odjezdu) Až při povídání pekaře jsem si uvědomil že jsme vlastně dnes přejížděli jakousi hranici mezi severem a jihem, kdy nám kontroloval civilista pas a vyptával se kam chceme jet a říkal že nemůžeme odbočovat z hlavní. Večer se nám nedařilo najít místo na spaní, už za tmy jsem na redukci sjel někam z asfaltky a klestil sem si cestu kamsi, spousta komárů, byly jsme nervózní z toho že nevíme co je kolem, že třeba parkujeme někomu na dvoře, nebo třeba vedle dřímajících bejků. Keňská ambasáda vypadala jak skutečná oáza v prašném a suchém Khartunském prostředí. Mladík u vstupu na ambasádu po nás chtěl telefony abychom nemohly nic fotit a odposlouchávat, však nevadili mu naše neskryté zbraně, (čtyři) úspěšný nákup mi opravdu pokazil náladu, ten od staříků mě zase nabudil :o) nabírání vody do kanistrů, nabídnutí dětem melouna, a oni na oplatku nabídli hrst domácích arašídů. Večerní obtížné hledání místa na spaní (mušky které nás opravdu nemálo a nehezky pokousaly, od kotníku po palec jsem na pravé markovi noze napočítala 57 štípanců) T.

13.1.
Úterý
vstávačka hodně brzo před svítáním, snídaně, čajík, posezení v křesle relax, vychutnávání si toho jak se příroda budí a jak se objevuje to kde jsme vlastně spali. Dopolední úklid po 156 přerovnání zahrádky, opět přilítlo stádo much který nám málem byly schopni odnést jahůdku. Natankování ve městě, nějak náhodou jsme se ocitli v přeplněném městě, města poměrně chudčí, neudržované ulice, „chodníky“ silnice, polorozpadlé domky.Nalezení výtečného místa na spaní u tří baobabů, opět se naprosto změnily zvuky přírody. Noc plná „vášní“ Súdán jakási analýza, zamyšlení zesumírování utkvělých věcí, celkový dojem v delší verzi, doplněná i o fakta a zajímavosti

14.1.
Středa
FARAON MĚ DOHNAL!
Dohnal mě až večer, noc byla v křečích a s několika jentaktak vyběhnutími k totálnímu vyprázdnění mých útrob, klepačka, zimnice, horečka, pak sem nemohl ani chodit, nerozeznal sem ani svítící baterku přímo do očí, moc si z večera nepamatuji, Terka mě zabalila do tachyonové deky, naházela na mě všechny tachyony co máme sebou a reikovala mě skoro celou noc. Máme lékárnu kde je opravdu všechno včetně stříkaček, chirurgických rukavic, skalpelu, věcí na šití, na lokální umrtvení atd.lékárna je tak obsáhlá že je ve dvou krabicích od bot ale Terka tam zapomněla dat cokoli na průjem! ráno vyčerpaný, Terka řídila do nejbližšího města do lékárny, posun k etiopským hranicím, cestou do Galabatu vojáci, ozbrojené složky, takže opravdu nikde nebyl flek na zastávku a odpočinkový den, přímo v Galabatu velké opštrukce abychom mohli zůstat ve městě, do Galabatu jsem spal v autě. Súdánsko Etiopská hranice, obrovská promenáda kde nekontrolovaně přecházela stovka lidí z jedné strany na druhou, první setkání s použití deštníků ve velkém měřítku jako slunečníků. Překvapení z elegance, jemnosti a lehkosti etiopských úředníků. První země kde jsme neplatily žádné vstupní poplatky (dosavadní zkušenost byla od 500 do 3500kč za vstup do země s autem)Vyrazili jsme směr „Šehedý“. Země nás přivítala kamenitou štěrkovou cestou, všudypřítomným prachem, spoustou dětí, vždy mávajících, vyprahlou zemí, slaměnými chýšemi a neutichajícími pokřiky v angličtině, Ty, nebo naval prachy, méně častěji ahoj. (byl to přídavek oproti Súdánu, kdy mával opravdu každý, nejen děti, upřímě a se zájmem, v Etiopii na vás mávají pouze děti, starší mají pouze nataženou dlaň na znamení že chtějí abychom do ní něco vložili a děti cvičí kolikrát stihnout říct za sebou daný pokřik který umí než zmizíme v nedohlednu) Ubytování v Shehedidu v tak trochu hodinovém hotelu (načež později jsme zjistili že většina hotelů je tak trochu hodinových) k večeru už mě bylo vcelku dobře, toaletu jsme od večera již nepoužil a když sem jí viděl byl sem tomu rád. Mnoho lidí se chrání před sluncem deštníkem, většina domků jsou chýše z rákosu. (toto jsou strohé Terčiny poznámky, detailní popis rapidního rozdílu mezi lidmi, prostředí a vším bude určitě v delší verzi)

15.1.
