Deník s cest, zápis osmý 9.3 - 19.3 2009

Dneska než začnu rád bych se k něčemu vrátil. Možná že někdo po přečtení našeho povídání, našich zápisků může začít mít dojem, že by se Africe a Africkým lidem nemělo pomáhat, určitě mělo! Nejvíce obtížné, dle mě je najít oblast, místo, kde je pomoc opravdu potřebná a především pomoct tak, aby to bylo co neefektivnější. Pár příkladů pro lepší vcítění se. Například pro lepší představivost si vemte české cikány, společnost je před x lety dotlačila k tomu že ztratili svou identitu a začali žít tak jak jim určili a teď jsou takoví jaký jsou a určitě by se jim mělo nějak pomáhat aby mohli důstojně žít, být začleněni do společnosti atd. A teď přichází onen zádrhel, který asi určitě odhalíte i vy. Jak jim pomoct? Dát jim peníze? Nikdy jim to nebude stačit, budou chtít pořád víc a víc a nebudou chtít nic dělat protože vědí že vše dostanou zadarmo. Postavit jim například nový dům, či byt? Nejdřív v něm budou bydlet, pak ho vyrabují a budou chtít nový a ještě si na vás budou stěžovat že tam žijí v hrozných podmínkách. V Africe je to podobné. Tím chci říct že dle nás mnoho organizací vybírá všude na světě spoustu peněz pro Afriku, které pak končí v rukou někoho kdo je nepotřebuje, či někoho kdo chce rozšířit už tak své astronomické bohatství (kdosi z Francouzké vlády navrhl v evropském parlamentu zastavení veškerých dotací do Etiopie, důvodem tohoto návrhu bylo to že několik členů etiopské vlády a parlamentu mají na francouzkém pobřeží luxusní sídla za desítky milionů euro, jak prý na ně vydělali?…) Naštěstí potkáváme lidi, či projekty které jsou rozumné a funkční, namátkou, jedna organizace do Mozambiku posílá „školní stany“ je to velký stan kde jsou dvě učebny. Je vybraná pečlivě oblast, stan se nainstaluje, v případě potřeby přemístí, či odveze, lidé se o ten stan musí starat, nebude-li to tak, stan se odveze na jiné potřebné místo. A dvacet tady těch vybavených stanů stojí tolik za co jiná organizace postaví v Etiopii jednu školu. Jinak pro představu ve všech školách v Mozambiku se sedí na zemi a místo lavice děti mají velké trámy nebo pražce od kolejí, ani se jim tu nezdálo o kvalitních českých školách, či luxusních etiopských školách. Pak jsou tu například projekty pitné vody, což je tu všude problém, ale aby si toho místní lidé opravdu vážili organizace jim vybuduje vodovod, či studnu pokud si oni ušetří alespoň deset procent z celkové ceny, což je férové a všichni k tomu úplně jinak přistupují, jinak si toho váží.Není to lehké pomáhat tak aby to bylo efektivní, ale abychom vysvětlili váhavému čtenáři tak píšeme ano jsme pro pomoc Africe a ano je nám líto těch stovek milionů co skončí v Africe totálně nesmyslně (a není divu, protože nadace, humanitární organizace či podobné spolky můžou být hodně dobrý business, když vám záleží více na vašem výdělku než na tom komu a jak pomáhat. Jste rád že peníze máte, dost vám jich zůstane za prsty a posíláte je dál kde taky někomu něco uvízne za prsty a tak dále až možná desetinka přijde tam na co byla vybrána, to není scifi, to je fakt! I když bezesporu je tu pár opravdových a poctivých organizací před kterými a jejich prací smekáme ). A díky tomu že máme skluz skoro dva měsíce v deníčku, použiji trochu jiný styl vyprávění, takový víc deníčkovský, uvidíme jak se vám bude líbit, jak mi to půjde a třeba u toho vydržíme bude-li to lepší. Samovolně sem ale po pár dnech sklouzl do toho samého stylu jak jste zvyklí a Terka po své recenzi mi stejně řekla že těch prvních pár dnů, psaných jiným stylem jsou nudné, neveselé, nezábavné, trapné a podobné jiným nudným cestopisům které nikdo nečte a číst nebude o to víc byla ráda že se pak můj styl po několika dnech vrátil (čte až všechny dny najednou), tak tu trapárnu na začátku přetrpte, fakt se mi nechce to přepisovat a z trapárny dělat netrapárnu. Příjemný zážitek :o)

