Nuže pátý zápis je trochu drsnější (Etiopie, Keňa, Uganda) a šestý bude o trochu víc.

Ještě maličkost, možná to pořád připomínám, ale denně jezdíme 10-12 hodin, hledáme, řešíme, bloudíme…. Prostě je to, jak ostatně čtete pěkná hoňka, ale lepší než italské plahočení ale leckdy jsme z toho (já už sem otrkanej ale Terka ne) trochu unavený a vyčerpaný, rád bych poprosil všechny ty co by ná nás chtěli nějak podpořit , aby nám sem tam poslaly nějakou pěknou myšlenku, energii, nebo kdyby jste Terce chtěli udělat opravdu VELKOU radost a rozsvítit její celý den tak jí ZDARMA z Vodafoňáckejch stránek můžete poslat sms, třeba jen drž se, nebo fandím ti, nebo klobouk dolů, nebo čtu deník a dobrý, a nezáleží jestli vás zná nebo ne, to není důležité, asi nečekejte že odepíše, sms stojí 15Kč, ale třeba Vám, Ti za tu pozornost něco přivezem (nemáme peníze ale kdo ti může přivézt pěkný kámen třeba z Mozzambicu :o) ) tak číslo na které denně můžete psát své sms vzkazy, dotazy, připomínky, nebo jen tak je: 773600009 (případné odpovědi Vám můžem poslat emailem, nebo napíšem do vzkazů)

7.2.sobota
vstávání mezi bungalovy, obdiv Francouzů naší jahůdky a následné vysvětlování že československo neexistuje už víc než 15 let.
Návštěva vyhlášeného trhu kam se sjíždí domorodci z celého okolí, my tam tedy domorodce neviděli, pár jich tam potulovalo kolem ale nikdo nic neprodával, pár místních zemědělců prodávalo co se dá. Terka nakoupila trochu zeleniny. Opět odhalení mladistvých kapesních zlodějů a Terčino málem vzplanutí vůči onomu mladému recidivistovi. Vyrazili jsme z Jinky směr hraniční přechod Moyale, asi deset km za Jinkou si opět Terka nechala zastavit a vyskočila na trh, za opravdu pár korun přinesla, manga, banány, arašídy (čtyři manga, kilo banánů, čtvrt kilo arašíd cca deset korun). Zastávka asi za dalších dvacet km a návštěva opravdového domorodého trhu v Woitu pro domorodce a divochy, nic nebylo pro turisty, trochu jsme se tam v davu prodrali, asi si nás nevšimli protože jsme asi páchli jako oni, všichni vypadali jako z rodiny Dvejna Dybliho (s velikým předkusem a na hlavě jako by měli místo vlasů posazený velký černý mop) asi po deseti minutách mého urputného focení teleobjektivem aby si mě nikdo nevšiml, k Terce přišla holka co jí chtěla něco prodat, když neuspěla, chtěla po Terce peníze a když ani tak neuspěla chtěla tužku, pak hláška když mi nedáš pero dej mi svoje boty. Jo a na trhu se zdála být každá druhá žena těhotná. Opět shánění nafty, čerpačky prázdné, jen černý trh, naštěstí máme ještě 40L na střeše, vydáváme se na hraniční přechod Moyale. Tři poznámky k cestě, klučina co běžel za autem když jsme jeli pomalu kolem něj a on začal do jahůdky mlátit a když už už byl za jahůdkou a běžel seč mu síly stačí a skoro už ta jeho puberťácká ruka dosáhla na rezervu, nechal sem pocítit jeho tělu jak moc dobře jahůdka brzdí. Další poznámka když jsme v jednom malém městečku sháněli restauraci s injerou a zeptali se dobrých deseti lidi většinou mladých od 14 do 20 ze všech krutě táhnul alkohol a všichni se na ulici motali a navíc neměli putiku kde by nám uvařili. To až v dalším městě, už za tmy, opilý majitel restaurace nám ven k autu přinesl židličky a pak dvě injery. Noční adrenalinová jízda, a nakonec parkování v roští.
Nocování na N 03° 46.470´ E 038° 47.294´
Každý den ukončím příslovým které mě cvrnke do hlavy s knihy pana Mikeše , Moudrost Etiopie – Amharská přísloví.
Zde je první: Když hoří dům jinému, je to jakoby jen hořela tráva v pustině.

8.2. neděle
silnice nato že jsme byli v Etiopii byla pěkná, asfaltová, sem tam dirka. Utratili jsme poslední etiopské peníze.
Příjezd do Moyale, na imigrační kontrole pracovali až později, člověk co nám měnil peníze musel i fonem sehnat ty správný lidi aby seděli v těch správných oknech a dali nám ty správný razítka abychom mohli odjet. Bodla i informace že nafta v Keni je skoro o polovičku dražší, vyměnili jsme ještě pár doláčů a dotankovali všechny kanistry. Od našeho veksláka si nechali ukázat restauraci kde zrovna dneska dělají injeru se zeleninou a vychutnali si naší poslední injeru. Na stlučené lavici z kůlů, přístřešek, tedy restaurace rovněž z kůlů potáhlá igelitem, nicméně injera byla výtečná. Před budovou u hranic když sem zastavil se kolem nás sesypalo asi deset lidí co něco jeden přes druhého halekali do okýnek. Pak sem periferně viděl jak někdo leze na žebřík na našich pátých dveřích, jahůdka trochu houpla. Rozrazil sem dveře, porazil dva maníky, vzal za trenýrky nezvaného hosta na žebříku a strhnul ho dolů při tom na něj řval, že nebyl ničeho schopen. Všichni se mé reakce polekali. I já sem se polekal své reakce (asi nějaká část marka se tu nechtěla nechávat stále dokola pořad okrádat a zneužívat) všichni koukali co bude dál, i já koukal. Pak jeden co sem ho přetách dveřma ke mně přišel a říkal: ok, ok …. Jinak odjezd z Etiopie hladký. Příjezd do Keňi trochu vrklavější, ale v rámci možností, i když s trochou úřednické arogance. Jízda vlevo trochu zmatený. Vjezd na asi nejhorší silnici v Africe (dle info jiných cestovatelů). Z hranic do dalšího města to bylo 250km. Silnice vlastně nebyla silnice. Prašná cesta se spoustou děr o hloubce 0 až 30cm a průměru 0 až 200cm. Jel jsem 20km\h bylo to hrozné lepší byla rychlost 60km\h ale nesměli tam být hlubší díry než 20cm. Hrůzný úsek který jsme jeli deset hodin, jahůdka trpěla, škody: proražený kanystr na střeše, opět urvaný vejfuk, třikrát přetržená kurta, urvané držáky na zahrádce. Jinak nikde nic, jen kameny, a dle průvodce tu navíc řádí bandy rebelů co přepadávají auta. Místo na spaní jsme našli asi kilometr od silnice ve vyschlém korytu řeky. Večerní trochu zpravení všech možných závad. Pro všechny kdo by se na podobnou cestu chtěli vypravit, nyní konkretně pro Ondru kterému patří půlka Krkonoš: dávám dohromady již obrovský seznam věci co jak udělat, co jak mít atd. a bohužel tyhle modra člověku nemůže dát nikdo jiný než ten kdo podobnou cestu jel, nepomůže ani to že se těmhle teréním autům věnujete dvacet let, nebo jezdíte na podobné výlety do jiných zemí.
Nocování na N 02° 46.403´ E 038° 05.381´
Přísloví pro dnešní den: Zlato které držíme v ruce považujeme za pouhou měď.

