V tomto díle s námi projedete Swaziland a trochu Jihoafrické republiky

Před začátkem tohoto dílu bych rád uvedl na pravou míru jedno nedorozumění, tedy spíš můj překlep. V jednom s předešlých dílů jsem psal o rodinných konstelacích a o neskutečných věcech, které se můžete dovědět a hlavně se mnoha věcí zbavit, odnaučit a vyřešit tak doposud nevyřešitelné problémy, no a já uvedl jméno toho nej člověka v ČR jako Martina Půlpána a je to pochopitelně TOMÁŠ PŮLPÁN (díky M.Č. za upozornění)

8.4. středa

Předúsvitové probuzení v parku a pozorování, jak hroch u napajedla odhání několik nosorožců, boj je na spadnutí, ale nosorožci raději bez nakládačky od nejagresivnějšího tvora v Africe odcházejí (jak sem již uvedl v předcházejícím článku, hroch je prý jeden z nejvíce agresivních zvířat v Africe, který má na svědomí nejvíce lidských životů). Hned po svítání vyrážíme do druhého největšího města Swazilandu, do Manziny, kde prý mimo trhu se vším není nic zajímavého k vidění. Cestou táhlé kopce, žádní cyklisté, opravdu vyjímečně dům se slámovou střechou. Manzina je moderní evropsky vypadající město, kde mimo bankomatů, semaforů, obchodů se vším můžete uvíznout i v zácpě. Míříme na trh kde se opravdu dá koupit všechno, Terka kupuje háčkovanou zelenou kšiltovku za deset korun.

Vcházíme do jakési velké garáže na konci tržiště, v regálech kořeny, sušené byliny, na provázkách v prostru visí hadí a ještěří kůže, části kostí a ani nevím čeho všeho. Přišli jsme do čarodějnického, či chcete-li šarlatánského „oddělení“. Oba jsme s Terkou cítili, že to tu je opravdu nabité k prasknutí pozitivní a léčivou energií. Bez přemýšlení jsme přistoupili k mohutné černošce, která bez toho aniž bychom se rozpovídali ukázala na „čaroděje“ vedle, který zrovna telefonoval. Pak mu Terka ukázala své boláky na těle. Při doteku cítila neuvěřitelnou energii. Pak řekl, že její organizmus je znečištěný a že jí může připravit lektvar, který musí užívat i její přítel a ukázel na mě stojícího opodál. Pak půl hodiny připravoval směs na lektvar. Pak vysvětlil, jak lektvar připravit a jak ho užívat, já mezitím přemýšlel jak je poprosit o portrét a jestli to není blbé atd. Pak jen prones ať je vyfotografuji s jeho kolegama. Uf.

Návštěva supermarketu nás překvapila, vše bylo asi tak pět krát levnější než doposud. Ale vše bylo jak zesedmdesatých let.

Ubytováváme se v luxusním hostelu s bazeném. Příprava lektvaru, nasekané ingredience vkládáme do pětilitrovky a bez toho aniž bychom se ingrediencí dotkli rukou, pak zalíváme vroucí vodou a necháváme čtyři hodiny louhovat. První dávka deci lektvaru, pak dvakrát denně dvě polívkové lžíce. Chuť lektvaru nebudu k ničemu přirovnávat, co bylo neodvratitelné, že spolu s pozřením přišla do nás i lavina energie. Silný průjem se měl dostavit brzy, tak i bylo, i když nás to nevyčerpávalo, jakož se děje při každém průjmu, ale cítili jsme se pořád lépe, čistěji a lépe. Večer příjemný pokec s Australanem, co už šest let cestuje po světě s přítelkyní, navštívili i ČR, za šest let byli již v 50 zemích.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 26.30.381 E 031. 14.995

9.4. čtvrtek

Od Turecka poprvé opět použity spacáky, ráno na teploměru v autě třináct stupňů. Ranní poklizení, rozloučení, zaplacení a vyrážíme do nedalekého hlavního města Mbabane.

Návštěva národního muzea s přehlídkou kultury, tradic atd. Pak návštěva SW tržiště s typickým řezbářským uměním, jednalo se o čtyřista metrů dlouhý úsek stánků, stlučených ledabyle z prken a z plechů, z nichž každý stánek byl široký dva až tři metry a stejně tak i hluboký. Nikde nikdo, ani jeden potencionální zákazník, jen my a řada stánků. V každém stánku nás s úsměvem a opravdu upřímě prodavačka zdraví, a ptá se jak se máme. U třicátého stánku mé odpovídání na stejnou otázku přestává být tak srdečné.

Vidíme opravdu pěkné věci, u každého stánku něco jiného, často vyráběného ve stánku nebo za stánkem. Vybíráme několik pěkných masek a jiných pěkných věciček. Na prodavačkách je vidět nouze a velká potřeba prodat cokoli a celou prodejní taktiku otáčejí na to kupte alespoň něco malého a pomožte mi prosím.... kupujeme u mnoha stánků mnoho věcí, mnoho malých věcí.

Zcela zničení a vycucaní se suneme do auta a jedeme do centra Mbabane. Vlastně není zas co vidět, dokupujeme nezbytné a já neodolávám koupě dvoulitrové vaničky se zmrzlinou za třicet korun a i přes mírnou bolest v krku a nemalý průjem to do sebe soukáme, studí to, jak čert tak přikusujem rohlík :o) Přijíždíme do Legend hostelu. Terka okamžitě padá s horečkou do postele, boláky všechny nateklé, stříká z nich hnis, leží, klepe se. Čím dál víc začínáme koketovat s myšlenkou zda nejde o malarii.

Swaziland je takový na první pohled evropsky vypadající stát, rozdíl jen, že se tu jezdí v levo, že tu je 99% populace tmavé pleti, že tu vládne král a skoro polovina populace je nakažena virem HIV. Oproti Evropě tu všichni lpí na svém království, na svém králi, na svých tradicích... To že černoši jsou líní, s rukama dozadu beru zpět, tady má král své poddané pěkně vycvičené, všichni makají, kmitají atd. Na velkém trhu většina prodavačů, co něco prodávala tak jen tak neokouněla než příjde další zákazník, ale při tom rovnou vyráběla to co prodává, nebo dělala něco jiného. Opravdu nikdo tu nezahálí a nikoho jsme tu neviděli jen tak sedět a chytat lelky.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 26.26.338 E 031. 10.995

10.4. pátek

Vstávání před svítáním. Lehká snídaně, lehký úklid, lehká sprcha, protože lehký prdík po lehkém lektvaru, lehce spíš brutálně zašpinil moje lehce rozervané spodky. Terka pořád nic moc, trochu jí pomohl ranní lehký lektvar, nebo si to myslí.

Pomalu míříme na hranice, dle nás už není co vidět, co objevovat. Staví nás policista, aby nám holčiny rozdali propagační letáky. Další policisté nedaleko měří rychlost na základě přejetí drátů na zemi. Místní svátek byla příležitost k vymódění se do tradičních obleků, krojů.

Oboum nám je zle, horečka, vidíme dvakrát až třikrát, zajíždíme do soukromé rezervace NSIMA s kempem nedaleko hranic. Rezervace má v logu lva a na všech propagačních materiálech se chlubí několika lvy. Vstupné není vysoké, tak si domlouváme podrobnosti, z návštěvy parku sejde, když se dovídáme, že žádného lva nemají, nenaláká nás ani nová hala s terárii v nichž vězní několik desítek hadů. Prostě jsme ještě neviděli v Africe samce lva a rádi bychom ho viděli.

V parku zůstáváme pouze kempovat. Sedíme, pozorujeme své tělesné schránky. Večer ujíždím na focení vážky modelky,

v noci posloucháme další přednášky Míly Reilkové.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 26.59.369 E 031. 56.566

11.4. sobota

Pozdější vstávání, prší, je chladno, Terce přijela tetička, takže tento měsíc se nebude opakovat nervové vypětí s možným těhotenstvím, to už by bylo o vředy.

Vyrážíme plni očekávání do nejkultivovanější africké země, do Jihoafrické republiky. Hranice proběhly hladce, skoro jako v „Šengenu“. Na JARovské straně nás u přepážky odbavuje postarší běloška, to je asi po třech měsících, co přicházíme do kontaktu na hranicích s bělochem.

Jsme tu a vyrážíme zpět na sever podél Swazilandských hranic do Blyde River Kaňonu – třetího největšího kaňonu na světě. Krajina táhlé pastviny od horizontu k horizonntu, sem tam dům na kopěčku po několika desítkách kilometrů vesnice. Po x měsících vidíme bělocha, jak se normálně prochází po ulici ve městečku. Rovněž nás upozorňuje cedule u silnice, že jsme v oblasti vysoké kriminality a že nemáme nikomu zastavovat.

Blahovičníkové či borové pole (stromy vysázené v řadě, jako když střelí jen pro těžbu) vše pochopitelně oplocené. Města, městečka jako v Evropě, pro nás skoro už zapomenutý pohled, pouliční osvětlení, platit můžu i kartou, supermarkety, nákupní střediska, parky, tráva, odpadkové koše, popelnice no prostě vše co jsme neviděli několik měsíců a co pro nás bylo do těď jen sci-fi. V marketu jsme nadrženě koupili čokoládu, po třech měsících sýr, olej pro Jahůdku, ceny v průměru o 4-26% levnější než v ČR (nafta 15-17Kč jak kde).

Oba máme dobrou náladu i když nám není dobře, ze všech dostupných zdrojů načítáme příznaky malárie a vše do jednoho pasuje na to co se Terce děje. Uvažujeme o začátku léčby malarikama, či případně vyšetření v nemocnici zda jí opravdu má či né.

Stále jedeme směr kaňon a zapícháváme to po 400kilometrech pár kilometrů před nejhezčíma vyhlídkama kolem kaňonu, tedy jak psal průvodce.

Ale ty nej vyhlidky jsme viděli až na konci kaňonu a taky jsme se tam vyblejskli

Jihoafrická republika nás překvapila tím, co se od Etiopie postupně stupňovalo- záliba v oplocení. Čím větší dům tím větší plot s více ostnatýmy dráty s elektrickým plotem a s několika hlídači, sem tam oplocené pole, sem tam pole obehnané elektrickým plotem, tohle všechno jsme vídali v Tanzanii, v Keni, sem tam v Mozambiku, ale opravdu vrcholem oplocovacího umění nám předvádí Jihoafrická republika.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 25.45.904 E 030. 51.540

12.4. neděle

S chutí a stále v dobré náladě vyrážíme na vyhlídky kolem kaňonu. Každá vyhlídka, i taková kvůli, které bych jinde v Africe ani nevyndával fotoaparát, má velké parkoviště, nablýskanou toaletu a hlídače.