Čtvrtek
pozdní vstávání, Terka je ráda že noc skončila, protože se celou noc budila s hrůzou že se v našem zeleném pokoji otře o zeď pokropenou hektolitry spermatu. Po celoranním snažení se nám nepodařilo vypálit DVD, mechanika nefunguje. Vítězné Terezky zjištění že nočníky vedle postele opravdu slouží k nočnímu vyprázdnění a né k odkládání použitých kondomů jak si původně myslela. Pokračování na cestu tentokrát do město Gonder, navštívení památek zapsaných do UNESCA, taková zřícenina v Evropě vcelku přehlédnutelná (jakoby ten hrad někdo přenesl z Evropy, po tom co jsme neviděli v Etiopii nic jiného než chýše to bylo trochu neuvěřitelné a úplná scifi, jako potkat v městském bazénu kapra, nečekané a šokující, pro nás nejvíce překvapující množství turistu po hromadě (třicet) které jsme naposledy po hromadě viděli v Aswanu, Druhá památka, městské lázně, byly takovou oázou, obklopenou vysokými stromy, uprostřed bazén a středověký dům, a hlavně žádný turista a několik žen co nosilo pytle s cementem a chlapů co je popohánělo. Pokračování do Simensek, stále hopsající cesta, cestou v jedné vesnici projíždění trhem asi tisícovkou lidí, v dalším rozdávali nějaké přídavky obilí a potravin, takže lidi s bojovnou náladou jak na stadionu baníku, jahůdka všechny pomalu odstrkávala pevnostním nárazníkem, až po setmění jsme dorazili do města Debark (základna před pohořím) ve městě při našem příjezdu nešel proud (prý obvyklý jev) cestou nám na neuvěřitelně skákající a hrbolaté cestě upadly dva velké přední světlomety. Ubytovali jsme se v Simiens park hotelu (opět většina s Terčina deníčku, těch věcí co se přihodilo a viděli jsme bylo o mnoho víc, viz delší verze)

16.1.