9.3. Pondělí
Drahá nafta mě donutila polepit hadice tachyonovýma ultradiskama. (i díky tomu klesla spotřeba pod deset. Přidal sem další. Příjezd na hranice v 7, mělo být otevřeno od 6, ale otvírají až v 8. Dvacet veksláků co chtějí směnit peníze se nám dere do auta. Vystupuji z auta a po vzoru aukce vyvolávám kdo má nejlepší kurz a u koho vyměním peníze. Každý má v ruce pěticentimetrový balík bankovek a každý má stejně vysoký balík spíš dva či tři ještě v ponožkách. Málem mě rozmáčkli na Jahůdce jak blechu. Vyhrál maník v bílé košili s manžetovými knoflíčky s kurzem lepším jak v bance.Tanzanská strana hranice bez zádrhele. Malawská strana, takový trochu namachrovanci co nás nechali asi třikrát přepisovat vstupní formulář. Poprvé v Africe ukazujeme očkovací průkaz. Po půl hoďce vše vyřízeno. Už při odchodu Terku dost sprdnul pohraničník vyšší šarže, že jí je v tilku vidět bříško, má holá ramena a nemá podprsenku. My otevřenou pusu, vjíždíme snad do Saudské arabie? Poslední pohraničník u poslední závory chtěl nějaký malý peníz na přilepšenou. Hned za hranicemi opravdu usměvaví a milí lidé. Asfaltka. Vesničani suší na krajnicích vozovky kukuřice. Projíždíme zaplavenýma vesničkama, chatrče z roští odplouvají, jsou spadlé. Deset kilometrů od zatopené vesnice, vyschlá koryta řek. Zeleno, spoustu políček. Nafta skoro za dva usáče. Míjíme kolonu asi deseti teréňáků z JARu vesměs starší lidi a mašírují si to na sever. Všude kupa lidí, nemožné najít flek na spaní. Nacházíme kemp za dva usáče, ale nemá sprchu, nacházíme se sprchou za deset usášů navíc na břehu jezera. Odpolední praní, relax. Obídek = rajče+cibule+paprika+zálivka( arašídový olej+tanzanské avokádo (rozšlehat)+ české mléko + keňské arašídové máslo (ne moc) + limeta vše smíchat

Podvečerní pozorování rybářů jak v kánoi vytesané z kmene stromu vyrážejí na lov. Terka popíjí večer drahou Fantu, já raději nasucho (nic mimo produktu USA cocacoly není k mání a jeden lok koly a můžu odkrkat celý hit Michala Davida: "pijeme kolu", takže né děkujeme!)

Pro tentokrát bych rád ke každému dnu připsal nějaké moudro na které jsme narazili v našich knihách co si vezeme sebou, tady máme první: „Prvním krokem ke šťastnému životu je naučit se uvědomovat si své myšlenky, přemýšlet o tom o čem přemýšlíte. Když se přistihnete, že přemýšlíte o něčem negativním – začněte přemýšlet znovu! Když jste sklíčení, když jste v těžkostech, přemýšlejte znovu. Máte-li dojem, že svět je špatný, přemýšlejte znovu. Máte-li dojem, že se váš život hroutí a že ho nikdy nedáte dohromady, přemýšlejte znovu.
GPS místa kde nocujeme: S 10 35.128 E O34 10.557