Je neděle a nejen my jsme vyhlídkochtivý. Všude narváno, všichni bílí, všichni tu mají max. tři roky stará nablýskaná auta, ale i přesto, nebo možná proto Jahůdka má mnoho obdivovatelů. Dost JARáků nás oslovuje, vyptává se, jsou hodně ustrašený, pořád nás upozorňují na celou řadu nebezpečí.

V městečku Graskop pouštím na přechodu dvě zavalitější holčiny a maníka s tričkem, na kterém se mu na prsou pyšní krteček. Sruluju okno a po vzoru slavného mělnického bubeníka žijícího ve Francii, který snad nikdy nikoho nepozdravil jinak, sem na týpka s krtečkem pokývnul a přes otevřené okénko ho pozdravil: „ čau vole?“ nevěřícně kouká, povídá čau a odchází.

Odjíždíme do místní ubytovny a zabydlujeme se, tedy zaparkujeme auto na vhodném místě, aby jsme se v něm dobře vyspali, s chutí využijeme veškerého komfortu co máme k dispozici, včetně vybavené kuchyně a připravujeme jídlo, které přichází obdivovat všichni ubytovaní, protože je pichlavý zápach kari a čili vyhnal z pokojů. Terka stále příznaky malárie, co bude a jak bude se neví, musí se rozhodnout.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 24.56.015 E 030. 50.082

13.4. pondělí

Ráno jsme brzy dorazili do zlatokopeckého městečka, tedy zlakotopecké bylo před sto lety, vše se vytěžilo, město se opustilo a teď slouží jako skanzen, opět se staré budovy obydlely, mnoho lidí tu potkáváme v dobovém obločení. Je to taková návštěva filmu pro pamětníky.

Na parkovišti nám chlapíci, než sme si prošli celý Pilgrim’s Rest umyli auto. No trošku jsme byli naštvaný, protože nánosy bahna byly jakousi image neotřelých cestovatelů, ještě víc nás namíchlo, když oni maníci chtěli za tu službu, kterou jsme vůbec nechtěli peníze.

Odjíždíme směr Pretorie. Stále mlha, viditelnost sem tam jen pět metrů. Stále jsme ve výšce Sněžky, sem tam projíždíme průsmykem ve výšce až 2200 metrů nad mořem. Na dálnici na Pretorii ultra provoz. Není divu končí velikonoce a davy se vrací domů. Na dálnici to ubčas stojí.

Terka má stále horečku a já prověřuju, jak je to s naším pojištěním. Na pumpě si Terka všímá jaké dávají běloši nesmyslně velká dýška černochům, např za umytí předního okna není vyjímkou stovka dvě, placení za tankování padesát i více do celé stovky.... teď si uvědomujem proč nás černí pomocníci obdarovávali nechápavými pohledy po umytí okna či po natankování, když nedostali ani cent navic.

Odpočinek na pumpě, plánování co uděláme s případnou Terčinou malárii. Na pumpě jsme nakonec nocovali. Vlastně v JAR je vše oplocené, takže si nemůžeš jen tak sjet z cesty do lesa, do pole a přespat, vše je oplocené, ve městě to je dost rušné a dle toho co se tu děje to není nejbezpečnější, proto připadá v úvahu buď placené ubytování, nebo přespání na pumpě, či objevit nějaký zapadlý kout, který si ještě nikdo neoplotil a dalo by se na něm přespat.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 25.51.536 E 029. 22.724

14.4.úterý

Vstávání. Terky velká radost že jí napsala mamka a že od ní má dva nepřijaté hovory. Terce je blbě.

Mě je líp tak si lehám pod Jahůdku a měním olej. Tentokrát to není půl dne, ale půl hodiny. Jahůdka si radostně chrochtá. Dnes jsme na cestě přesně čtyři měsíce, máme najeto přesně 30.704km a jsme v devatenáctém státu.

Příjezd do Pretorie se obešel bez tvrdnutí v zácpách. Pretorie – město plné mrakodrapů a moderních budov,

ulice plné černochů, po běloších ani stopy, tedy na ulicích, běloši jsou vidět za volanty luxusních aut. Zajímavá archytektura a uspořádání města, kde vedle sebe najdete stopadesátileté budovy a moderní skleněné budovy plné butiků a kanceláří.

Hledáme Lesotskou ambasádu, ale nenacházíme jí tam, kam nás posílá náš český průvodce, je tam alespoň banka, tak se snažíme vyměnit Mozambické peníze, kterých nám zbylo požehnaně, tam se dozvídáme, že nám to nikdo nesmění, že uspějeme jen na hranicích (vyzkoušeli jsme to v nespočet směnárnách a v několika městech, ale odpověď stále stejná, kdo by to čekal, že se nám opět stane to co již předtím a že se nám to stane zrovna v JAR ve zdánlivě vyspělé zemi). Nuže tak jsme se rozhodli vyměnit si alespoň Jihoafrické peníze za dolary, abychom mohli zaplatit další víza, které chtějí vždy v usáčích.

Vybírám z účtu peníze co Terka dostala od rodiču a od sestry k narozeninám a jdeme je směnit za doláče. Což se zdá být jednoduchý akt, né však v JAR. Trvalo nám to v bankovním ústavu přesně 87min, k tomu bylo potřeba několik výpisů z výběru peněz co vám vyleze z bankomatu, kopie mé platební karty, kopie pasu, kopie řidičáku a kopie TECHNIČÁKU. Složitý proces od jednoho okénka do kanceláře, kde si stejně sympatická černoška musela pozvat svého bílého nadřízeného, který pořád nemohl pochopit, že jsme přijeli z Evropy autem a pořád chtěl vidět letenku. No pořádná zabíračka.

Prohlídka centra, obchůdků, městských zajímavostí, atrakcí. Pak hledání Botswanské ambasády, ale víza nám udělají jen v Joháči, nebo v Capáči, hledání Namibijské ambasády, ale přijíždíme tam minutu po zavíračce, tedy v 12.31. Nakonec nalézáme Lesotskou ambasádu. Stojí to dardu, jsme rozvrkočený, protivný a naší protivnost nám zrcadlý pracovnice ambasády, která chce připojit k žádosti o vízum i rezervaci v hotelu, kde budeme bydlet. Trochu protivně, ale lidsky odmlouváme, ale rezignujeme a již se připravujeme, že někam budeme volat, nakonec reservaci ani po konzultaci s nadřízeným usměvavá paní nechce. Formuláře dovyplňujeme v místní luxusní čekárně s koženými sedačkami a perským kobercem. Vyřízení víz bude trvat dva tři dny.

Alespoň s jedním úspěchem odjíždíme hledat, kde přečkat pár dnů. Jediný hostel, kde se dá kempovat, cena je dvakrát taková co v průvodci, ale nemáme na výběr, vcelku čistá a slušně vybavená. (Backpacker, hostel, či ubytovna, prostě je to velký dům s mnoha pokoji, v některých je společná ložnice pro chlapy, jedna je pro holčičky, pak tam je většinou pár pokojů dvojposteláků, koupelna a toaleta společná, ke společnému užívání je k dispozici kompletně vybavená kuchyň, nějaká jídelna, společenská místost s TV, či nějakým kulečníkem, nebo celý bar). O místní Backpacker se starají dva černoši, sem tam je cítit marihuana.

Zabydlujeme se, po chvíli se Terka rozkřičí sama na sebe, že je totálně blbá, že zapomněla tašku s telefonem a penězma v čekárně na ambasádě. Uklidňuju jí a prosím ať tak ošklivě nemluví a že vše je k něčemu dobré. Volá na ambasádu, kabelka tam je, tak tam snad  v ní zůstaly i peníze. Jedeme tam. Kabelka tam opravdu je a vše je kompet, milá paní povídá, když počkáme ještě chvilku, že budou i víza, no vida, pozitivum zapomenuté tašky se objevilo.

Máme v ruce za dardu dvě víza do Lesota a kompletní tašku a s radostným úsměvem odjíždíme zpět do Backpeckru. Děláme si dobrou večeři, volám do čech jak je to s tím pojištěním, mrkáme na internet. Večer docela zima. Jdeme spát pozdě.

V noci mě honí po městě nějaký úchylný, xenofobní, italský vrah. Běžím co to dá, tma jak v pytli, ani nevím co po mě hází, nemůžu pořádně popadnout dech, mám příšerný strach. Pak se z toho strašlivého snu probudím. Vedle auta vidím stín postavy. Hlídač. Pak veme za kliku zadních dveří. Chci se na něj rozeřvat co si to ten .... dovoluje, ale Terka spí, tak jí nechci udělat nemilé probuzení. Ještě šmátrá po dveřích u řidiče. Bouchnu zevnitř do okna aby si uvědomili, že o nich vím. Pěním! I když si říkám jestli to nejsou jiní lidi než hlídač. Ležím na zádech, poslouchám co se venku děje, není nic vidět, tma jak v pytli, záclonku ani nepoodhrnuju, třeba zapomněli že spíme v autě, tak uvidíme co chtějí dělat. Asi půl hodky jen ležím a poslouchám. Nic se neděje až na můj přetlakovaný močák co touží po snížení provozního tlaku. Jdu na záchod. Otvírám dveře. V tom slyším výkřik, jedna postava utíká, druhá od nové dodávky značky mercedes za ním. Běží k dvoumetrovému zděnému plotu, na kterém je ještě půlmetrová změť ostnatého drátu. Další výkřik a kdosi vybíhá z backpeckeru, hlídač se probudil, ale to už pleskající kecky po silnici mizely v dálce. Nicméně i po snížení provozního tlaku mého močového měchýře na téměř nulu se mi nepodařilo usnout. Terka se pouze přetočila na druhý bok a spala dál. Pak nevěřícně poslouchala ráno celý příběh.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 25.44.850 E 028. 14.513

15.4. středa

Ráno nevyspalý a nevrlý, ještě více mě noc připomenulo vyptávání se dvou týpků co to tu mají pod palcem jaká byla noc. No rychle jsme posnídali, naplánovali den a jeli z tohohle „bezpečného“ backpeckeru pryč. Nejprve nás GPS zavedla do obchodu s 4x4 potřebama, kde jsme koupili nezbytné, chybějící, ztracené či zničené věci. (chladící box, kurty, třmeny, karabiny.... ceny oproti ČR asi poloviční) Chtěli jsme koupit i mapy do GPS do některých zemí v Africe a do JARu. Mapy měli, ale neměli potřebné pro to aby mě to do GPS strojku nahráli. Ochotný prodavavač volá a schání, kde nám pomůžou, prodají trochu více podrobnou mapu Afriky než máme ve strojku za dva tisíce a vše nahrají.

Přijíždíme do obchodu. Mladík(opět běloch) nás vítá a ukazuje, jaké mapy by jsme chtěli pro jaké státy, má mapy pro všechny země Afriky, každou zvlášť každou podrobnou, ale každá stojí v rozmezí dvou až třech tisíc. Řikám, že bych potřeboval všechny, ale nějakou levnější variantu než za to dát třicet tisíc. Máme přijít za půl hoďky. Pak nám dává naší GPSku s podrobnýma mapama celé Afriky a chce po nás slovy osmdesát korun. Odměňujeme ho tučným dýškem a vřelými díky. Nyní máme v GPS všechny uličky, cestičky, všechny bankomaty, krámky, ubytovny, no myslím, že pravděpodobnost bloudění opět snižujeme.