Pátek
brzká vstávačka před svítáním abychom se stihli vysprchovat (když nešel proud nešla ani voda) a rychle jsme mazali do parku který otvírali ráno v šest hodin, k vstupní bráně asi dvacetikilometrová velmi špatná cesta z neuvěřitelným stoupáním. U vstupní brány nám Vrátný z kalašnikovem přes rameno řekl že lístky do parku si musíme koupit dole ve městě v kanceláři, málem sem tou bránou projel a jeho pověsil na stožár. Takže opět dolů, čekání až někdo přijde do kanceláře, tam nám řekli že vstup do parku je pouze se skautem (místní ozbrojenec který nás má ochraňovat před divokou zvěří) srolovali jsme molitany a spacáky a uložili ho na naší postel a opět stoupali k vstupní bráně, kluk si to na té cestě užil, do Chenek kempu to byly tři hodiny cesty kdy jsme se dostali , tedy jahůdka se vydrápala do výšky 3800 metrů, opravdu makala ze všech sil, cestou jsme vyprošťovali přeplněnou dodávku, naše první použití navijáku) ke konci jsme raději jeli na redukci, pro jahůdku to bylo jednoduší a bez velkého čouzení. V kempu už se nám znatelně hůře dýchalo. Viděli jsme Ibex (taková horská koza kterou jsem ani nechtěl vyfotit, ale dle posunek skauta to byla vzácnost ho spatřit) velká tlupa paviánů, ty nás upoutali víc, tura skončila po čtyřech kilometrech neustálého stoupání, Terka toho měla plné zuby a já byl upřímně rád že tomu tak je. Setkání z osmdesátiletými důchodci, milovníky zvířat co za každou cenu se snaží spatřit onu horskou kozu kterou jsme viděli, nadšení, charisma, a vitalita z nich jen sršela, měli náš velký obdiv, Setkání z Holanďanama v Defíku, společná večeře, nedorozumění se skautem (neuměl mluvit anglicky) čekal a mrznul a hlídal vedle auta dokud neuklidíme všechny věci do auta. Konečně jsme mohli kempovat (vytáhnout stolek a židle, sedět a vychutnávat si klid a pohodu ve volné přírodě aniž by jsme museli odvracet nálety a útoky místních, či je jen tak ignorovat a tolerovat v několika centimetrové vzdálenosti od našeho stolu. Usínání v pěti stupních. Na cestě jsme teprve jeden měsíc a dva dny a už jsme v jedenácté zemi (popis prostředí, místních lidí, chování zvířat, zážitky se zvířaty, povídání s Holanďany, objevení nemalé závady a odstranění a další v delší verzi)

17.1.
Sobota
Ranní pozorování toho jak se budí příroda se sluncem na nejvýše položené lavičce v campu, skaut nás tiše následoval zahalený do velkého množství dek, ráno dva stupně a po strávené noci pod širým nebem jen s dekami si opodál užíval hřejivých paprsků a brzo usnul, my si užívali tu rodící se energii, probouzení přírody. Ráno naši přátelé Defendíci z Holandska po velkém úsilí nastartovali svého mazlílka a zahalili celý kemp do černého dýmu, který chvilkami měnil odstíny. Trochu nám to zvedlo sebevědomí, protože jahůdka už pár dnů taky pěkně čoudí, většinou po ránu a sem tam při nízkých otáčkách zahalí krajinu do neprozřetelného černého hustého dýmu. Před odjezdem se s námi přišlo rozloučit stádo opic, Terku vystrašil velký samec (opičák) před toaletou (místnost 2x2m obehnaná vlnitým plechem, betonovou podlahou a deseticentimetrovou dírou uprostřed. Podobné hory a opravdu tak nevšední a výjímečné jsem opravdu nikdy neviděl. Cestou jsme mnohokrát zastavovali a fotili, pozorovali ptáky a přišli konečně na to jakou má skout hlavní funkci, odhánění místních žebráků a obtěžovatelů, za to mu patřil náš dík, než jsme ho vyhodili chtěli jsme mu dát deset buráků spropitné, ale opravdu jazyková bariera a jeho zmatení tomu chtěli tak že nedostal nic a my odjeli. Opět ubytování v Simiens park hotelu, procházka městem, každý chce upoutat naší pozornost pořváváním hello, nebo You, zkouška naší trpělivosti když se na nás nalepí pět děti, jdou těsně vedle nás, skoro se nás dotýkají a při tom pořád dokola říkají dej mě prachy. Došli jsme až na dobytčí trh. Pak návrat do hotelu, odpočívačka, dopisování deníčku do PC, večerní procházka před západem slunce byla opět poučná, v pekárně jsme vystáli frontu na housky, všichni platili jeden bir za dvě housky po nás chtěla za šest housek osm, dohadování, (krám, díra ve zdi, nejprve deset, po chvilku dvacet lidí chtějíc housky, tlak sílil) asi osmiletý kluk tam spolu s námi na ní řval a bránil nás, napotřetí nám vrátila to co měla, kluk dostal za odměnu jeden bir, upřímně poděkoval o podal nám ruku, bez něho by to asi bylo mnohem těžší to vybojovat a chtít aby vyhrál princip, houstičky byly výtečné, ještě lepší ze súdánským máslem. U jahůdky se Terka seznámila s cestovatelkou z Polska, asi padesátiletou charismatickou paní plnou nadšení a elánu, následně se objevil jakýsi mladík, baťůžkář, který se ptal kam jedem a jestli nemáme místo v autě když jedem stejnou cestou, ukázal sem mu kde by seděl, že mu to prý nevadí že bude ležet jak skout. Z mladíka který vypadal dle Terky na 25 se vyklubal maník kterému bude čtyřicet.