9.2. pondělí
Plán byl jasný: dojet 70km do města a nechat si zavařit zahrádku.
Hledání svářeče, sundávání zahrádky (celý popis v delší verzi, setkání s keňskýma vykukama z kterých Terce bylo opravdu na zvracení, i z jejich vyhrožování či vyptávání kde vozíme peníze a kudy že pojedeme přesně a kdy pojedeme a ať si dáme pozor na přepadávání a …..) nějakému týpkovi jsme prodali jednu vojenskou bednu, jahůdka díky tomu bude lehčí, Přeskupení věcí aby se vše vešlo i bez bedny, upnutí high-liftu na přední nárazník (zadek si odfrkne, všichni to tu tak vozí, já tam nemám sice šrouby na který to přidělám, ale mám dlouhé kurty :o) ) Opravdu s velkou radostí jsme po pěti hodinách opravování odjeli z drahého města Marsabit, byly dvě hodiny před soumrakem, chtěli jsme dojet co nejdál od města a zašít se někde opravdu na bezpečném místě, bylo to asi 5km od hlavní silnice po ztvrdlém písku mezi menšíma křovinama.
Nocování na N 01° 57.289´ E 037° 52.917´
Přísloví pro dnešní den: To co je napsáno se dědí, to co je pouze vysloveno upadá v zapomnění.

10.2. úterý
ještě 150km brutální cesty do asfaltu.
Opravdu brutus, hnus, humus…. Z celkových 500km. Cestou jsme potkali amíka jak si opačným směrem tuhle brutální cestu dává na kole, jeho pohodový, usměvavý výraz, a opravdu zvláštní a obrovsky energickou auru, energii mám pořád před sebou a říkám si jak moc duchovně musel být na výši když ho taková brutální cesta, navíc na kole nerozhází a dokáže si to šlapat v hlubokém písku, mezi krátery a ještě se při tom blaženě usmívat, buď blázen, masochista či osvícený či brzy osvícený člověk :o) jestli ho dle Terky v Etiopii nesežerou i s kolem. Konečně asfalt. Měl sem chuť vystoupit z auta a políbit ho na uvítanou. Zastávka ve městě, nákup nejnutnějších potravin. Rychlá návštěva NP s nejvyšší horou mount Kenya (v Keně jsme se moc nechtěli zdržovat, jen jí středně rychle prosvyštět, navštívit jeden pozůstatek deštného pralesa, pak vyhlášený park Masai Mara, Nairobi a cestou se uvidí) Zvláštní pohled na horu pár kilometrů od rovníku která je pokrytá sněhem a na jejichž úpatí se lesknou ledovce. Naše první překročení rovníku. Všude zeleno, brambory se prodávají na kbelíky (velký malý, my koupili malý) hledání ubytování. „Kempování“ na parkovišti nějaké restaurace (na ceduli měl napsáno hotel, ale po tom ani stopa, tak za úplatu jsme mohli pod ochranou nocovat). První dojmy: všichni zemědělčí (nemám na mysli severní keňu s hrůznou silnicí kde není opravdu nic) lépe oblečení lidé, oproti etiopanům vypadají víc černošsky, jsou kultivovanější, domky některé skoro až evropské, některé stále uplácané z hlíny. Signál sem tam
Nocování na S 00° 33.386´ E 037° 11.236´
Přísloví pro dnešní den: Když jsou peníze dá se koupit i cesta do nebe.

11.2. středa
pokračování na Thika a Nairobi.
Cesta samá díra (opět praskaly kurty) kolem silnice stále mnoho políček. Na předměstí Terka opět ukojila svou nakupující závislost na trhu s ovocem, přinesla za pár korun hodně zeleniny. Poznatek: když na trh tak se svou igelitkou. Prohlídka Nairobi, spíš z auta. Hledání dle GPS té správné cesty z města,při tom jsme narazili na nějakou milionářskou čtvrť. Další poznatek: nemají tu žádné směrové cedule ani dopravní značky, proto sem vcelku jednoduše vjel do jednosměrky a čelil pokřiku místních taxikářů, stejně tak vjížděl na dálnici sjezdem z dálnice, trochu adrenalinu neuškodilo, nicméně dle čeho se má našinec orientovat když nezná místní uličky…. Asi pár kilometrů odsud naše první policejní kontrola, ještě sem byl rozohněn z neoznačených jednosměrek a neoznačení kdo kde má přednost a posílen informacemi v průvodci že si máme dát pozor na policii. Takže skoro bez pozdravu sem na ně spustil že dokud mě neukáží nějaký doklad kdo jsou tak že já jim rozhodně nic ukazovat nebudu, jejich odpověď že máme čepice mě opravdu neuspokojila a když řekli že tam mají i ceduli (bílá dřevěna cedule s ručním nápisem policejní kontrola). Takže sem řekl že na podobné šašky nemáme čas a ať si daj do příště vše do pořádku a odjeli jsme, trochu sem byl překvapen ze své reakce ale jak sem už řekl, období co jsem sebou nechal vorat již končí… Obídek v úrodné Masajské náhorní plošině (rovná placka cca 50km krát do nevidím, obklopená kopcema o výšce až 2000m) našemu obídku asistoval jeden Masaj (domorodec v sukýnce a oštěpem v ruce). Cesta dále NP Masai Mara po asfaltce s obrovskýma dírama, odbočení na ještě horší polničku a směr brána do parku Musiara. Kempování už v parku i když před branou parku v nevelkém „remízku“ kde na mě vybaf buvol a i když se nesmí v parku vystupovat z auta, musel sem vyprázdnit má naplněná tlustá střeva, trochu adrenalínek s funícím buvolem vážícím 600kg ve vedlejším křoví. Večeři jsme vařili a konzumovali na střeše jahůdky a pozorovaly překrásný západ slunce, kde na jedné půlce zapadajícího slunce byla skoro jasná obloha a na druhé byla bouřka. V parku se nesmí kempovat mimo místa která jsou strážena a která jsou v „bezpečí“ nicméně náš úzký rozpočet nám nedovoluje komfort a mírné nebezpečí k cestování patří. Spali jsme klidně a dobře až do rána to jsme ještě netušili, že bude ráno Terka nepříjemně napadnuta zákeřnými a agresivními mravenci.
Nocování na S 01°12.253´ E 035° 06.365´
Přísloví pro dnešní den: Osel stloustnul, ale k čemu je to dobré, když se jeho maso stejně nejí.