Na doporučení z obchodu 4x4 jedeme do dílny, kde by nám mohli nainstalovat do Jahůdky alarm, dnes nemají čas, ale zítra by to mohli sfouknout, cena alarmu i s dvěma ovládači a s prací necelé tři tisíce.

Totálně vycucaní po nákupu v supráči jedeme do parádního kempu za městem, kemp je v nádherném velkém lese, sousedí s velkým parkem, klid, obrovské stromy. Večer večeře, večerní meditace u stoletého stromu. Pak pokračování meditace před zrcadlem v umývárně, kde sem si povídal se svou dušičkou a svým tělem, proč že se mé tělo cítí tak špatně, odpovědˇ že mu nedopřávám žádný odpočinek, relax a tak. Noc nádherná, nerušená, odpočinková....

Předvečerní diskuze zda investujeme do alarmu či ne, vyhrává názor nic neponechávat náhodě a zabezpečit Jahůdku do maxima.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 25.47.214 E 028. 11.785

16.4. čtvrtek

Trochu pozdní vstávání asi bylo součástí toho, o co si říkala naše těla: skvělý odpočinek, dostatek spánku atd. Snídaňka, poklidění v autě a vyrážíme do města si nechat udělat alarm.

Trvá to pět hodin. Kolem Jahůdky stále spousta obdivovavatelů, jeden z nich byl i jeden zaměstnanec servisu, maník z Botswany, pořád chodil kolem Jahůdky, sem tam se ji tak lehce dotýkal, sem tam jí viditělně pohladil a dokola říkal: to je važně skvělé auto, jste opravdu borci. Prolejzal Jahůdku spodem horem, „objevil“ pár zvětšujících se děr na rámu, což zhodnotil jako velice nebezpečné a nabídl se, že nám vše zavaří. Paráda. Nezavaří díry v prahu, díry v podlaze atd. Protože díry jsou vlastně všude a z prahu zbývá tak dvacet procent ostatní jsou díry, nebo jen zbytky co u sebe drží jen díky laku. Vše hotovo.

Šéf servisu nám brutální chrochtající angličtinou vysvětloval co a jak s alarmem. Třeba se to člověku může zdát jednoduché né tak nám. Známe fakta: ovladač kde je tlačítko otevřít a zavřít, to je jasné, pak je tu ale „tajný“ čudlík, který se musí zmáčknout do třiceti sekund po nastartování, jinak auto začne houkat a po několika sekundách houkání se zastaví, pak je tu různá kombinace tlačítek, kdy fungují i vnitřní senzory, nebo jen senzory otevření dveří no a kombinace tohohle všeho nám trochu zamotává hlavu, kor když po několika dnech přicházíme na to, když nám houká auto pětkrát denně, že když nechám auto nastartované, vystoupím dělat fotku, začne auto houkat po nějaké době a chce, aby někdo zmáčkl tajný čudlík, houká i když za sebou zavřu a rozjedu se, čudlíkem musím potvrdit, že jsem to já a né zloděj, jinak se opět kousne a přestane jet. Máte v tom zmatek? My měli, velkej.

Cestou do kempu zastavujeme v obchodu s potřebami pro kempik (jihoafričani jsou v tomhle ohledu maximálně vybavený, v obchodech najdete všelijaké vychytávečky) kupujeme úložné kapsy, koukáme na offroudové přívěsy, či obytné 4x4 auto udělané z toyoty.

Před večeří jsme navštívili megalomanský památník voortrekerů (tisícičlená tlupa co šla tisíc kilometrů z Cape Town kvůli tomu aby měla svobodu a nebyla pod útlakem Anglánů, došli až někam na úroveň Pretorie, tam ale narazili na domorodce, kteří si bránili svou půdu, tak došlo k „slavnému“ boji kdy proti sobě válčilo 1000 bělochů ozbrojenými pušky a děly a 20.000 domorodců ozbrojených oštěpy. A na počest tohoto vítězného boje, kde bylo zavražděna většina domorodců, a na počest této slávy vznikl tenhle obrovský památník).

Památník velikosti činžovního domu na kopci velký jak Říp, vevnitř muzeum. Po „zajímavé“ prohlídce jedeme zpět do kempu se stoletými stromy.

Poznatek: afrikánčtina vznikla směsicí holandštiny, němčiny, angličtina a dalších spíš afrických vlivů a jazyk spíš zní jako když fotbalista loví chrchle, či stádo prasátek běží ke korýtku.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 25.47.214 E 028. 11.785

17.4. pátek

Dnešní den by měl být ve znamení revitalizace, rekonstrukce a výjde-li čas tak i rekonvalescence a relaxace, nás i Jahůdky. Ráno jsem přidělal petlice na všechny dveře zevnitř a ocelová lana na dveře u řidiče, aby se dala zamknout, takže výsledek je ten, že i když někdo nějak odemkne dveře, tak je vlastně neotevře protože tam je ještě petlice zevnitř, která není jen tak vidět, jen na jedněch dveřích není, u řidiče, ale tam sem namontoval na dveře i na sloupek krátká lanka která se obě dají semknout zámkem, takže jen taktak se dá prostrčit ruka na odemknutí a zamknutí zámku.

Pak jsme na všechna boční okna lepili tmavou bezpečnostní fólii, která měla bránit nepříjemnému slunci, pak měla zamezit rozbití a dostání se do Jahůdky. Pak přidělání úložných prostorů na páté dveře. Prostě práce až do večeře, pak dlabanec, vařicí sprcha, relax, meditačka a na kutě.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 25.47.214 E 028. 11.785

18.4. sobota

Pokračování předešlého dne. Oprava měniče. Stále trvá seznamování se s alarmem a přicházení na to kdy a proč se třeba auto samo zamyká, či odemyká, kdy a proč nejde nastartovat a tak.

Oprava klaksonu způsobila, že přestal fungovat i ten co fungoval doposud. Odpolední procházka po nedalekém parku. Park posetý velkými cihlovými grily s roštem, dle číslic na grilech tu bylo veřejně přístupné čtyřicet grilů, od sebe byly vzdálené 5-10 metrů u každého druhého byla nějaká partička či rodinka, před každým grilem otevřený kufr, či všechny dveře a každý si tam naplno pouštěl toho svého oblíbeného interpreta, trochu mě to připomínalo mozambické Maputo, ale tady naštěstí nikdo netancoval. My jsme se alespoň zaposlouchali do hitů co tu právě frčí. Po odpoledním hudebním pozdvyžení jsme se těšili na náš tichý kemp.

Udělali jsme si výtečnou večeři a relaxovali. Né moc dlouho, protože po setmění, za plotem, asi padesát metrů od nás začala jakási venkovní diskotéka, docela slušná aparatůra rozklepala plechy na Jahůdce podstatně víc než Terčino noční chrápání. Mrzutě jsme zalezli do auta, natáhli se a povídali si, naštěstí muzika skončila o půlnoci, na to si tedy Terka nepamatuje, ale já dobře.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 25.47.199 E 028. 11.785

19.4. neděle

Před svítáním jsme se nevyspalí, rozlámaný, nateklí, pomačkaný, vydali do Johanesburku.

Krátce něco zajímavostí o Joháči, toto město je opředeno legendou jednoho z nejnebezpečnějšího města ve východní a jižní africe. Legendy o něm jsme už zaslechly v Čechách, že nemáme ani zastavovat na červenou, jinak někdo příjde s pistolí a ukradne nám auto atd. Ale tahle legenda se možná stala, ale prý větší škody se způsobily nezastavení na červenou než přepadení na křižovatkách. Průvodce radil být velice obezřetný, nenavštěvovat určité čtvrtě a rozhodně si neznechutit svou paranoií pobyt v Joháči. Brali jsme na vědomí. K jeho prosperitě snad jen pár čísel: hrubý domácí produkt tohoto města je 40% hrubého domácího produktu celé země a 10% celé afriky. Je to město kam se vydávají černoši z celé Afriky za vidinou lepšího života.

Třicet kilometrů před centrem už jsme míjeli luxusní rezidence mezinárodních společností, obrovské výrobní haly, mrakodrapy, pak zas navežené obrovské haldy nažloutlé zeminy, co zbyla z těžby zlata a diamantů ,na kterém toto město vyrostlo. Část hromad tu bude zachována jako památka toho jak to tu vypadalo a dalších pár hromádek, pár desítek kilometrů čtverečných bude znovu moderní technologií zpracováno a bude z něj získáno zlato. Joháč je zajímavý jako celek. Obezřetně jsme si ho projeli a vychutnávali si ho, díky naší nově nadupané GPS jsme se dostali vcelku lehce k Africkému muzeu, které jsme chtěli navštívit a které patří asi k těm nej z tohoto města.

Dorazili jsme na velké parkoviště před muzeem asi hodinu před jeho otevřením, nikde nikdo, pár pobudů. Parkujeme pár metrů před vchodem a čekáme až otevřou. Terka studuje průvodce, já si vzadu natáhl bolavé záda. Po deseti minutách zaťuká Terce na okénko městský policista a ptá se co tu děláme. Pootevře okno a říká mu, že tu čekáme až otevřou muzeum. Odpovídá že tu nesmíme spát. Znova mu říká, že za půl hodiny se otevírá muzeum, že jestli nevidí tak tu nikdo nespí a že bychom rádi navštívili muzeum. A zavře okénko. Policajti tu měli asi hnízdo, postupně se sjiždělo jedno druhé auto kolem nás, stálo jich tu několik. Pak zase ten samý policista, začal ťukat na okénko a říkat ať ho Terka otevře, že si chce popovídat. Terka na něj přes zavřené okénko, že si rozhodně povídat nechce, že nemá čas.