18.1.
Neděle
ráno jsme stávali dlouho před rozedněním a chystali se, v hotelu se objevil i náš skout, terce přeložil místní hlídač že si přišel pro peníze, my jsme ho ale zaplatili? Nějak jsme to přešli a říkali si jestli si přišel takhle pro tuzera takže se na něj najust vyprdnem, nakládali jsme věci do auta. Náš pasažér si dal do auta věci a nasoukal se na naší postel, ještě než sem projel branou, Terka vyskočila z auta a po dohodě dala našemu skautovi deset birru, asi deset minut se klanil a děkoval, byli jsme rádi že jsme neodjeli bez toho aniž jsme mu to dali. (popis a příběh pasažéra v delší verzi) cesta byla opravdu šílená průměrná rychlost 30km za hodinu, takže asi deset hodin strávených v autě, ale nádherné výhledy na Simiens pohoří. Trochu nás vyčerpala Holanďanova roztěkanost a jakási vnitřní vyčerpanost. Oddychli jsme si o to víc když jsme dorazili do Axumu a ubytovali se ve společném hotelu Afrika. Před hotelem stály dvě vybavené toyoty ze Zimbabwe. Návštěva info centra, a prohlídka hrobek, ve městě probíhal celostátní svátek zvaný „Timkat“ (několikadenní nejbarevnější, nejživější etiopský křesťanský svátek tisíce a tisíce lidí, dle počtu obyvatel ve městě, probíhá v každém městě) jak probíhá a vše kolem v delší verzi) všichni slavnostně oblečení, my dost vyčerpaní a vystresovaní z cesty s holandským „vetřelcem“ v autě asi to mohl být důvod naší nehezké roztržky z Terkou po niž jsme si slavnosti a město prohlíželi každý zvlášť (prospělo to určitě nám oběma abychom vychladli a utřídili si myšlenky, následovalo hodinové povídání že nám opravdu nestojí za to abychom se dohadovali kuli blbostem a hledali důvod k hádkám, že bychom se z každého zaškobrtnutí měli poučit, najít příčinu proč se to stalo, co nám to mělo říct a co nás to mělo naučit a o to víc bychom si měli uvědomit že se máme rádi a měli bychom se navzájem maximálně podporovat když jsme takový kus od domova a jakéhokoli zázemí) slavností jinak nádherné, množství slavnostně oblečených lidí, tance, zpěvy, průvody, opravdu nespočet různorodých lidí a osobností, byl jsem jak v transu a fotil jak smyslů zbavený a měl radost z dalšího a dalšího zajímavého snímku, je jich opravdu spousta. Večer jsme si vzali vařič na pokoj a udělali si pořádnou baštu.

19.1.