12.2. čtvrtek

Naše první ohrožení na životě, zatím to nebyla střelba, ta nás potkala o pár dní později.
Poznámka: první stát kde jsme potkali obézní lidi je Keňa, všichni tu jedí jen a jen maso, může to být tím? Egypt, Súdán mistři vegetariánské kuchyně a žádný tlusťoch, Etiopie to samé. A v Keni se to hemží břichounama a ženama co jsou opravdu obrovské (nejen do šířky ale i do výšky) Ranní adrenalín nebyl s buvolem, ale s Terkou která šlápla do mraveniště agresivních, obrovským mravenců (takhle rychle sem jí neviděl se svléknout ani při rychlovce v metru). Zprvu zakouslé mravence ze svého těla odcrnkávála, ale bylo jich tolik a bolelo to hodně takže v kombinaci s jejím a mým plácaním za chvilku byla celá červená od plácanců ale dokonale odmravenčená. Hledání vstupní brány do parku, nechtěná návštěva v domorodé Masajské vesnici. Cena do parku je opět vyšší než udával průvodce. Takže po zaplacení cca dvou tisíc jsme mohli vkročit do asi nej „zologické“ v Africe. Po brožůrce s mapkou parku, či jakýmikoli informacemi si můžete nechat jenom zdát. Takže naše brouzdání parkem bylo takové objevování zvířat, cest a všeho možného. Travnaté pláně, hnědá řeka. Objevení mršiny hrocha na které si pochutnávala smečka hyen, několik desítek supů a ruzných dalších dravců. Pak pozorování nechcíplých hrochů ve vodě (i když byly nehybný a na první pohled chcíplý, ale sem tam někdo šplouchnul a nikdo je neukusoval). Hodně antilop různých druhů, krokodýly, žirafy, sloni. Pozorovali jsme jak k šestičlenému stádu jedou dvě dodávky s otevřenou střechou plné fotografujících turistů a jedou skoro až k nim. Nechtěli jsme jet ke stádu které je okukováno, povedlo se nám asi po dvaceti kilometrech objevit asi dvacetičlené stádo slonu s několika prckama co ani pořádně nebyli vidět ve vysoké trávě. Sjel sem z jedné z mnoha cest a blížili se k nim vysokou trávou, projížděli mokřinou kde jsme měli co dělat abychom ji projeli, za mokřinou asi 40m před stádem jsme na podruhé projeli korytem bahnitého potoka. Sloni nás uviděli, což bylo dobře, protože se všichni obrátili chobotama k nám a my jsme nemuseli pozorovat jen jejich zadnice. Jeli jsme pomalu k nim. Terka byla nervozní a zakřičela abych raději zastavil. Byli jsme od stáda dobrých 25m, oproti dodávkám které byly od předešlého stáda 2-4m to bylo úctihodně daleko. „Jedeme blíž, co by nám asi mohli udělat“, říkal sem najivně. „Co by nám mohlo udělat deset patnáct pěti tunových slonů? Počůrat auto? Zadupou nás do země!“ afektově zaječela Terka. Naskočil mě článek z Natonal Geografik z několika fotkama rošlapaných teréňáků od slonů. Asi předzvěst následujících událostí. Mohutná samice k nám udělala asi pět šest kroků, začala mávat ušima. „podívej zdraví nás!“ snažil jsem se nervozní a hustou atmosféru uvolnit. Slonice na znamení pozdravu i mohutně zatroubila. Chtěl sem taky zatroubit. Ale asi to nebyl pozdrav protože celé stádo se v mžiku postavilo těsně vedle ní. „Couvej, dělej couvej, dělej“ začala Terka. Držela v ruce nahrávající kameru, ale mířila s ní na palubku. Zařadil sem zpátečku a vytočil motor do vysokých otáček. „V poho, už jedu, vpohodě, zvládnem to“ i můj klid rozviklalo několik slonů co se proti nám rozeběhlo. „Jeď, dělej dělej, sakra je!“ v zrcátku jsem viděl přibližující slony, docela rychle sem věl do třímetrového koryta potoka a příjezdová rychlost způsobyla že sme se do bahna zabořili víc než bylo zdrávo. V zrcátku sem neviděl nic, z pootevřených okýnek začalo znít roubení a blíčící se dusod nepřekřičel ani točící motor. „tak pojď holka, jdi do toho, nenech tu ze sebe udělat krabičku od zápalek“ popoháněl sem jahůdku. Terka to zkrátila na důrazné a krátké „Pojď tak pojď“ Jahůdka se zakousla, prohrabala se na suchý břech a vystřelila s koryta jako šíp. Skočili jsme si a maximální rychlostí se řítili pryč. Stádo se zastavilo před příkopem (aby nás rošlapaly v korytu by ani nemuseli moc zvedat nohy … uf) my už byli pár metrů od něj a uháněly pryč. Sledoval sem terčin snad deseticentimetrový třes rukou a totálně zkamenělou a bledou tvár, já sem na tom asi nebyl líp, jen sem to nemohl naštěstí sledovat. Ani neodhadnu kolik sekund, či minut tenhle zážitek trval, ale zdálo se nám jako bychom v tom bahnitém korytu byli půl hodiny. Dojeli jsme asi dva kilometry od místa incidentu. Zastavili. Byli jsme celý spocený a rozklepaný, asi půl hodiny jsme jen seděli, nic neříkali a z hluboka dýchali, drželi se za ruce, za další půl hodinu jsme začali trochu pookřávat, a kochali se terčiným videem z daného incidentu, kde většinu záznamů tvořily detaily přístrojové desky, špinavého okna, palivoměru atd, nicméně atmosféra a občasné záběry slonů, či rozeběhlé slonice tam zřetelný je! Už s respektem z dalších slonů jsme pozorovali jiné stádo z úctihodné dálky jak se mezi sloníma samicema prohání dodávky s turistama. Jestli naše červená barva je pro ně dráždivá, či nebyly na podobná auta zařízená nebo …. Prostě nám to jasné nebylo proč se to stalo, ale stalo se. Další výrazný moment, né již nebezpečný se stal až v pozdním odpoledni. Projížděli jsme po jedné pláni, nikde nic až v dálce asi pět naložených dodávek v půlkruhu. Jedeme tam říkal sem, tam něco bude. Taky že jo. Leopardice se tam vystavovala, pár metrů od ní v kruhu dodávky a fotografující turisti, bylo jí to šumák. Až po chvilce jsme si všimli jejího malého mimča ukrytého v trávě, to vysvětlovalo, proč zůstává. Přišlo nám to trochu nemorální a vůči leopardici trochu hloupé jí takhle očumovat, ale jí to zjevně nevadilo. Důležité zjištění udělala Terka, že řidiči v dodávkách s turistama, mezi sebou komunikují vysílačkama, aby věděli kde zrovna jaká zvířata jsou a nemuseli bloudit po parku jako my, proto jsme teď spíš následovali dodávky. Díky osmy stojícím dodávkám jsme objevili i smečku unuděných lvic, které po pěti minutách fotografování opravdu otráveně a znechuceně odešli přes lesík na jinou planinu, bylo jednoduché je najít a rázem kolem jejich rozjímající idylky bylo opět několik aut, postupně se střídajících se. Až na nich nám docvaklo jak tohle vše je opravdu nemorální vůči nim. Nemluvě o tom jaké pocity měly ty lvice. Byli jsme z toho celý znechucený a smutný. Vzpomněli jsme si na slova pana velvyslance který nám říkal že za čtyři roky svého působení v Keni nenavštivil ani jeden park, jednak že to stojí hříšné peníze a jednak se mu to zdá vůči zvířatům opravdu neetické. Asi jsme to měli poznat na vlastní kůži abychom mu dali zapravdu. Hledali jsme východ z parku a rozhodli se, že i když náš lístek platí 24hodin tak zítra už park nenavštívíme. Raději se zastavíme někde kde nebude stovky turistů a s povzdálí budem pozorovat zvířata kterých tu je opravdu všude dost i bez turistů, ale na rozdíl od placených částí parků mají kam zvířata utéct bez toho aniž by je pronásledovali desítky dodávek a teréňáků s turisty a taky jsme tak udělali. Ubytovali se v Kempu krokodal. V kempu Toyta tatíka se synem ze Zimbabwe se samolepkou na autě Cape Town – Paris – Cape Town pěkný výlet. V kempu pěkný, ale limit popsaných stránek je pro dnešní den vyčerpán, jedu dál a raději stručněji
Nocování na S 01°26.667´ E 035° 12.590´
Přísloví pro dnešní den: Včasnému hostu se k večeři dostane nejlepší kus masa.