Začal do okna tlouc pažbou revorveru, že ho rozbije jestli ho neotevře. Zařvala na něj ať so toho auta netluče, zařval co tu děláme a že tu nesmíme spát. Pořád tloukl do okna jak zběsilej, řekl sem Terce aby dala dolů okénko, vylejzal sem zezadu a řval sem na něj co si to dovoluje, že tu parkujem na parkovišti, před muzeem a čekáme až otevřou a postupně sem z angličtiny přešel do češtiny abych zdůraznil rozzuřenost. Chvíli stál jak opařenej, ale měl kolem sebe už asi deset svých kolegů, tak posílen převahou řval že je tu zákaz spaní a že máme vystoupit, že chce prohledat naše auto. Seběvědomě jsme se mu vysmáli do očí, on sebevědomě vzal za kliku zadních dveří, ty se otevřeli. Ještě s alarmem nejsme kamarádi a dělá si co chce. Policista začal zběsila tahat věci z auta. Bez zaváhání sem vyskočíl a od dveří sem ho brutálně odstrčil, vytáhl bednu s věcma a chystal se vyhazovat z auta spacák, v kterým byl zabalený foťák a noťas. Skoro sem ho povalil na zem, nicméně jeho kolegové byli taky rychlí, ani nevím jak rychle a kdo mě sevřel do kravaty, další mě loktem „pohladil“ po obličeji až mě ulítli brýle a další mě krotili ruce za zády. Ani nevím co sem na ně řval. Ani nevím, jak sem se jim vysmekl, sebral sem si ze země brýle a na všechny pak řval, řval sem na nejvyšší šarži, z dvaceti centimetrů, aby mě lépe slyšel a pořádně cítil mou ranní česnekovou pomazánku, všichni uhýbali pohledem a odcházeli jak malí provinilí kluci, asi si dobře uvědomovali, že rozhodně nedělají nic legalního když přihlížejí tomu jak drzí policajt prohledává onu bednu. On z auta naštěstí přestal věci tahat a prohledával pouze jednu bednu, ostatní jen v úctihodné vzdálensti koukali co dělá. Sedl sem si do auta, policajt vyházel věci z bedny a pak odešel, Terka vystoupila, naházela to do bedny a do auta.

Šel jsme za policajtem co nám vyndal tu bednu a chtěl si opsat jeho číslo, utíkal přede mnou jako kluk, nakonec sem si číslo opsal. Zalezl jsem do Jahůdky, zamkl centrál a seděli jsme tu jak opařený. Kolem nás asi osm aut měšťáku a tak třicítka policistů co tu v největším a nejturističtějším centru Johanesburku demonstrují bezpečnost a ochranu.

My jsme se tak rozhodně necítili, převládalo spíš znechucení a ohrožení. Při pomyšlení tu nechat Jahůdku na tři čtyři hodiny a jít si prohlídnout muzeum a něco se dovědět o afričanech a africké kultůře, nám běhal mráz po zádech.

Nějak jsme přestali mít chuť na prohlídku a převládala chuť vypadnout někam do „bezpečnějších končin“, po krátké dohodě jsme vyrazili z tohoto kultovního města plného neuvěřitelných příběhů.

Toto nevzhledné město si ještě pořádně prohlédli už jen z okénka zamčené Jahůdky. Vyrazili jsme směr Dračí hory a Lesoto, za městem opět ploty, pastviny, farmy, lány, mírné kopečky, dálnice, sem tam pumpa a nic k vidění.

Příjezd do Dračích hor byl velkolepý, překrásná panoramata, vrcholy hor, průzračné jezero .... pohádková nádhera, sice vše oplocené a těžko bez plotu vyfotitelné, ale nádherné. Ubytovali jsme se v backpeckeru Amfiteatr, pojmenovaném po nedalekém skalním útvaru, všude kolem nádherný výhled, náladu nám zlepšil nějaký Český turista, který si tu před několika měsíci zapomněl svůj Reflex. Přečetli si ho, dověděli se jen to jaké věci, kdo komu provádí a kdo je větší hříšník atd. Takže vlastně nic co by nás zajímalo, ale i tak to bylo radostné číst si český časopis.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 28.38.620 E 029. 09.519

20.4. pondělí

Vstávání se sluníčkem, snídaně na kraťounce střiženém trávníku, ranní rozcvička na zdejší trampolíně. Pak start směr průsmysk a hraniční přechod do Lesota v jednom, díky novým mapám v GPS jsme měli podrobnější mapu než naší papírovou, proto si můžeme dovolit vyrazit k našemu cíli „polničkama“ a protnout vesničky a vísky, a po dlouhé době opět vidět opravdu chudé vesnice, plné chýší, plechových domků a harampádí kolem nich.

Vjíždíme do dvoutisícové výšky, nádherné výhledy přestaly být nádhernými, když jsme vjeli do mraků. Viditelnost skoro nula, cesta štěrková, kluzká a sem tam strž, proto jsme to po druhé zapíchli na pěkně zašitém místě a né jenom kvůli mlze neobjevitelném. Čtení průvodců, plánování cesty. Prší, je zima.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 29.28.845 E 029. 43.251

21.4. úterý

Vstávačka vyšla jak vyšla, opravdu se nám nechce z vyhřátých spacáků, zima, mlha, mrholí .... psa by nevyhnali a to jsme v Africe.

Cesta směr Lesoto, směr Sany Pass. Cesta rozbahněná, kluzká, smekavá.... cesta se postupně zužovala, zestrmovala a kamínky štěrku na silnici pomalu měnily svůj průměr z pěkných jeden až dvou centimetrů, přes cestu plnou kamenů o průměru pět až deset centimetrů až po cestu plnou kamenů o průměru dvacet až čtyřicet centimetrů.

Stále nádherné, alespoň náznaky parádních výhledů, sem tam se z mlhy a mraků ukázalo něco z okolní krásy. Na jednom z vyhlídkových odpočívadel jsme potkali šest stejných nissanů patrolů, vezly partičku turistů na Sani Pass,

bohužel jeden si roztrhal zadní pneumatiku, tak se jim výstup trochu zpozdil. Stále stoupáme z patnácti set do dvou tisíc osmyset. Jízda na redukci a na jedničku dvojku, obrovské kameny, sem tam přejet, sem tam raději objet, kluzké bahno, kluzké balvany, několik stovek hluboké srázy, vracečky co se pomalu nedali projet na jedno otočení volantem a párkrát sem si musel couvnout.

Když už sem si myslel, že nemůže existovat nic co by mohlo znepříjemnit výstup do Sani Passu objevil se sníh, namrzlé kameny atd.

Jel sem opravdu krokem a hodně obezřetně aby se po najetí na nějaký kluzký kámen z jahůdky nestal létající červený domeček, co by si to plachtil při nejlepším do dvousetmetrové propasti. Po několikahodinovém úmorném výkonu jsme to zvládli.

Na hranicích vše hladce. Na lesotské straně velký údiv, že jsme až sem dojeli autem z čech, opravdu nechtěli věřit, oblékli se a šli se podívat do deště na jahůdku, neskrývali obdiv. Z hraničního přechodu jsme bez zaváhání zavítali do několik desítek metrů vzdáleného Sani Top Chaletu, do baru, loge, backpekeru a kempu pyšnící se titulem nejvýše položený bar v Africe.

Nádhera, v rohu místnosti hořící krb, přes celou stěnu okno a sem tam protrhávající mlha a hlavně fotky na stěně napovídali že výhledy z tohohle okna bývají překrásné. Na plotně se hřála čokoláda a barman a majitel byl neskutečně podobný české vycházející hvězdě geniálního a vulgárního písničkáře Xavierovi Baumaxovi. Čokoláda opravdu bodla a byla na stole do půl minuty. Po doražení dalších desítek turistů, jsme zaváhali zda opravdu nejde o Xaviera, začal všechny přítomné bavit vtípky a historkami a pak začal neuvěřitelně skvěle hrát na kytaru hity všeho druhu. Dopisovali jsme deníček a rozhodli se že na tomhle úžasném místě zůstaneme do zítra, třeba mlha ustoupí a zítra se budem moc kochat nádhernými výhledy. Vyzkoušeli jsme místního pstruha a polévku, k té jsme dostali domácí ještě teplý bochníček chleba a domácí máslo, nepopsatelně skvělé.

Večer nám Xavi povídal, že dodělali čerstvou polévku, jestli nechcem ochutnat, nenechali jsme se dlouho pobízet, objednali jsme si jednu, přinesli dvě, přejedli jsme se, nešlo odolat. Terka prý je tentokrát více vyčerpanější než já či Jahůdka, není divu, při každé zatáčce, při každém náklonu, při každém sebemenším ujetí auta, vydala sičivý silný zvuk, který by sem tam přehlušil sičení lokomotivy a při tom se celá v autě vzepjala a zapřela. Bar se každou půl hodinu naplnil novými „dobyvateli“ Sani Passu ti se tu skvěle občerstvili, porozhlédli a pak je opět průvodci v jejich teréních vozech odvezli do teplých hotýlků někam dolů do tepla. My v opravdové kose, mrazu, MRAZU, v Africe, se sněhem na kapotě uleháme do postele.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 29.35.076 E 029. 17.290

22.4. středa

Moc jsem se nevyspal, nula v autě tolik nevadila, možná výška skoro tři tisíce metrů nad mořem, těžko říct. Prostě jsem se točil celou noc. Ráno po mracích ani památka, OPRAVDU NÁÁÁDHERNÉ POHLEDY DO ÚDOLÍ atd.

Focení, svítání, sice ještě mrzelo a po dvacetiminutách už sem neměl cit v prstech. Všude námraza, led, rampouchy, pro několik Australanů to byla atrakce, kterou v životě neviděli, pro nás to bylo skoro trauma, jsme v Africe a mrzne.

Ráno uvaření brambor k obědu. V těhlech podmínkách se Jahůdce nechtělo vůbec startovat, po pěti minutách přeci jen naskočila, dost jsme se u toho napotili z myšlenky co dělat kdyby nechytla. Xavier, tedy majitel tohoto komplexu nechtěl po nás zaplatit včerejší polévky, jen ubytování, asi poděkování za naší samolepku, kterou si nalepil na prostředek baru, či obdiv našemu dobrodružství či sympatie těžko říct.

Nejen to nám udělalo radost, ale tohle místo zatím od nás dostalo ohodnocení nejvíce kadibudek ze všech, výtečná hospůdka s nádhernou atmosférou, majitel ze srdcem na pravém místě, jedinečné jídlo s bezkonkurenčním domácím chlebem a domácím máslem a především náááádherné výhledy z okna přes celou stěnu, které se vám nenaskytnou asi jinde na světě, k tomu teplo z krbu.

Z nejvýše položeného baru jsme vyrazili po už lepší, rozbahněné cestě

směr nejvýše položené asfaltky v Africe do třítisíc třista metrů. Jasno ani mráček, nádherné výhledy, zvířata, pasáčci, sem tam chýše, žádné stromy, žádná křoviska a hlavně ŽÁDNÉ PLOTY! Vyhlídkový den

v tomto království v mracích jak je přezdívané Lesoto. Samé stoupání a klesání, dva tisíce metrů nad mořem, pak zas tři tisíce metrů a dokola jak na horské dráze.

Lidi většinou v gumákách, s pestrými dekami přehozenými přes sebe a vždy originálními čapkami, kulichy, či jinými pokrývkami hlavy, často vypadající jako špatně nasazený kondom. Místním vesnickým dopravním prostředkem je osel. Místy asfaltka měla více děr než asfaltu, ale tentokrát mě to tolik neštvalo, jel sem deset kilometrů v hodině a vychutnával si stále nádherné pohledy do údolí. Samé stoupání samé prudké klesání, samé ostré zatáčky, samá protržená svodidla a samé vraky dole v propastech.