Pondělí
dle Etiopského kalendáře 11.5.2001 čas počítají taky trochu jinak, v šest ráno je nula a začíná denní čas, a v šest večer začíná noční čas opět nulou. Jinak bych dnešní den nazval né příliš vydařený. Ráno setkání s lidičkami se Zimbabwe (dvě rodiny s malými dětmi, jedou se Zimbabwe do Caira, pak do cape town a pak zpět do zimbabwe) skvěle jsme si pokecali, a ujistili nás že Zimbabwe je opravdu nádherná země a není problém v tom jí navštívit a kdybychom s čímkoli měli problém nemáme váhat a napsat email, milé, takže jsme se rozhodli že určitě Zimbabwe navštívíme, dostavili se ta správná konstelace hvězd. V hotelu jsme vyměnili za uspokojivý kurz dolary abychom už v Etiopii nemuseli vůbec měnit peníze a měli na dva tři týdny peníze. Dolil jsem do nádrže kanystr nafty a vyrazili jsme na slavností. Bylo tam snad o polovinu víc lidí než předešlí den, vše se schylovalo k rituálnímu utopení kříže do vody, tím posvěcením vody v daném umělém jezeře z následnou hysterii aby každý touto vodou byl pokropen, nebo se v ní dokonce koupal, i když byla zcela neprůhledná i v plastové lahvi. Protlačili jsme se až do prvních řad a užívali si to. Se stoupající touhou po vodě stoupala i tlačenice kolem nás. Protlačili jsme se ven. Terka si všimla že jindy mé zapnuté kapsy jsou rozepnuté. Okradli mě, neměl sem v kapce ani floka, prostředky vyhraněné pro cestování po Etiopii si někdo vypůjčil pro vylepšení své situace. I Terezky kapsy byly rozepnuté, ale naštěstí její skrýš na peníze je důmyslnější než má. Tak tentokrát jsme byli rozladěnější víc než kdy předtím. Asi nejvíc ten pocit že někdo ti vezme z kapsy všechny peníze a navíc o křesťanském svátku. Znovu jsme vyměnili peníze, i když ne za tolik peněz. Co nám to mělo říct, jsme si říkali? Víc si dávat pozor na věci? Být ve střehu? Nevěřit nikomu? Ještě že mě nesebrali foťák to bych asi nepřežil, jsme si říkali a netušil co mě ještě v ten den bude čekat, navíc z takovým množstvím skvělých fotek ze Simiens pohoří a oslav, tolik zvířat, portrétů momentek, no ani to nebudeme přivolávat, zas tolik peněz to nebylo, život jde dál a my si musíme dávat pořádného majzla na věci. Ještě trochu naštvaný jsme jeli do Tigray pohoří kde mělo být několik starobylých kostelů které jsme chtěli vidět, dojeli jsme do přilehlého, osudového Wukra, našli ubytování v penzionu Sofi a vyrazili omrknout kostely, asi třicet kilometrů prašnou cestou jsme se dostali k prvnímu kostelu, kostelík asi čtyři krát čtyři metry, už jsme se zouvali, když mladík na nás vyrukoval že chce vstupné které bylo dvakrát takové jako ubytování pro dva lidi v pokoji se sprchou a toaletou, tak jsme se opět obuli a jen tak z dálky koukli co tam vlastně vevnitř je, nic tam nebylo tak jsme se ujistili že peníze můžeme investovat trochu lépe, kor když náš příspěvek pro zdejší lid je nemalý a překračuje čtyrnásobek místního průměrného platu. Vydali jsme se k dalším kostelům. Zmožení jsme dorazili zpět do penzionu, zaparkovali v atriu penzionu a vyrazili do vedlejšího hotelu na večeři, z dopoledne získanými zkušenostmi jsem přikryl foťák spacákama, uklidil do skrýše GPSku a vyrazili