13.února pátek
nejde nepoznamenat a zasvěceným nepřipomenout že 13.února v pátek roku 2004 vyhořela Pizzoška (dnes Mexikano) a den po tom ještě tehdy mé zábavný centrum Alchymista no a následně 13.srpna v pátek téhož roku záhadnou smrtí zemřel můj milovaný syn Viedo (byl to pes ale byl pro mě synem) no a tyhle všechny sračky byly dobré k tomu že jsem se na vše vyprdnul a 25.10.2004 odjel na rok cestovat na Nový Zeland a do Australie a následně mě došlo že sem hrozně rád že se ty věci všechny staly, protože bych se tam asi nikdy nepodíval, nestal se na cestování tak závyslý a nezměnily by se mé životní prioryty a já bych zcela určitě neseděl teď někde u noťase v Africe a tohle nepsal. ráno za rozbřesku se Terka rozvášnila, nevadil jí ani noční Masajský hlídač vedle auta, asi si připadala jako v našem oblíbeném Paradiso clubu, protože nešla odtáhnout. Příslušník kmene Masajů asi něco podobného neviděl a ani netušil že byl pravděpodobně přítomen početí našeho potomka. Dle včerejší dohody jsme nevyjeli do parku. Ráno jsme odstraňoval šrámy které utrpěla Jahůdka v parku a především o brutálním úprku před rozzuřeným stádem slonů. Mezi tím stojí za zmínku: oslovení dvou domorodých postarších Masajských obchodnic, nabízeli korálky, náramky atd, byly oblečeny do jejich tradičního oblečení, v jedu chvíli se rozeznělo velmi pronikavé ptačí halekání, plešatá Masajka začala hrabat ve slabinách pod sukní, ptačí halekání bylo stále intenzivnější, koukal sem odkud to přichází, pak Masajka vítězně vytáhla mobil a zahalekala do něl HALOOO, ptačí halekání přestalo. Další postřeh, většina žen i dívek je plešatá. Před obědem vyrážíme směr Kericho – proslulá čajová oblast. Asi jsme trefili špatnou cestu, jedeme mezi políčky, lesními cesty a když se zeptáme na cestu lidé jen těžko skrývají překvapení, v řekách stále hroši. Po dvou hodinách a ujetých 43km narážíme na asfalt. V pozdním odpoledni jsme dorazili do Kericha, dle průvodce klidné město s uvolněnou atmosférou, rovněž jsme dle průvodce našli ve městě restauraci zaměřenou na bezmasá jídla. Prakticky bylo Kericho obrovské hemžícíse neklidné mraveniště a v doporučené restauraci zaměřené na bezmasá jídla neměli v nabídce ani jedno jídlo bez masa. Naštěstí nedaleko jsme objevili takovou tu místní vyhlášenou restauračku a dobře a levně se najedli s tím že se o nás starali až nepřiměřeně (každé tři minuty otíraly stůl, donášeli koření, něco špinavého odnášeli, ptali se jestli je vše ok) výtečné byl mangový juice vymačkaný z čerstvých plodů. Večerní nákup v supermárketu, ceny jako v evropě, výběr desetinový, tedy něčeho výběr mýdel byl obrovský asi dvacet metrů dlouhý regál s tuhými mýdly. Terka si připadala vedle Keňanek jako cipísek, žádná neměla pod 1,8m a nevážila méně než 80kg. Noční jízda v levo v bláznivém městě mě dala zabrat, málem sem zajel člověka na silnici co na mě mával baterkou, až na poslední chvíli jsem si všiml že ten sebevrah je v uniformě, ale ani sem nestavěl abych ho seřval že sem ho málem zabil. Noční povídání o potomkovi a příprava na přijímání skutečnosti že to tak může být. První návrhy jména. Hledání místa na „drzouna“
Nocování na S 0°11.997´ E 035° 08.631´
Přísloví pro dnešní den: S tím kdo hned zase odjíždí se nikdo nepřátelí. (to jsme asi tak trochu my :o) )