Dnešní cesta vedla přes Tualong Pass do Liphotanga, rezervace se skalními malbami pěttisíc let starými a s jeskyněma, kde půl roku žil asi nejvýznamější Lesotský král Mošeše I. Lesoto opravdu nepopsatelně nádherné, i když sem tam dětska na odpočívadlech přiběhnou a chtějí něco sladkého, někdy se k nim i přidají starší slečny a jednou zastavil i kamion z něhož vyběhl černoch a ptá se : kde je jídlo? Terka na něj kouká a on dál povídá povídá: kde máte jídlo, mám hlad dejte mi něco k jídlu! Terka jak je pro ní typické na něj koukala s pootevřenýmy ústy a pak z ní jen vyskočilo: proč by jsme ti měli dávat nějaké jídlo? Nic ti nedáme, všechno jsme snědli. Řidič se rozhlédl zda nezbylo nic k zakousnutí a pak zas odkráčel, ale i to bylo zanedbatelné oproti tomu co jsme pořád viděli kolem nás.

Jeskyně s malbama i místo, kde žil Mošeše I. Bylo zajímavé, ale nebyl to žádnej vodvaz. Měli tu, ale pěkné parkoviště s infocentrem, tak jsme zůstali na noc.

Těsně před soumrakem se nám povedlo to co ještě za čtyři měsíce ježdějí v Africe ne, prostě jsme se šli projít, jen tak na louku, k potoku, nikdo na nás nekřičel, nikdo za námi nešel, nic nebylo oplocené, nemuseli jsme za to ani platit,prostě zážitek který nám hodně chyběl a o to víc jsme si ho vychutnali i když trval jen několik desítek minut.

Terka přichází ze sluníčkovým úsměvem z toalety, že vytlačila po měsíci cep tvrdší než ocel, navíc horečka postupně odešla, a některé vřídky na jejím těle se začali postupně zacelovat, což je dobrá zpráva.

Co nám zamotává hlavu: ani nevím kdy a jak a kdo dřív začal používat z nás dvou oslovení druhého „pupí“ asi se objevilo oslovení s našimi zvětšujícími se bříšky, nevím, ale nezávislý a nezasvěcený posluchač by mohl třeba zaslechnout:

„chceš pupí?“

„a co pupí?“

„tohle pupí!“

„to né pupí, možná za chvilku.“

„tak jo pupí“

„dobrou pupí“

No někdy sami máme zmatek v těch pupí, které často nahrazujeme pupís, pupíči, pupes atd. :o)

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 28.45.279 E 028. 29.645

23.4. čtvrtek

Další naše cesta vedla za městečko Neste, nebo Hoste, už nevím, kde jsou k vidění desítky zachovalých dinosauřích stop.

Městečko jsme našli, ale cesta odkud začíná trek ke stopám jsme hledali opravdu dlouho. Cestou k němu jsme potkali na kamenité cestě Belgičany co s autem z půjčovny v hrbolech neudrželi stopu, vjeli na obr kámen jedno kolo zůstalo ve vzduchu a nedařilo se jim vyjet. Aby jsme půjčené auto nezničili tím že ho vytáhneme, chtěli jsme vyheverovat auto nahoru, podložit kolo a vyjet. Nápad to byl dobrý, ale zdlouhavý, přišla totiž partička několika hubených malých Lesotských pasáčku, vzali malou bílou toyotu corolu a poponesli ji bez viditelné námahy asi o metr. Někteří z těch pasáčků nebyli vlastně pasáčci, ale neoficialní průvodci k místním stopám a další zas hlídači auta.

Nuže přidali se k nám dva průvodci, dva zůstali hlídat auto a vyrazili jsme do prudkého kopce.

Co nám nejvíce promlouvalo do duše, bylo to že jsme asi po čtvrt hoďce hrozného stoupání opravdu nemohli, měli propocený triko a jen tak tak lapali po dechu a naši průvodci si u toho stačili povídat, smát se a ještě skákat z kamene na kámen a navíc sem nezahlédl ani náznak potu na jejich čelech. Stopy byly zachovalé, bylo jich tam hodně, jen mě vrtalo hlavou jak se dostali na strop.

V cestě pokračujeme dál směr Maseru. Cestou obídek na louce, všude kolem stáda krav, každá z těchto dojnic má na krku obrovský zvon, každý jinak zní, takže to celé zní jako koncert známé party bubeníků, co bubnují do všeho se vším.

Při obídku přišla na kukačku jedna silnější paní co chtěla něco sladkého, pak dvě starší paní, co se pořád hrozně smáli a na něco se vyptávali a bylo vidět, že dlouho neviděli bělocha na louce baštit chleba s mungovým salátem. Chichotky byly milé, pak celou dobu mávaly.

Všude kolem louky, v dálce pole s kukuřicí za ním opět kopce hory, nikde žádné ploty, žádné ostnaté dráty atd. Čím blíže k Maseru tím lépe oblečení lidé, domy z cihel a pomalu se vytrácejí chatrče.

Nakonec jsme mimoplánově dorazili až do hlavního města do Maseru, velké město s venkovským nádechem se všemi možnými vymoženostmi a i náznaky toho, že by chtělo patřit mezi velkoměsta (výstřední archytektura místní pošty atd.)

jinak se tu střídá moderní archytektonický styl, do kterého jsou zakonponovány domorodé prvky (rákosová střecha) s archytekturou začátku století. Všude kolem centra velké či malé činžáky, paneláky.

Jahůdku jsme zaparkovali před infocentrem na hlídaném parkovišti. Milá paní z infocentra nám toho řekla hodně o městě a o Lesotu a dala hodně tipů, potěšilo nás že, tam můžem parkovat až do rána. Prohlídka města, nákup. Návrat k autu a pak milá paní změnila své rozhodnutí, že tu spát nemůžeme.

Stmívá se a my odjíždíme z hlavního města směr největší Lesotský fetiš, tedy to nejposvátnější pro Lesoťany co v jejich zemi je, směr hora ThabaBisau, na které je pohřebiště králů. Dorážíme k ní pozdě večer. Hlídač před rozestavěným hotelem nám ukazuje, kde je infocentrum a kde do rána můžeme parkovat a kde jsou další dva hlídači takže se nic nemůže stát.

Povídání s hlídači o životních podmínkách zde atd. (měsíční plat hlídače 1400kč, prodavačky 2000Kč, žádné či zanedbatelné podpory ze strany státu jako důchod, příspěky na děti, na školu ... a s přihlednutím, že většinou pracuje z rodiny pouze jeden člen a ceny jsou srovnatelné s našimi, není to jednoduché žití ....)

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 29.20.782 E 027. 39.828

24.4. pátek

Ranní předúsvitový výstup na Thababisau. Na vrcholu, vlastně na planině co má několik kilometrů čtverečních jsou k vidění trosky malého domku kde prý Mošeše I. žil, ohniště kde meditoval a pak jeho hrob kde leží nejen o Mošeše I.nejuctívanější lesoťan, ale kde odpočívají i ostatní králové, či jiné místní významné osobnosti,

Naštěstí za náma na kopec vyběhl i noční hlídač a pověděl nám jakýže hrob je jakého mocnáře a pověděl nám i nějaké ty místní legendy atd.

Další cesta vedla do univerzitního města Roma, do jediného univerzitního města v zemi, cestou fotozastávka špičatého kopce po jehož vzoru se vyrábějí místní špičaté rákosové čepice.

(pokrývky hlavy je místní fetiš, každý má jinou, každý má jinak nasazenou a místní čepičářská výstřednost nezná hranic, od pletené kšiltovky, přes háčkovanou deseticentimetrovou čapku s vysokou špičkou až po skoro metrovou rákosovou až čarodějnicky vypadající čapku). Podle tohoto kopce je rovněž postavena jedna budova v Maseru, která je díky tomu velkou turistickou atrakcí a dá se v ní koupit mnoho pěkných a levných suvenýrů, které v přilehlé dílně vyrábí místní ženy.

V Romě vlastně mimo univerzity, obchodů a kostela nebylo snad nic. Další více zajímavou zastávkou byly skalní kresby v Habono. Kresby zapsané v Unesco, nové velké infocentrum, několik grilovacích a piknikovacích přístřešku, velká promítací hala, prodejna suvenýrů, ale jedinou nevýhodu tohle vše mělo, že z asfaltky sem vede asi desetikilometrová cesta, se kterou má problémy i auto 4x4 a velké parkoviště pro autobusy mě pouze rozesmálo.

K samotným skalním kresbám vede kilometrová pěšina, šla s námi jedna pracovnice z infocentra a celou cestu nás zavalovala informacemi. I když skalní kresby sem tam jsou zničené, nikdo nemůže zničit tu atmosféru která tam je a tu energii co tam proudí. Kresby vznikaly při šamanských rituálních obřadech, tancích v tranzu a tahle všechna intenzivní energie byla na věky věků vklíněna do místních kreseb, skal, a všeho kolem. Šamani si prý mysleli, že hned za skalou je bůh, po tom co jsme cítili neuvěřitelný tok a nával energie prštící ze skály jsme si byli jistí tím, že za stěnou skály má Bůh přinejmenším obývák. Celé to místo svítilo a zářilo a asi po deseti minutách se nám začali podlamovat nohy a točit hlava. Úchvatný zážitek.

Dalším místem co jsme navštivili byla přehrada s elektrárnou, na kterou jsou Lesoťáci patřičně hrdí.

Silnice asfaltová, vesničky menší cihlové, cestou sem tam pasáček s velkými stády ovcí, kopce, hory, strže, na silnici žádná auta, žádný provoz. U elektrárny obr infocentrum, ale nebylo tam nic, ani personál. Hlídač u závory co nás do areálu pouštěl neuměl anglicky, dal nám jen do ruky papír abychom věděli co a jak a kolik máme platit, pak zas neměl na zpátek, tak nás nechal projet. Prohlídka byla krátká, vlastně nebylo co k vidění.

Pokračovali jsme v cestě a „utábořili“ se ve výšce 2642 m.n.m. chladno, ale opravdu úžasné výhedy. Až na pasáčka nás nikdo neobjevil, ten se jen smál a ukazoval jak má roztrhané kalhoty, trhal si je před náma a že potřebuje nové. Pak že zas má hlad, byl to veselý pasáček, dostal kus kokosa, a šel.

Za propastí hnali pasáčci svá stáda domů. Všude planina, žádné stromy, žádné keře, jen sem tam chýše vzdálené od sebe několik stovek metrů však neviděli jsme jich kolem víc než čtyři.

Večer sem chtěl začít ťukat do PC deníček, ale noťas nešel rozběhnout, jak podotkl jeden náš známý, že se nám posrala ta nejporuchovější věc na světě, kterou paradoxně prodává ten nejbohatší můž na světě, všichni to vědí, ale stejně si ho všichni jako ovce pořizují. Už to tak je bez rozloučení a upozornění se mě Windíci zhroutily. Navíc ráno přestal jít, tedy vyhořel náš měnič napětí (stroječek co z baterie vyrobí 220V a můžete používat vše jako doma). To je zas den, říkal sem si a ani netušil že nás zítra čeká jeden z nejbrutálnějších dnů naší cesty.