jsme. Obsloužil nás milý majitel, Terka si s nemalými abstinenčními příznaky objednala cocacolu a vychutnávala si její originální etiopskou chuť, objednali si jídlo, čekali a diskutovali o tom jaká místa ještě navštívíme, jak tam dlouho budeme atd. napadlo mě že raději skočím pro mapu, abychom vše jasně viděli, ale touha po jídle byla silnější, plán se rodil, jídlo možná taky, ale nějak né a né připlout k našemu stolu, tak jsem se rozhoupal a šel těch třicet metrů do sousedního hotelu do auta. U brány do hotelu mě vítal noční hlídač, uprostřed atria mě pozdravila recepční a až pak ve mně dost hrklo když sem viděl že v autě se svítí, což znamená že nějaké dveře jsou pootevřené. Nebylo zamčeno a dveře byly pootevřené. Já vůl říkal sem si, zapomněl sem zavřít, ještě že parkuji v hotelu a je tu tolik lidí co auto hlídá, rychle sem prolít kaslík a schránku, jestli nechybí gps, peníze, či doklady, vše ok, spadl mě žulový kámen ze srdce, už už sem chtěl zavřít dveře když sem si říkal že se mrknu i na foťák, NEBYL TAM! Nic tam nebylo, celá moje fotovýbava byla pryč, začal sem tam nevěřícně lítat a ptát se recepční a všech, nikdo nic, byli stejně zmatení jak já. Asi deset minut sem tam lítal, ani nevím co vše se udalo a co sem vlastně dělal v jakým transu sem byl, vypadal sem asi příšerně, protože když sem šel za Terkou která stála před zaplněným stolem a měla rozzářená očička když mě viděla pomalu začala měnit výraz z ultra šťastného na ultra nešťastný, a to sem jí nemusel ani nic říkat. Jen sem řekl že mi ukradli foťák, přiběhla do hotelu a začali jsme histerčit oba, poprosili jsme majitele sousedního hotelu aby zavolal policii, během pěti minut bylo před penzionem Sofi asi deset lidí, nikdo neuměl pořádně anglicky, až pak se našel jeden maník Kiros, celý v bílém ve slavnostních šatech. Šílel jsem, všichni pobíhali a navzájem se ptali co se stalo. Po chvilce bylo jasné že z přítomných jsou tři policisti , jeden z nich byl ten nejvyšší boss místní policie, kolem nich další čtyři mladíci, kteří dostávali postupně příkazy a utíkali každý jiným směrem. Když sem jim řekl že foťák s vybavením měl cenu cca 7500 usa dolarů, což je asi cena celého místního penzionu, všichni vytřeštili oči a začali kmitat mnohem rychleji. Asi ničemu co jsem říkal nerozuměli a ještě trochu zrychlili když zaznělo slovo Ambasáda. Všichni mě ujišťovali že určitě zloděje najdou a že budou všichni tvrdě pracovat aby tomu taky bylo, a že ráno mám přijít na místní stanici. Majitel penzionu, zmizel, majitel restaurace kde jsme večeřeli, když jsem mu pověděl o mém foťáku, zrudnul vzteky a vtrhly mu slzy do očí a křičel že se stydí za etiopské lidi a že je nasraný, opravdu mě to dojalo, nicméně mě to foťák nevrátilo a mou naštvanost nezmenšilo. Bez nějakýho dovolení jsem prolít opravdu každý centimetr hotelu a prohledl každou možnou skrýš jestli tam náhodou foťák není, personál mě jen pozoroval ani se nepokoušel cokoli říct, nic ani neříkali hosti když sem jim vlítl do pokoje. Opravdu vynervovaní, plný zoufalství a před zhroucením jsme usnuli až k ránu a říkali si že dnešní den opravdu nevydařil.

20.1.