14.února sobota
co ty ženský na té hlavě neunesou (30L velký barel vody, skoro celý pytel cementu, svázané roští o průměru jednoho metru, TV o úhlopříčce 52cm, ale tu už nesla s tím že si jí jednou rukou kuli rovnováze přidržovala) Všichni nám ochotně nabízejí pomoc a my ostražitě čekáme, co za to budou chtít nebo jaká levá příjde, ale nic. Dobytek na cestách je oproti etiopii ukázněnější, tedy majitelé dobytka ho nenechávají na silnici, či si nemyslí že silnice je pro ně a auta tam nemají co dělat. V plánu je návštěva zbytku pralesu nedaleko Kericha, celá oblast byla tímto pralesem pokryta ale byl postupně vykácen kuli čajovníkům, pralesa zbyl jen kousek a svým složením je jediný na světě, ale umírá. Zdlouhavá cesta jak se do něj dostat. Seznámili jsme se se zákazy co se v pralese nesmí: pást dobytek, těžit dřevo, trhat a sbírat rostliny, rozdělávat oheň (za krátkou návštěvu jsme byli svědky porušení všech pravidel) dle průvodce návštěva měla stát desetkrát méně než po nás chtěli. Prý od 12.2. zvedli ceny o desetinásobek. Bez jakých koli informací o pralesu, či mapce jsme se vydali po stezce do pralesa a po necelé hodině přišli zpět. Opět se přesvědčili o tom že toto nemorální tahání peněz z kapes turistů je nehorázné. Mnoho podobných a vlasně daleko hezčích pralesů jsme potkali a prošli později, byť byly v jiné části země, a byly trošku jiné, byť nám připadaly víc pustější a exotičtější s motýly a se zvěří a bez poplatku. Ještě v pralese na parkovišti jsme si připravili oběd a za přítomnosti několika dětí ho spořádali. Přesun do Kakamege, návštěva trhu (dobré fotky z něho). Smskování s naším „osobním“ mechanikem Petrem a utvrzení se v tom že zadní tlumiče odešli do věčných lovišť (po prvních 500km v Keně se to dalo čekat). Dál přesun směr Uganda, vlastně nějak jsme neměli náladu na turistama přeplněnou zemi kde není nic jiného k vidění než národní parky či jiné rezervaci kde musíte zaplatit přinejmenším 30 dolarů za osobu že se tam vůbec podíváte. Navíc jsme nabrali velké zpoždění v Etiopii takže proto tak krátké pobytí v Keni a i když se leckomu může zdát že pobyt v Etiopii může být peklo, tak to tak nemělo vyznít. Cesta ke hranicům byla příšerná, asfalt s příšernýma dírama které se leckdy nedají ani objet a ani projet, pak přišel asfalt s vyjetýma dvaceticentimetrovýma kolejema od kamionů, pro osobáky nesjízdná silnice. U hranic se nám navalilo do otevřených okének asi patnáct přes sebe pokřikujících lidí, až pak jsme pochopili že za nás chtějí vyřídit formality, což už jsme znali naspamět a nedělalo nám to problém. Nějak se nedokázali srovnat s naším ne. Jeden s námi chodil a tak trochu pomáhal ale bez našeho pobýdnutí. Dost arogantní úředník na Keňské straně (Terka se ho třikrát na něco ptala a choval se jako by tam ani nebyla …) Jinak hranice dobrý, na Ugandské straně si Terka trochu zakoketovala s ftipkujícím úředníkem. Náš nezvaný pomocník chtěl odměnu. S Terkou jsme diskutovali zda ano či ne, nakonec že si něco malého zaslouží za pomoc kterou jsme vlastně nepotřebovali a nechtěli, nicméně se nabízené částce vysmál a chtěl desetkrát dvacetkrát tolik, nedostal tedy vůbec nic nediskutovali jsme a za tmy odjeli z hranic. Po dohodě jsme zaparkovali pár stovek metrů za hranicema mezi kamionama a za uplné tmy se přesunuli k policejní strážné budce. Asi tři hodiny jsme dělali statistiky a předběžné rozpočty naší cesty, donutil nás k tomu neobjektivní průvodce a informace které jsme měli, náš rozpočet se bortil. Spočítali jsme průměrné platby na den za uplynulé období za jídlo a ubytování, naftu, vstupy, ostatní platby, poplatky, následně jsme hodnoty snížili (tedy vstupy, jídlo a ubytování) ostatní jsou nezbytnosti. Takže jsme věděli kolik dolarů na den můžeme utratit za jednotlivé položky, Terka utvořila k tomu příslušnou přehlednou tabulku díky které budeme mít přehled jak na to jsme a co si můžem či nemůžem dovolit. (budeli zájem podělíme se o naše denní limity a normy, které se nám zatím daří plnit, až na vyjímky)
Nocování na N 00° 38.388´ E 034° 15.631´
Do dnešního večera ujeto 17.320 kilometrů našeho výletu
Přísloví pro dnešní den: Ten komu osud předurčil strádání, nevydělá i když bude obchodovat.