Navíc v noci začala bouřka, slejvák, hromy a blesky. Terka spala, jak bavorský turista po vepřovém a deseti pivech, já se bouřky nějak moc nebojím, trochu mě znervozňovali záblesky hřmícího blesku jednou před náma, jednou za náma pak vedle nás a s přihlédnutím k tomu, že jsme na nejvyšším kopci široko daleko a že v Lesotu přijde o život díky blesku několik desítek lidí ,ke kterým sem se nechtěl přidat sem po velkém usílí probudil Terku, vylíčil jí situaci a sjel pomalu do údolí. Stěrače nestíhaly, voda tryskala prorezavěnou podlahou do kabiny, po pěti kilometrech prudkého klesání jsme sjeli o 600 metrů níže a zaparkovali před nějakým ubytovacím zařízením a spali klidně až do rána.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 29.33.176 E 028. 08.844

25.4. sobota

Sice sem v tento den měl jmeniny, ale i přes to to byl extrémní den, kdy jsme málem několikrát skončili s jahůdkou na dnu propasti, desetikilový balvan svištící padesát metrů vzduchem mě málem přistál v obličeji, přišli jsme o přední sklo, šest hodin jsme vyprošťovali auto ....

Tak popořádku, ráno již kolem Jahůdky pobíhalo několik zvědavých hlídačů z hotelu, před kterým jsme parkovali. Stále pršelo, zima. Dnešní cíl měl být Semonkong a vodopády u nich, druhý nejvyšší, někdo tvrdí nejvyšší v africe. Cesta jen po asfaltu byla dlouhá 480km, my to však vzali dle navigace zkratkou, 32km po asfaltu a 54km po dle navigace špatné cestě. Zkratka měla ušetřit skoro 400km, kde to člověk najde.

Hned co skončil asfalt tahali jsme s naším vyprošťovacím navijákem z příkopu přeloženého pickapa co mu nefungoval náhon na všechny čtyři kola. Bahno bylo kluzké jak máslo, pršelo, stál sem u navijáku a vytahoval naložený pickap, vedle mě spolujezdec z uvízlého auta a držel na demnou deštník všude kam sem se pohnul, já si toho ani nevšiml, jen pak Terka říkala, že sem vypadal jak režiser, který má vlastního držiče deštníku.

Odbočení z rozbahněné široké hlavní silnice, na úzoučkou kamenitou strmou cestu plnou nevytočitelných zatáček. Cesta většinou vedla po svahu kde bez jakého koli „záchytného zařízení“ si to krouháte zatáčkama a pod vámi jsou strže 50 až 300 metrů hluboké. Cesta samý kámen, Jahůdka skáče jak koza, ale díky kamenům se bahno neklouže.

Asi nejtěžší cesta, kterou jsme doposud jeli, 5km jedeme asi hodinu. Hrozně prší a cesta spíš připomíná rozbahněný potok.

Čím déle jedeme tím se Terka víc a víc klepe, víc a víc bojí a víc a víc brečí, vše přechází v zoufalství a zhroucení. Na některých úsecích raději vystupuje. A jde před jahůdkou a říkám si že je to dobře, alespoň někdo by z naší posádky přežil kdyby se Jahůdka sklouzla do nějaké z propastí. (tady musím poznámku na Terčinu obhajobu, za to co už jsme spolu s Terkou prožili vím, že to není žádná fňukna, která se bojí projet nějakou louží, nebo nějakým bahnem, nebo že se bojí postavit se proti naštvaným černochům a poslat je někam. Myslím že Terka je odvážná, o tom svědčí i to že na takovou cestu vyrazila a že to tu vydržela. Jen ta cesta byla opravdu extremní a jakákoli sebemenší chybička by tu mohla skončit v jakoukoli sekundu tragicky, ke všemu ještě příšerný slejvák a neuvěřitelně kluzká cesta. Navíc její hysterický a zoufalí pláč, třes spíše přisuzuji k její intuici, k předvídání toho co její tělo vědělo že příjde, co její duše věděla že jí čeká ....).

Po patnácti kilometrech a třech hodinách jízdy se postupně z cesty vytrácely větší a menší kameny, které byly sice nepříjemné, ale cestu zpevňovali, cesta začala být totálně rozbahněná od deště a od stáda dobytka, co tu pravidelně chodil z pastvy a čím dál víc častěji nebyla cesta zařízlá do svahu, ale byla nakloněná, takže se na bahně dalo sáňkovat pěkně dolů z kopce.

Terčin stav kulminoval, odmítla sedět v autě, pořád jsme si říkali, že snad to bude jen tenhle úsek a pak to bude lepší. Ale asi se neumím tak lehce vzdát toho co si umanu a vždy se zakousnu a nepustím a přes onen zákus, pak ztrácím realný pohled na zkutečnost, protože jediné co vidím je dokončit to co sem si umanul a nepřipouštím si nová fakta, která napovídají tomu, že bych měl ze svého úmyslu upustit. A tak to bylo i tentokrát. Při jednom z extrémních přejezdů šikmé bahnité cesty Jahůdka dostala smyk, kola se při prudkém stoupání začala protáčet a jahůdka pomalu začala sjíždět dolů do propasti, naštěstí vedle cesty byla tráva, a i když sráz byl prudký Jahůdka se zastavila. Dostání se na cestu bez navijáku nešlo.

Přestala nám fungovat zadní uzávěrka diferencialu (vysvětlení: v normalní stavu, když např. máte jedno kolo v bahně a druhé na asfaltu tak to v bahně se točí, jak pomínuté, když přidáváte plyn a to co by vás z neplechy vytáhlo, to na asfaltu stojí nehnutě, když uzávěrku diferencialu uzamknete, točí se obě stejně) Nefunkčnost značně snížila pravděpodobnost vyhrabání se z podobného marastu. Začali jsme hledat za co uchytit navijak, nikde ani strom. Pomalu se scházeli lidi z nedaleké vesnice, neutuchající Terčin pláč přiměl lidičky, aby přidali ruku k dílu. Nejprve se podařilo lano zaklínit do skalní prurvy v zemi. Jahůdka bojovala jako lev, od gum se kouřilo, z výfuku taky. Jahůdka se posunula asi o metr nahoru a asi o pět metrů po svahu, ale před jahůdkou metrový skalní výstupek.

Takže hlednání jiného místa pro uchycení. Hledá se to těžko kde není opravdu nic. Místní s Terkou našli vyčnívající kus skály v zemi, odkopali hlínu a zaklínily ocelový konec lana. Opět kouř od pneu, z výfuku, soukání po centimetru nahoru a přitahování se. Najednou rána. Jahůdka klouže zpět dolů. Dupu na brzdu. Jahůdka se naštěstí zastaví o kameny, co sem si dal pod kola. Najednou rána, vysmeklá karabina narazila na vršek zahrádky, pak setina sekundy v které sem, si říkal že je to opravdu štěstí že nedopadla na okno.

Po uplynutí těch několika radostných tisícin sekundy příšerná rána, poskočil sem na sedadle a nevěděl co se stalo. Na čelní sklo přistál asi desetikilový kámen co se utrh od skály za něž byl uchycený hák. Opravdu sem se divil, že kámen neprošel skrz okno, byl obrovskej a letěl vzduchem dobrých padesát metrů. Terčino zoufalství, které se snad už nemohlo zvětšovat se stále zvětšovalo. Byl sem naštvaný že sem si nezkontroloval za co domorodci přidělali hák. Asi po dvou hodinách, za pomoci deseti dalších domorodců co pomáhali tlačit jsme vyjeli na cestu. Rozbahněnou nakloněnou cestu. Na niž se jahůdka dala do pohybu a ocitli jsme se v podobné, možná o trochu horší situaci. Místní náčelník povídal že stejně dál neprojedem, to teď bylo jedno, protože není kde a jak se otočit.

Než jsme ujeli do třista metrů vzdálené vesnice se toto opakovalo několikrát, Terčin pláč a prozby přiměli desítku místních, aby z boku podporovali Jahůdku, aby nesklouzla ze svahu, takže sem mohl pomalu jet po bahně s oporou dvaceti rukou a při sebemenším pohybu dolu se plačící Terka pobýhající a taky tlačící rozkřičela TLAČTE! Projeli jsme vesnicí, a prošel sem si asi kilometr cesty za vesnicí, bylo to pořád stejné možná horší.

Mezi tím si Terka povídala s milým a kultivovaným klukem (kultivovaným myšleno sečtělým a uvědomělým), od kterého se dověděla že ve vesnici nebylo auto několik měsíců a až sem se za deště nikdo nedostal a že ve vesnici nebyl běloh asi sedm deset let a náčelník potvrdil že cizinec jejich vesnici ještě nenavštívil. Nás víc zajímalo, jak se z tohohle konce světa dostanem. Podobná cesta dle GPS možná daleko horší měla být ještě delší než ta co vede zpět a měla být pravděpodobně mnohem horší. Sem tam mrholilo a cesta byla horší a horší.

Rozhodli jsme se, že dál nepojedem že se vrátíme. Terka už měla od slz rudé oči, byla celá bledá, rozklepaná, úplně v tranzu, v zoufalém tranzu, já na tom nebyl jinak. Dobrá zpráva byla, že Jahůdka není na dně nějaké propasti. Což několika lidem Terka povídala když stále zoufale brečela a oni jí stále dokola říkali, no a co, vždyť to je jen auto, na světě jsou důležitější věci, snažila se jim vysvětlit že to auto je teď náš domov a že domovem i pár měsíců bude.

Další rozhodování bylo zda zůstat do zítra a momentální stav že, neprší bude pokračovat cestu zlepší, nebo že raději kritický úsek dlouhý asi kilometr se pokusíme přejet, protože večer může pršet a zítra to může být už totálně neprůjezdné. Místní apelovali na to abychom zůstali. Obloha však hovořila proti, bylo asi dvě hodiny před západem. Prošel sem, si onen krizový úsek asi třikrát a vypracoval teoretický plán jak to přejet.

Terka opět zůstala mimo auto. Možná dost riskantě, ale úspěšně se mi podařilo překonat asi prvních třista metrů. Na dalším kusu sem však uvízl, vycouval sem zkusil znovu a opět to samé. Už jsme byli oba zoufalí, zlomený. Rozhodli jsme se, že tu prostě přespíme a uvidíme co se bude dít. Vodu i jídlo máme, Jahůdce se nic stát nemůže. Pak jsme si začali vyplňovat čekání na západ slunce házením kamenů na rozbahněnou cestu aby jsme z kamenů případně vytvořili cestu, postupně se k nám přidali i děti, pak i dospělí.