Úterý
Těžko popsat mou naštvanost a opravdové opovržení všech, těžko popsat pocit když vám ukradnou věci které jsou pro vás opravdu moc cenné a na které jste šetřili pár let a dávali je postupně dohromady tak aby tvořily kompaktní celek který bude vyhovovat právě vám a nikomu jinému a navíc těžko popsat pocit když přijdete o pětset opravdu luxusních snímků které už nikdy nevyfotíte, snímky které už nemůžete nikdy mít. Těžko popsat naše zoufalství a zármutek. V devět jsme dorazili na policii, čekali na Bosse. Ujistil nás že pro to dělá vše, trval jsem na sepsání protokolu. Měl sem se pro něj zastavit po obědě. Kiros nás pozval na oběd, tedy na jakousi oslavu která probíhá vždy čtyřicet dní po narození dítěte, vyfásli jsme tam injeru, málem z masem, naštěstí jen z nějakým dresingem, a k tomu místní domácí pití (chutnalo to jako když smícháš sodovku, pivo, turka, ocet, kombuchu a scezené zvratky) vypil jsem asi tak dvě kapky a nechápal jak to mohou všichni kolem do sebe tak lít. Terce bylo od rána špatně, musel jsme sníst i její injeru kterou jí naložili. Pak si šla blinknout na místní záchod. Na oné slavnosti nám pár lidiček potřásalo rukou že jim je to opravdu líto. Ve dvě hoďky jsme si byly pro protokol, Boss říkal že bohužel zatím nemá žádné dobré zprávy ale že pro to všichni dělají opravdu všechno aby se zloději našli a věci vrátily a že je to poprvé co se taková věc v jejich malém městě (30256 lidí) stala. Předal mi telefonní číslo a prosil mě abych mu za dva tři dny zavolal, že pro mě bude mít určitě dobrou zprávu. Abych opravdu udělal pro nalezení a případnou identifikaci maximum, vytrhl jsem z návodu k použití od foťáku několik obrázků fotoaparátu a objektivů a popsal je aby je případně mohl identifikovat (nikdo s celého policejního týmu nikdy neviděl digitální zrcadlovku, proto se mě zdálo být nezbytné jim tyto obrázky pro klid mé duše věnovat, když návod už potřebovat nebudu) Cestou z města jsme se stavili v hotelu kde jsme nezaplatily nesnědenou večeři abychom jí zaplatili, majitel telefonoval dost naštvaně a zaslechli jsme jen něco o foťáku, když dotelefonoval nechtěl nic slyšet o tom že byjsme mu něco dávali za večeři a se slzami v očích nám říkal ten svalouš že mu je to opravdu líto. Terka byla celá bledá, měla horečku a každou chvilku se vykláněla z okna aby se vyzvracela. Nechtěli jsme v tomhle zlodějském městě zůstávat a i když nás všichni utvrzovali že to určitě nebyl nikdo místní tak stejně jsme přejeli do nedalekého podstatně většího města Mekele. Trochu jsem byl překvapen když jsem všude v okolí viděl vojáky a na jednom místě asi desek kilometrů za Wukrem hlídka stavěla všechny auta (tedy až na cizince, jinak si neumím vysvětlit že nezastavili mě) a že očividně prohledávali všechny zavazadla a všechny věci. Možná to bylo kuli našemu foťáku, možná si to jen vsugerovávám. V Mekele jsem rychle sehnal ubytování se sprchou a bezpečným parkováním a uložil Terku do postele. Terka spala, já jsem se snažil se dát nějak do kupy, odpočinout si a pochopit proč se to stalo, co nám to mělo říct, co nás to mělo naučit, co jsme měli pochopit, a co na tom všem je pozitivní, vždy i na té největší nepříjemnosti najdu něco pozitivního ale tady to opravdu bylo v nedohlednu. Když se Terka probudila povídali jsme si o tom a snažili se najít na výše zmíněné otázky najít odpovědi, asi po půl hodině jsme toho nechali s tím že jsem to ukončil tím že určitě za pár dnů či týdnů se určitě objeví ono pozitivum které tam teď nevidíme. Nicméně jsme znovu začali řešit jak to vyřešíme s foťákem, měl jsme sebou sice náhradní, starou babičku, ale neměl jsme jiný objektiv než makro objektiv 105. Takže ani pro sebe ani pro Vás bych nemohl nic vyfotit až na pár broučků. Vyčerpán přemýšlením jak vše nejlépe vyřešit jsme oba zcela vyčerpaní v lásky plném objetí usnuli a byli jsme rádi že jsme a můžem si navzájem lásku dávat a užívat si jí. Terka měla „nedobrovolný“ pust, já jsem večer vyrazil někam na véču, po vykročení z hotelu jsem si uvědomil že se mě moc bez Terky nechce jíst tak sem se trochu prošel asi po třista metrech jsme se ztratil v nočních uličkách a nočním davu, další asi hodinu jsem hledal hotel užil si trochu adrenalinu. Večer tachonové a reiky ošetření terky. Nervozní vyskakování z postele a koukání z okna jestli nikdo není u jahůdky.


zpět na deníky