15. února neděle
S očekáváním jsme vjeli do Ugandy směr Jinja, všude zeleno, sem tam továrna, asfaltka, všechny domky cihlové, žádné domky z bláta, roští či rákosu. U silnice prodejci cihel (těžili je, vyráběli a vypalovali taky u silnice) Snad poprvé v africe i dvoupatrové budovy a dvoupatrové rodiné domky (nepočítám luxusní sídla ve velkých městech). Uganďané mají mohutnější postavy, kulatější hlavy jakoby se všichni podobali těm gorilám co tu mají v parku jako největší atrakci, kterou mají i na bankovkách. A já si říkám jestli když je podobnost devadesáti pěti procentní člověčího a gorilího DNA, jestli to bylo bráno u uganďana či evropana, či průměr. Další věcí nad kterou jsme se pozastavil co vše tu na kolech uvezou, používají tady kolo jako malý nákladní prostředek, viděli jsme na něm vozit šest bas plných třetinkové cocacoly, šest dvacetilitrových kanystrů plných vody, tři pytle cementu, osm trsů banánů… Překvapením byly i dopravní značky, výstražné, či směrovky, nebo přednosti v jízdě což jízdu oproti Keně značně ulehčovalo. Průjezd obcí byl vždy po široké silnici s asi dvacetimetrovým pruhem mezi řadou domů ve stylu art deco a silnicí.Vlhký vzduch, teplo, slunečno. Toď první dojmy a záznam z mého deníčku. V jinje jsme hledali park který dle průvodce měl být u břehu Viktoriina jezera u pramene Nilu, místo něho tam byla luxusní vilová čtvrť (stále rok starý průvodce z „aktualní“ mapou). Tak jsme se rozhodli navštívit pramen Nilu, bohužel oproti průvodci stál 5x tolik a nyní když máme nějaké tvrdší normy a limity nemůžeme navštívit vše, zastavili jsme na blízkém kopečku a možná pramen Nilu viděli lépe než ti co si za sve peníze z kopečka sešli dolů k pramenu. (pramen Nilu: pro ty co nevědí (já taky nevěděl) Nil pramení ve Viktoriným jezeře, prostě z toho jezera teče asi sedmdesát sto metrů široká řeka a to je to místo, to je ten pramen). Dohodli jsme se že navštívíme nedaleké vodopády právě na Nilu, které měli být dle průvodce zdarma. Pochopitelně zdarma nebyly, ale už jsme si nechtěli kazit dojmy a stále někam přejíždět a jezdit zaplatili jsme deset usáču a jeli se kochat. U vstupu nás uvítal usměvavý a příjemný chlapík, který se zeptal jak se máme a aniž by jsme cokoli stačili říct povídal dál že on se má dobře děkuji za optání, povídal. Příjemné místo, na kterém jsme strávili celý den. Seznámili se a pokecali s němcem co si to tu drandí na motorce z německa ale v Tanzanii se obrátí a jede zpět. Pak byla veselá příhoda, když jsme seděli v místní restauraci s výhledem na vodopády (restaurace ve stylu chýše) a Terka šla na bar objednat nějaké pití, procházela kolem dvou týpků a jeden z nich na celou restauraci zařval česky: „Ty vole ta je, tý bych ho tam vrazil ani by nevěděla jak“ a slyntavě na ní koukali jak kolem nich prošla. Terka je ani nevnímala, jen já sedící na druhé straně a celý zbytek česky nemluvící restaurace. Po chviličce na mě z baru Terka pokřikla zda chci tu vodu bez bublinek nebo s. V tu chvíli se oba češi obrátili k sobě a ten víc mluvnej opět zařval: „já se na to vyseru kurva, do jakýkoliv země vkročím udělám vostudu“ Pak si k nám přisedli a letmo jsme pokecali, bylo jich tam asi šest, čechů, slováků a moraváků, byli to montéři co z Litoměřické firmy přijeli jako specialisté rozšířit místní pivovar a že prý takhle cestují po světě… V pozdním odpoledni jsme po relaxačně stráveném dni z tohoto příjemného místa odjížděli směr hlavní město Kampala. Cestou jsme z vidinou nerušeného místa na spaní zatočili do nepropustné džungle, na cestu po které kdysi někdo jezdil, asi kilometr jsme jeli do kopce a naše ochrané dráty odhrnovaly velké či malé větve aby nám nerozbily okno, ze strany na jahůdce byly přiti listy jakýchsi exotických rostlin nad kterými by jistě pookřál každý botanik, po deseti minutovém výjezdu jsme se ocitli na planině sousedící s polem s cukrovou třtinou. Mnuli jsme si ruce že jsme našli tak pěkné místo do té doby než asi za tři minuty si to tou samou cestou co my mašíroval nějaký stařík a vedl kolo, mrkl na nás a šel dál jako by nic, pak mi jen odpověděl na pozdrav, když do pěti minut prošli další dva lidi odjeli jsme pryč. Zastavili na příjemné nové benzínce a s dovolením majitele tam zůstali přes noc, ujistil nás že vše bude v pořádku a nic se nám nemůže stát a ukázal nám tři ozbrojené členy ochranky čerpačky, kteří následně celou noc kroužili kolem auta. Terka už víc a víc příjmá fakt že porodí potomka, cyklus nepřichází, přišla diskuze o přijmení prcka atd., sexualní hrátky momentálně nepřipadají v úvahu.
Nocování na N 00°21.195´ E 032° 47.035´
Přísloví pro dnešní den: Kůň tě dovede na bojiště ale bojovat za tebe nebude.