Po půl hodině házení dorazil anglicky mluvící maník v brejličkách. Řekl jsem mu že mu dám X (už přesně nevím kolik) peněz pro všechny, když zařídí, aby mě všichni pomohli projet tenhle nejkritičtější úsek. Že budou tlačit Jahůdku z boku jako oporu atd. Anglicky mluvicí to pověděl davu a dav se souhlasně rozhučel a rozesmál. A tak jsme se do toho dali, pojížděl sem, lidičky tlačili z boku, Terka všechny povzbuzovala, spíš řvala když začala Jahůdka sjíždět dolů, pak jsme zapadli , vytlačili nás, pak zase, pak nám vykopali strouhu abychom vyjeli, pak zas tlačili. Začalo, pršet, průtrž, bahno na silnici bylo pořád horší a horší Trvalo nám to už jen hoďku, možná dvě. A byli jsme na rozbahněné cestě plné kamenů, která měla zajistit „neklouzavou“ jízdu, zpět. HURÁ.

Odměnil sem „velitele“ pomáhačů, poděkoval, pršelo, stál tam s dvěma bankovkamy v dešti a vlastně nevěřil, že sem mu je dal a vlastně přemýšlel o tom zda je to spravné si je nechat či nenechat, za ním desítka ostatních, Terka pomalu v průtrži docházela k Jahůdce, z kterou jsem vyjel na vrchol strmého kopce. Rozloučili jsme se s pomocniky a odjeli.

Už byla skoro tma, ale rychle jsme do dvaceti minut našli kus skály, na které jsme zaparkovali a Jahůdka zůstala vodorovně. My totalně celý od bahna, auto a vše vevnitř od bahna a čelní sklo rozšrotované, v autě spousta střepů. Byli jsme vyčerpaní, rozklepaní. Hned jsme si lehli do postele a začali prohřívat naše promrzlé údy. Probrali co zítra, co z autem jak tohle ovlivní a ovlivnilo naší cestu a potom všem jsme začli meditovat, Terka mě asi po pěti minutách začala rušit hlasitým chrápáním.

Poučení z tohoto dne je asi to ,že bychom měli, možná já bych měl více poslouchat instikt, svou duši, indicie kolem, plakající Terku, určitě to bylo nepochybně poučné a velice cenná zkušenost a díky za ní, kvůli získávání zkušeností jsme přeci na světě tak z nich máme mít radost!

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 29.40.571 E 028. 13.886

26.4. neděle

Po noční příjemné meditaci se spalo přijemně, i když sem se vzbudil asi ve tři a pak už jen koukal do stropu. Ráno jsme zalepili zevnitř rozbité čelní okno,

nabití optimismem jsme vyčistili auto, poklidili a uspořádali vše tak jak to má být a vyrazili. Celou noc pršelo, cesta byla o 300% horší, klouzavější a namáhavější. Terka už byla otrkanější, nebo jí intuice nervala slzy do očí, prostě to pro ní bylo jednoduší, i když pro mě a pro Jahůdku ne. Naštěstí jsme už nepoužívali naviják a po čtyřech hodinách jsme dojeli na hlavní. Pak zajeli do řeky aby jsme Jahůdku trochu umyli zespoda a mohli očíhnout případné škody.

Dál pokračování zpět do Romy, cestou kupování kristalů od prodavačů u silnice, výměna za jídlo byla žádanější a i pro nás výhodnější než za peníze. Zastávka v Romě a dokoupení potravin, před uzenářstvím nás zaujal prodavač co hned zakoupené maso v masně griloval. Dál pokračování do Semakongu k 206 metrů vysokému vodopádu. Cestou opět vesničani, pasáčci s dekou kolem sebe, sepnutou velkým zavíracím špendlikem a čapkou na hlavě semtam s kuklou. Cestou výjezdy a sjezdy ze dvou do třech tisíc metrů nad mořem. Z asfaltky se postupně stala prašanda. Cestou k vodopádům opět nádherná horská krajina, kopce, výhledy...

Do města jsme dorazili večer, šli jsme do Lodge kde byla i restaurace a uvažovali že budeme kempovat tam, prostředí a atmosféra tam byla tak nepříjemná včetně rozlítané postarší majitelky co chtěla rezervaci na naší objednávku čaje, pak se vyptávala kde že budeme spát když né u ní a že je to nebezpečné a rozhodně je zakázáno spát ve městě mimo tenhle kemp, že to má domluvené s náčelníkem, tak jsme vyloupli čaj a vypadli. Utahaní zaparkovali u řeky.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 29.49.485 E 028. 02.123

27.4. pondělí

Ráno na autě jinovatka, na teploměru v autě příšerný tři stupně. Po chladné snídani jsme vyrazili ke zmíněným vodopádům, našli jsme je jen díky naší podrobné GPS. Ohromný vodopád svou výškou vystupující ze skalní stěny, relax, koukání na padající vodu, trochu smutek protože za vodopádem je slunko takže je nevyfotitelnej.

Pak dorazilo šest naložených aut Jihoafričanů, starší lidičky, vyptávali se atd. Jeden z nich nás už prý jednou viděl v Pretorii, leskly se mu při našem vyprávění oči a pořád tiše brumlal pod vousi, úžasné, úžasné a závistivě naslouchal.

Stále chladno zima, pak přišlo několik malých pasáčků, jen tak na lehko v triku s přehozenou dekou kolem ramen a v gumákách, jeden bos a v trenkách, my oba při tom klepali kosu v mikinách a teplých botkách.

Pozdravili, neobtěžovali, nic nechtěli, povídali jsme si s nima, pak si je vyfotografovali, každý dostal po krajíčku chleba, slušně poděkovali a frčeli jsme. I když k dalšímu cíli nás mohla dovést sedmdesátikilometrová cesta, ale dle mapy a gps opět byla značená jako špatná a my neměli sílu ani chuť na experimenty, proto jsme se vydali další možnou cestou po asfaltu, která byla o čtyřista km delší.

Tedy vyrazili jsme směr hranice, opět přes Romu, cestou focení ňadrových kopečků.

Sjíždění z výšky 3000 do 1500 metrů nad mořem, kopce a kopečky postupně přecházely v louky, pastviny, políčka a pole. Oběd na louce nám pokazili tři pasáčci co Terce brali nějaké jídlo, či na ní sahali a jeden se rval do auta, že s námi pojede do Evropy, ale dvakrát třikrát Terka zařvala a pasáčci se drželi stranou, nicméně obědová idilka to nebyla, navíc jedna z krav stále obletovala kolem Terky a v jednu chvilku na ní ukápla asi dvoudeckovou slinu. Byli jsme pár dnů mimo signál, několik nezodpovězených asi úzkostlivých sms, proto volám domů, asi půlhodinové povídání, tedy s taťkou jsem se pozdravil pak mu mamka vzala tel a celou dobu mě vyprávěla novinky a vyptávala se aniž si počkala na odpovědi, no bylo vidět že je ráda že volám.

K večeru jsme se upíchli u afrického veletoku Orange, který v těhlech místech je poměrně maličký, opravdu pěkné skryté místo. Ještě než zapadlo slunko jsme nasbírali dřevo, rozdělali oheň, udělali si čaj, upekli brambory a koukali dlouho do noci do ohně a možná proto jsme se úžasně vyspaly.

Pro mě drsným zážitkem dnešního dne bylo když jsme v nějaké vesnici, kterou jsme míjeli viděli několik žen v triku reflexní barvy s nápisem JÁ JSEM HIV POZITIV. Opět takové připomenutí, že tu skoro 40% populace je HIV pozitivní, jako bych si do teď myslel, že všechny ty lidi, které vídám jsou zdravé a ty nakažení jsou někde doma, či někde stranou.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 30.20.199 E 027. 43.574

28.4. úterý

Probudilo náš až slunce co se opřelo do zapařených oken, k tomu bublání řeky, dokonalost umocnila dobrá snídaně na žluté trávě v kvalitě golfového trávníku.

Dnes opravdu smrdíme jako domorodci. Naše cesta vede do JARu, hraniční přechod je opět v Dračích horách, tím objedeme celé překrásné Lesoto dokola, Dračí hory se před námi opět začaly tyčit a my opět stoupali a stoupali a užívali si nádherných výhledů. Před výstupem ze země jsme navštívili supermarket, který strážil muž s brokovnicí v ruce a utratili jsme poslední Lesáky. Smutně opouštíme nejhezčí zem, v které jsme nebyli dlouho, ale hodně v ní zažili. Stále nevelkou rychlostí, protože se nám uvolnila volnoběžka a nemám potřebný „nástroj“ k dotažení a ani velký kufr a vynalézavost nepomohla.

Třicet kilometrů za hranicí zastavujem u kavárny a smradlaví si jdeme posadit do místní putiky v anglickém stylu osvětleném několika nepříjemnými vycucávajícími zařivkami. Pani majitelka, viditelně ortodoxní katolička nám doporučovala něco k jídlu. Nic bez masa tu neměli, tak jsme si objednali rybu s hranolkama, raději jednu a špenátový krém s vidinou, že jde o polévku. Však obrovská černoška obouručně přinesla malý talířek s malou hromádkou špenátu a za ní druhá né tak obrovská černoška přineslo o něco větší talíř s malou rybkou a několika hranolkami. Špenát zajímavý, něco vedle toho asi dýňová kaše pro mě neznámá, to další prostě bylo.

To že jsme opět v JAR dokazovala vyspělá městečka, dokonalá široká asfaltka, dlouhé pláně, pole a pastviny a vše totálně oplocené, že si člověk musí dávat pozor i při močení aby se nanapích na ostnatý drát. Parkujem a nocujem na čerpačce, vlasně jiné místo asi nepřipadá v oploceném JARu v úvahu.

Další místní kuriozitou jsou křižovatky kde všichni mají stopku a přednost má ten co na křižovatku přijel první, nikdo tu nestaví, každý chce být na křižovatce první, troubí, máchá rukama. Doposud víc ohrožující a bezohledný řidiče jsme nepotkali, především ty v minibusech co projíždějí stopky, či červené na křižovatkách bez přibrždění, na druhou stranu vám opravdu všichni poděkují blikačkama, když uhnete ke krajnici a necháte je předjet.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 30.16.451 E 029. 56.054

29.4. středa

Do Durbanu jsme zvolili delší cestu přes pro mě nevyslovitelné město, v kterém bych kvůli jeho ménu rozhodně nemohl bydlet, tedy přes Pietemaritezburg.

Cestou jsme chtěli dokoupit potřebný klíč na volnoběžku, případně se zeptat na přední sklo, které nám trošičku zhoršovalo viditelnost a pomrknout se po nových tlumičích na zadek, které jsme sice pořídili v ugandě nové, ale které odešli. Vše šlo hladce, naprosto vorkoholický Ind v prodejně s náhradnímy díly nám sehnal co jsme potřebovali, co neměl na skladě sehnal z okolních obchodů a kurýrem nechal dopravit do obchodu. Většinu času co jsme čekali držel v každé své ruce obalené velkými prsteny telefony, dva až tři a telefonoval, mezi tím obsluhoval další přicházející zákazníky, radil kolegům u pultu a zabíhal do útrob skladu aby z nich něco přinesl.Nakonec nám dal typa na místo, kde koupit okno. My z ČR věděli, že u nás stojí asi tři tisíce plus výměna. V obchodě dané sklo neměli, ale ochotný mladík, běloh pravděpodobně hráč zde velice populárního rugby, volal svým kolegům v dalších prodejnách, asi za deset minut přiběhl stopadesátikilový chlap s oknem v ruce, přeběhl přes čtyřproudovku a nasadil okno na naše rozbité a porovnával zda je to ono či ne. Bylo to ono a i s výměnou nás to příjde na 1000kč, navíc šlo prý o lepší tvrzené s další folii. Bájo. Kluci to vyměnili asi za půl hoďky.

Terka šťasná jak blecha, že konečně něco vidí.

Další obchod jsme objevili po pár minutách, kde měli vše na 4x4 auta, aby jsme vymysleli nej péra a tlumiče na zadek poslal nás ochotný pán na váhu. Pro info naše naložené autíčko i s náma váží 3500kg, dle velkého techničáku je jeho váha 2070kg. Objednali jsme nové pružiny a tlumiče to nej pro jahůdku. Bude to vše zítra, ovíjení euforii s úspěšného dne odjíždíme do drahého, ale pěkného kempu v NP Albert Falls u jezera asi třicet km vzdáleného od města s nevyslovitelným jménem.

Po kempu pobíhaly zebry, gazely, a další zvířata co navozovala trochu divokou atmosféru, relax, pozorování západu, odpočinek, véča.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 29.52.226 E 031. 03.020

30.4. čtvrtek

Vyspávání, ráno nás vyhnalo z Jahůdky sluníčko. Kolem auta spousta nových bobků a hovínek. Ranní koukání na budící se život na jezeře. Dělání restů na jahůdce, seznam restů je na jednu áčtyřku. Všude kolem auta obrovké, opravdu obrovské roje naštěstí nepíchajících komárů či jiných jim podobných zvířátek. Po dvanácté odjíždíme do obchodu pro nové tlumiče a pérka.

Ochotný pán v prodejně nám dal super slevu na vše, přidal kontakty na další prodejny v okolí Kapského města, pro štěstí dal samolepku a jeli jsme do nedalekého centra, kde byl úžasný a levný, teplý samoobslužný bufet a napucli jsme se jako včera. Hledání prodejny, kde se někdo měl kouknout na mého noťase, který ani nenaběh ztroskotalo, že neměli na skladě ten správný operační systém. Obhlídka města ve výletním italském stylu, opět výrazné rozdíly mezi částmi města, bohatí-chudí, čisto-bordel, bílí- chudí vše pěkně roztříděno, jeden extrem je tady, druhý támhle.

Se zapadajícím sluncem jsme odjížděli z města s nevyslovytelným výše uvedeným jménem. Zapíchli jsme to na pumpě na parkovišti pro náklaďáky. Vedle nás byly tři náklaďáky od stejné značky, pod jedním leželo několik chlapů a pachtili se v něm. Kolem nich pobíhal velký silnější, šedivý pán co přijel nablýskaným mercedesem a vypadal jak bývalý ruský prezident Jelcin,

jmenoval se Vic a byl majitelem oné kamionové dopravy. My jsme tak líně pochodovali kolem auta a připravovali si čtení na večer. Pak Vic přiběh k autu, představil se a vyptával, odkud jsme, a jestli jedeme pořád po silnici, a jestli nějaké problémy a odkud jsme dnes vyjeli a kde budeme spát a tak. Při odpovědi že budeme spát tady se zarazil a povídal, že on má dva velké prázdné byty a že u něj můžem přespat, že to není problém, nebo před domem v autě chceme-li. Abych napsal upřimě tak každý druhý den nám někdo nabízí že můžeme u něj doma nebo v bezpečí oplocené zahrady přespat, ale nikdy jsme toho nevyužili, asi jsme nikdy necítili jakési souznění, sladění s onou osobou a proto nám to přišlo né pro nás příliš komfortní. Tohle bylo jiné Vic byl milý pán, citíli jsme jeho dobrotu na dálku i když taky jsme viděli jeho tvrdost, smutek, rozčílení a rozlítanost.

Tedy rozhodli jsme se že pojedeme k Vicovi domů do Durbanu, pokecáme a uvidíme. Čekali jsme až dořeší s chlapama řidičema a opravářema nějaké věci a vyrazili jsme. Vic má společnost s několika desítkami cisteren a vozí a obchoduje s naftou, jezdí do Demokratického Konga do Zimbabwe a po JARu. Manželka mu zemřela před sedmnácti lety. My jsme mu typovali něco kolem padesáti pěti ale je mu sedmdesát čtyři, ale je plný síly elánu, chuti pracovat, najít si ženskou cestovat a tak. Pracuje 24hodin denně, pořád fon na uchu.

Má dva byty v takovém tom úplně novém luxusním kompexu co má u dveří vrátného s čepicí a zdraví vás jménem atd. Jeden byt 5+1 s nádherným výhledem ze čtvrtého patra na oceán a na přístav, vše opravdu luxusně zařízené podle nějakého katalogu. Však druhý byt byl trochu větší, prý pro děti, když přijedou na návštěvu. Byt byl ve vrchním podlaží domu, terasa do elka měla dobrých sedmdesát metrů čtverečních, úchvatný výhled na město, oceán, přístav, v bytě čtyři koupelny ani nevím kolik pokojů, vše ve stylu těch nejodvážnějších dizajnérů v takových těch snobských časopisech s vymoženostma o kterých sem ani nečetl a nevěděl že už to někdo objevil, celý byt mohl mít tak čtyřista metrů čverečních, jen obývak měl dobrých sto metrů a asi šestimetrový strop . Píšu to proto abych napsal, že i přes tohle všechno už 17let spí na jedné malé pohovce před TV, byt se mění, pohovka zůstává, on sám k životu nepotřebuje mnoho, je nevídaně skromný.

Povídání si s Vicem a s jeho bratrem o situaci v JAR o problémech černí-bílí o černošském přístupu k životu, ke věcem k práci, že jde vlastně stále o ten samý, velký a vlastně neřešitelný problém, že jsou to vlastně lidé s úplně jinou mentalitou, jiným myšlením a společné žití bílých a černých je tudíž těžké, nemožné. Při povídání jsme se procházeli v okolí domu, bylo asi osm hodin, ptáme se jestli je bezpečné parkovat tady před domem, a že je tohle nejbezpečnějčí část města, navíc tu je neustále vrátný, který má Jahůdku přímo před očima. Přicházíme ke vchodu, hlídač u stolu spí v záklonu s otevřenou pusou. Vic hned poznamenal, že to je právě ten onen nezodpovědný přístup. o kterým před chvilkou mluvil, naštěstí nás uklidnil tím. že nám ukázal nedaleké nespící další hlídače. Povídáme si dlouho do noci, uvařil sem Vicovi a jeho bratrovi nějakou ňamku jako poděkování za útočiště. Pak jsme se svalili do postele a po opravdu dlouhé době opět usínali mimo jahůdku.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 29.52.226 E 031. 03.020

1.5. pátek

Pozdní vstávání ve Vicově bytě, pozorování moře z jeho terasy. Nádhera. Pak jsme vyrazili do nedalekého vodního světa, obří akvária s neuvěřitelným množstvím živočichů. Terce se nejvíce líbily medůzy

Podívali jsme se i na nějakou tu delfíní šou, na grotesku s tuleňama a všechny ty ftipný a zábavný věci dělaný pro ty konzumní lidičky. kterými jsme se dnes stali. Rovněž úchvatné bylo pozorování potápěče jak krmí obrovské želvy

Po pěti hodinách mezi vodními živočichy obídek v místní vcelku lepší restauraci, zdejší ceny jsou pořád lepší než v našich restauracích. A z terasy jsme pozorovali pobřeží, moře. Večer jsme potkali Vicova mechanika, tak jsme několik hodin povídali o situaci v Jaru o jakési zvířeckosti černochů a o stále trvajícím problému, který se zasouvá pod koberec a to bílí a černí. Nejde o rasizmus, spíše o nemožné společné soužití o jakousi netoleranci atd. Příklad: většina bílých jen těžko snáší pohled na to, když za daně, které odvádějí (v jar žije cca 5% bělochů, ale státní pokladnu podniky patřící bílým plní ze dvou třetin) stát pořizuje chudým černošským rodinám nové domky, nové vybavení kuchyní atd. Oni pak několikrát rozdělají oheň uprostřed domu a dům schoří. Pak dostanou další dům. Navíc nepracují, čerpají různé další výhody atd. Na to se pak prý těžko kouká lidem co denně dřou jak mezci a někteří příjdou k slušnému živobití za nic. Pak je tu prý další problém, v jaru neexistuje čtvrť, místo, kam by nemohli, nebo neměli přístup černí, nebo se jim něco stalo kdyby přišli do nějaké části města. To ale neplatí obráceně, v každém větším městě je mnoho čtvrtí, mnoho míst, kam se neodváží vstoupit běloh a když ano bude mít štěstí, když jen příjde o vše a přežije, protože je to jejich území, na které bílá noha nesmí vstoupit. Tak to je, to je Afrika. Snažíme si držet odstup, povídáme si i s bělochama i černochama, abychom si na to mohli utvořit svůj vlastní názor. Třeba se někomu může zdát, že se z nás stávají rasisti, třeba někoho irituje označení černí a bílí, ale rasisti rozhodně nejsme. Pro jistotu na druhou stranu uvedu jiný příklad s trochu jiného šálku. V nějakém obchodě s potřebama pro 4x4 auta kde bylo asi pět bílých prodavačů a jeden černý. Chopil se nás obsluhovat mladý černoch, opravdu se snažil, ale my se vyptávali na všelico, sem tam něco nevěděl a zeptal se kolegů, ty ho skoro za každou otázku seřvali a jejich povýšení, arogance a agrese byla opravda znatelná. Jemu opravdu patřil náš obdiv že tam může vůbec pracovat. Dál bych chtěl podotknout, že většina bělochů, jako je například Vic, zaměstnává většinu černochů, takže to není tak že by si tvořil jen bílou firmu.

Je těžké tento každodenní místní problém, který je tu cítit na každém kroku nějak přenést do Evropy, my se o to snažíme objektivně a věrně, neděláme že to tu není, nepřehlížíme to, nešeptáme když o tom mluvíme, říkáme co vidíme, co slyšíme, co si myslíme.

Gps souřadnice místa, kde jsme nocovali S 29.52.226 E 031. 03.020

související galerie fotografií
zpět na deníky