16.února pondělí
S Terkou jsme se dohodli nepříjdeli její cyklus do týdne uděláme test abychom věděli jak spěchat domů aby stihla prcka vyprdnout doma (napište mi někdo info o tom co a jak když by Terka chtěla rodit doma, prý to jde a je to čím dál víc běžnější,dík) Úkol dne je jasný, dorazit do hlavního města a sehnat ty správné zadní tlumiče na jahůdku. Konzultace s naším mechanikem jak poznat ty správné. Uplnou náhodou jsme v zácpě viděli reklamní ceduli s nápisem : MONROE tlumiče na všechny typy aut, Terka si v rychlosti opsala adresu a začla hledat v malé mapě města kterou jsme měli, po deseti minutách vítězně zvolala že to má a že je to ta ulice po které jedeme. V prodejně jsme koupili ty nejpodobnější (prý seriovka na patrola) i když ten náš tlumič se zdál být asi o tři čtyři cenťáky delší. I když sem si sám jeden tlumič sundal a namontovat ho zpět byla hračka, nechali jsme si tam oba tlumiče namontovat, což se ukázalo být rozumné. Sice sem jim musel všechno nářadí půjčit, ale prozkoumali horní usazení pružiny na levém zadním kole, které se mi nezdálo a zjistili že je celé vytržené z rámu a že se mohlo každým kilometrem na jakékoli nerovnosti vyrvat. Vlezl si pod nadzvedlou jahůdku ze sundanou pružinou a byla to pravda, drželo to tam opravdu na vlasku. To mohla být pořádná šlamastyka. V místní prodejně měli na sváření plamen a nikomu se do toho nechtělo, jeden z osmy mechaniků, myslím ten co chtěl hned odjet s námi do ČR a bydlet s námi a pak se k němu přidala většina a všichni si brali naší adresu, tak onen mechanik nás dovedl do svářečské dílny kde se toho chopila banda svářečů ve slunečních brýlých, přivymyslel jsem si další vícepráci, zavařit několik děr v podlaze u řidiče, díry o velikosti 1-9cm šli zavařit špatně, službu splnil roztlučený na rovno vlnitý plech který tam kluci se zhora navařili. Horní držák pružiny pořádně navařili, další výstuhy byly možné až tehdy když jsme z nevelkého dvora se země sesbíral všechny odřezky železa, které tam následně navařovali jako vzpěry. Neměli jakýkoli material který by se tam mohl navařit a nebyl problém v ceně, ale prostě v tom že nemají. Po šesti hodinách měla jahůdka nové zadní tlumiče (přední snad ještě vydrží) novou podlahu u řidiče a svařený horní držák zadního péra s kilem železa navíc ve formě malých či větších (velikost větší poštovní známky) železných vzpěr. Z dnešního dne jsme byli opravdu vycuclí. Zběžná prohlídka města (jak víte nejsme milovníky přecpaných velkoměst, proto jen letmá obhlídka) a hledání vhodného ubytování, vše dost drahé natolik že by po jedné noci vyčerpalo limit na jídlo a ubytování na celý pobyt v Ugandě. Nakonec jsme jeli směr pobřežní město z kterého jsme se měli dostat na ostrov ve viktoryjiním jezeře. Pár kilometrů z města Terka zahlédla ceduli na Milenium garden s možností i kempovat. Navštívit toto místo se ukázalo být opravdu skvělý nápad. Doposud hezčí místo jsme neviděli. Exotická zahrada, spíš park o velikosti tak 5000metrů čtverečních, exotické stromy, avokádovník, grepovník, pomerančovník, banánovník (ty jsme poznali protože na nich byly plody) ostatní stromy a keře jsme nepoznali, o celou zahradu se staralo několik zahradníků a sama paní domu, uprostřed byl dům kde žila a ruzně po zahradě několik malých domků kompletně zařízené jako pokoje se vším. Nechali jsme si udělat večeři a při procházce parkem a prohlížení toho všeho na vrcholu kopce navíc s pěkným výhledem že tu za ty pěkné peníze rozhodně zůstanem ještě jeden den! Večeře byla nepřekonatelná, za pár korun paní domu se svou kuchařkou připravila bezmasé menu skládajících se z deseti mističek v nichž se skrývala nejen rýže, dušený čerství špenát, grilovaný banán, spařené zelené fazolky, červené fazole s kary omáčkou, čerstvé avokádo, dušená mrkev s osmahlou cibulkou,…. Oba jsme dobře cítili z jak velkou radostí a láskou bylo to vše připravené a každé pozřené sousto rozzářilo naše tělo o trochu víc. Prostě pohádka. To vše na prostřeném stole který nám přinesly doprostřed zahrady několik metrů od auta, do stínu stromů, služebná nám vše odnášela a přinášela těch asi sto metrů z domu. (jestli někdo pojede kolem nebo by chtěl strávit pár dnů v opravdové oaze, vopravdovém ráji s nepřekonatelnou kuchyní a to vše za velice rozumnou cenu ať určitě navštíví toto místo, nebudete litovat) Večer si užívali nádherné oblohy, pohody, naplánovali si co vše další den chceme uklidit, opravit dát do rychtiku. Protože jsme se s Terkou shodly na tom, že paní domu je opravdu čistá duše, ale u které jsme cítili nějaké staré zranění, nějakou vnitřní bolest, tak jsme jí oslovili a trochu jsme jí energeticky asi půl hoďky léčili, její auru, a místa z kterých vystupovala bolest, nejen z jejího zesnulého může jak jsme se později dověděli. Bylo zajímavé když jsme si následně povídali o tom všem si myslíme že její nej problém a na co by se měla zaměřit aby na tom byla lépe, tak asi sekundu před tím než vyšla ona myšlenka, vyply všude proud, očividně paní tuto věc v tuto chvíli ještě neměla slyšet… Do postýlky v jahůdce jsme padli jak podťatý
Nocování na N 00°15.064´ E 032° 29.183´
Přísloví pro dnešní den: Zbabělec utíká, i když ho nikdo nehoní.

17.února úterý
Dle dohody přesně v 7.27 přinesla zamračená služebná s pysky které by trumfly i pysky hawajského domovníka dokonalou snídani. Opravdu jsme nebyli na takový komfort zvyklí ani připravený. Po snídani se vrhli na mega úklid a mega uspořádání všech věcí, mega praní a mega údržba, prostě takový mega den. Vyndali jsme z auta opravdu všechny věci a vyskládali je na trávník kolem auta, abychom lépe věděli co tu máme a lépe roztřídili co kam dáme a když terka doprala všechno špinavé prádlo a položila ho na trávu sušit, vznikl kolem jahůdky kruch o průměru padesáti metrů zaplněný našimi věcmi. Celé auto vydrhnuto a všechny věci uspořádané, jahůdčiny šrámy scelené, vše vyprané, pro dva to byla intenzivní práce na jedenáct hodin při které jsme se nezastavili, skončili jsme těsně před večeří a připravili své chuťové buňky na def kom tři. A opět se večeře stala kulinářsky – gastronomickou filharmonii naservírovanou na obrovském prostřeném stole. Vše jsme si vychutnávali za přítomnosti blikotajících čajových svíček v našem dirkatém nerezovém pařeníku, pod oblohou plné hvězd a u nás nevídaných souhvězdí. Před usnutím jsme trochu bojovali s komárama, byla jich tu spousta a pořád jsme v pásmu výskytu malárie, tak jsme trochu nervozní když každý se každý den neubráníme třem čtyřem bodancům. Večer je Terezka hodně smutná, že je to nespravedlivé že ženy musí rodit a že nechce rodit. Stále veškeré náznaky milostných hrátek jsou tabu, pravidelná Terčina menstruace se stále nedostavila.
Nocování na N 00°15.064´ E 032° 29.183´
Přísloví pro dnešní den: K řeči patří přísloví, podobně jako karafa k medovině.

18.února středa
Neklidná noc, snídani nám nepokazil ani účet co nám přinesla obsluhující pokojská s velkými rty, protože za dvoudenní luxus se vším všudy jsme zaplatili mnohem méně než by jsme dali za jednu noc v českém nevalném hotelu v nevelké městě v neatraktivním regionu. Dopolední dolaďování a douspořádání zahrádky. Terčin zápas z hmotou která z ní vypadla a nešla v žádném případě spláchnout a jejichž konzistence byla srovnatelná s balonkem napušteným vodíkem (já ten urputný boj neviděl, stačilo mě vyprávění naší kakaové princezny). S oázy se nám opravdu nechce. Terka mi znovu vyprala oboje kalhoty (po vyprání vypadaly jako plísňáče z osmdesátých let, kde u mého modelu byla bílá nahrazena pronikavě černou). Pár hodinový opravdu dobíjející relax a nic nedělání. Smutné loučení, paní domu je trochu rozsvícená a je vidět že jsme spustili nějaký proces který asi bude zprvu trochu nepříjemný, ale budeli paní statečná, o čemž nepochybujem a budeli naslouchat a příjmat vše co jí přijde určitě to bude mít zdárný a příjemný konec, to její trápení. K přívozu na ostrov jsme dorazili dle GPS kterou jsme měli vcelku lehce, i když posledních 20km byla prašná cesta. Na ostrov jsme se dostali malým přívozem s několika jinými auty, malými náklaďáčky a spoustou lidí. Opět se projevil ve větší míře takový africký nešvar: všichni a pořád, majíli k tomu příležitost vám šahají na auto, vše si pořádně ošmatají, zkouší jak je to pevné, jestli se s tím nejde hýbat, či části vašeho auta používají k tomu aby dosáhli na střechu svého auta, děláli to jeden člověk na ulici, můžete ho okřiknout, odehnat, myslí si o vás že jste blbec , ale je to jeho věc, ale když to na malé loďce dělá deset lidí součastně, připadáte si jako žárlivý partner který sleduje svou přítelkyni na pěkně rozjeté swingers párty. Tu hodinu jsme to vydrželi. Z minipřístavu se vydali na dle průvodce nej pláž na ostrově, objevili jsme jen opravdu hustě obydlenou vesničku kde byly domky cca 3x3 metry stlučené z fošen nepravidelně stavěné náhodně vedle sebe s rozestupy 2-3m bylo jich tam tak sto, vypadalo to jak hobití městečko které bylo opuštěné a začali v něm žít velcí černoši, kteří se živý hlavně rybolovem. Dojeli jsme na drzouna až k jezeru, pláž byla asi metr široká pokrytá vším možným, mezi jezerem a lesem byl travnatý asi třicetimetrový pás, vydali jsme se po něm opět na drzouna a po kilometru od vesnice to zapíchli. Než jsme dodělali večeři přišlo se na nás postupně podívat z vesnice asi sto lidí, buď ve skupinkách, nebo samy. Uhnízdili se u nás tři čtyři děcka kteří nás pozorovaly jako běloši pozorují zvířata v parku. Posunky sem se jich zeptal jestli je můžu fotit, pak se z toho stala atrakce, tedy z prohlížení toho co jsem vyfotil, naštěsti se pak uklidnili a když jsme začali večeřet tak se vytratili. Ještě před tím sem nejmenšímu z nich dal hračku (jednu z těch které mi přibalila sestra abych je rozdával) sice mu jí vzala ta největší, ale třeba si jí vybojuje zpět. Jezero je jak moře, nevidíte na druhou stranu, plážička, vlny, pohoda, dobíjeli jsme se a pozorovali západ slunce, se soumrakem vylítávaly komáří a odcházeli všichni co nás pozorovali. Pro zajímavost: asi před stovkou let byl do jezera nasazen okoun, aby snížil nesnesitelný počet komárů, což se mu nepovedlo, vyhubyl však asi dvěstě druhů vzácných či jiných ryb které se jinde na světě nevyskytovali, okounu se tu daří a 200kilogramový kousek tu není velkou vzácností a patří k fetišům místních rybářů (na pláži jsem objevil kostru asi dva metry dlouhou která na první pohled vypadala jako zbytky kostry od krávy, po pečlivém prozkoumání to byla opravdu kostra ryby, kolik mohla vážit to nevím ale musel to být opravdu macek. Jinak v jezeře žije jakýsi parazit (psáno v průvodci) který se dostane pod kůži (jsou to malý červíčci) a pak tam žije, proto se v jezeře nedá koupat. Červíčci patrně napadají pouze cizince, protože jsme místní naháče viděli koupat, či běhat do pasu ve vodě s rybářskejma sítěma. Snad už jsme se dohodli na tom jak se bude jmenovat (dnes je 28.února, 34 stupňů, jsme v severní Tanzanii a já vyhrabal někde v noťasu, píseň která se stává písní dnešního dne: kapela Jaksi Taksi píseň: Mc Hovnalds, doporučuji někde stáhnout, určitě Vás to pobaví, doufám že i všechny příznivce fast footů (Františku) )
Nocování na S 00°19.646´ E 032° 09.477´
Přísloví pro dnešní den: Dát naději je jako vzít na sebe dluh.

19.února čtvrtek
Vůbec jsem se nevyspal, budil se každých deset minut, Terka (naše maminka) se vyspala prý ultra dobře. Se svítáním celé pobřeží zaplnilo obrovské množství rybářů, začalo pršet. Žádným velkým úlkovkům jsme svědky nebyli. Stále se na nás chodila koukat celá vesnice. Dopisoval jsem deníček. Nejstarší ze včerejších děcek dnes přišla z tak dvouletou sestřičkou oblečenou do svátečních šatiček, na prsou svírající plyšového kačera kterého včera ukradla ségra malému kámošovi. Párkrát jsem jí vyfotil abych jí udělal radost když sem vážila takovou cestu v takových šatičkách. Odpoledne jsme již za slunečna vše sbalili a jeli na trajekt, dorazili jsme půl hodiny před odjezdem a byly jsme poslední auto co se na přívoz vešlo. Na přívozu jsme stály vedle nesmrtelné Toyoty (toyota land cruiser, ale takový ten hranatý model, který nevypadá vůbec moderně ale tady nic jiného nejezdí a jsou opravdu nesmrtelné) tak jsem toho využil a přeměřoval a porovnával rozměry obou teréňáků. Jinak hodinová plavba v nás vyvolala mírnou nevolnost. Terka si opět vylepšila náladu nákpem na tržišti. Cesta směr Fort Portal.
Nocování na S 00°26.468´ E 031° 06.960´
Přísloví pro dnešní den: Slovo které jednou vyšlo z úst, je jako vejce které vypadlo z ruky.

Jestli se alespoň jeden člověk kouká na ty GPS alespoň jednou za měsíc na jednu dejte mi vědět, jinak se na to vyprdnu, takové práce, takových číslíček :o) V příštám deníčku naleznete:
Jak dopadl Terčin test gravidity.
Co se dělo před tím a po tom než obrovský černoch vystřelil ze své kulovnice nad kapotu jahůdky A pak jeden hrůzný zážitek který budeme mít v hlavách až do smrti a nikdy se z něho nestane takový zažitek kterému by jste se mohli zasmát.


zpět na deníky