10.3.úterý

Majitelé kempu jsou mladí (cca 30let), viditelně né příliš zkušení Dánové, snaží se ale je vidět že jim to moc radosti nedělá. Po kempu pobíhá malé běložské dítě převlečené za andílka. Měřím si raději teplotu. Vidí ho i Terka. Z letáku se dovídám že jsme v eco kempu, nedovídám se co tam je eco. V noci přešla průtrž a naše skoro suché věci přestaly být skoro suchými. Ranní procházka po pláži. Pláž plná rybářů a smradu z ryb co ulovili a rovnou na pláži prodávali. Po osmé z nedbale udržovaného kempu odjíždíme s hromadou mokrého prádla. Ve městě Mzuzu jsme koupili chleba a vybrali něco z bankomatu. Ceny v marketu, půlkilové špagety 70kč, čínská nudlová polévka zvaná matračka 40kč, voda 2L 40kč, jablko 1ks 20kč. Z bankomatu můžete vybrat klidně jen jednu bankovku v nejmenší hodnotě, což je asi tři koruny a když si chcete vybrat víc než sto korun, což je nejvyšší bankovka musíte absolvovat úplné bankomatové šílenství po kterém se dovíte že i když je váš limit na výběr několikanásobně vyšší, můžete najednou vybrat pouze max 2000kč. Zbytek věcí dokupujeme na tržnici. Tržnice je hrozně klidná, nikdo nespěchá nekřičí, energie skoro jako v kostele až neuvěřitelně klidná a důstojná na to že jsme na tržnici. Nakoupeno plno levných a potřebných věcí. Poznámka Terky: nejde s nima vůbec smlouvat jak jsou hodný a milý. Lidé v Malawi jsou prvními co v Africe potkáváme co s vámi jednají lidsky a s kterými můžete jednat lidsky a bude vám to k něčemu. Jsou to vnitřně krásní, milí, ohleduplní, přátelští, bezelstní lidé. Přejezd do dalšího města Nkhata bay na břehu jezera Malawi. Cestou snaha o nalezení místa na kemp. Marně. Sledování výroby štěrku, zde a v celé Africe se štěrk vyrábí ručně, maník sedí pod stříškou a ručně roztlouká velký kámen na malé kamínky, vedle přístřešku má hromádky třeba po desetikoruně připravené k odběru. Malawi je jedna z nejlidnatějších zemí Afriky. Ubytování v kempu kde je opět majitel běloch, tedy asi třicetiletá běloška (na africké poměry rozvibrovaná do nevídaných frekvencí což se projevovalo velkou roztěkaností a roztržitostí). Ale ta to má pod palcem, všichni něco dělají přesně tak jak ona říká, i když úkol dodělají začnou opět čučet a čekat na další příkaz. Odpolední rozjímání, zadní dveře jahůdky byly otevřené a my pár metrů od ní seděli u vody, po chvilce dostali chuť na sušenku (za drahé peníze jsme si koupili sušenky a jednou dvakrát denně si dopřejeme kolečko sušenky, podobné naším disko sušenkám). Ale v kempu byli i dva velký psi, pozorovali jsme je jak v jejich krátké srsti žije opravdu hodně blech. Terka šla pro denní příděl sušenek. Sušenky nikde. Prázdný obal objeven po dlouhém pátrání nedaleko. Pravděpodobně sušenky byly objeveny zablešenými psy a sežrány. GRRRR jinak pěkný milý kemp, u pěkného milého čistého jezera. Blechy máme i v autě. Hubíme je. Procházka městem. Město bylo jen několik domů a market. Pohled všech se stáčí na můj foťák. Pevně ho svírám a na každého kdo se na něj koukne hodím nevraživý pohled. V kempu je němec co cestuje s přítelkyní z Jaru půjčeným autem od jejího tatínka – Totálně přeložený nějaký ford pickup. Po setmění přijíždějí do kempu dva němci velkou dodávkou mercedes, omlácenou a unavenou. Oba vyřízený, vycucaný, jeden vypadal jako scvrklej "Kurt Kobejn" z Nirvany a druhej spíš připomínal i chováním bubeníka Rushe z mělnické kapely (zdravíme našeho kamaráda Radka, ale fakt ti ten maník byl hrozně podobnej a stejně mu blejskali očička jako tobě když nás prudil :o) ) Byli to takový rebelové s narážkama na náš rychlý způsob cestování (jedou stejnou trasu jako my, ale oni jsou na cestě už půl roku) prý až se vrátím můžu nastoupit do F1 a natuty překonám nepřekonatelného Shumachera. Nešlo si rovněž nevšimnout toho co skrývají, tedy jejich homosexuality. K večeru se proplížili do kempu maníci co nabízeli různé suvenýry, obrazy namalované na plátnech, a dřevořezby. Zaujala nás jejich nabídka, že dokážou do druhého dne vyřezat cokoli. Dohodli jsme se že nám do zítřka do devíti hodin do rána vyřežou naše logo ve velikosti dvaceti dvou cenťáků v průměru, cena 220Kč byla přijatelná. Chtěl zálohu, dostal tedy zálohu 70Kč, my rovněž chtěli zálohu a dal nám do zástavy tři krásný obrazy co jsme si vybrali, ve výši jeho prodejních cenách 1000Kč. Pozorování západu slunce, relax, po dlouhé době vařicí sprcha, oba jsme se cachtali dobrých dvacet minut dokud naše těla nebyla celá scvrklá a zmokvalá. V noci se ze sousední dodávky nelinuly žádné nemravné zvuky až na říhání a prdění takže spánek byl klidný.

Chyba v matrixu, aneb já nevěděl: Tak jednou týdně zahlédneme „chybu v matrixu“. Naše oči už jsou tak přivyklé na černé postavy a černé obličeje a na ty aury kolem nich, že se jak magnet přilepí už na zdálky přibližující auto protože ví že tam je běloch, v davu najdou naše oči bělocha jakoby byl dvakrát tak větší, je to pro nás taková „atrakce, rarita vidět bělocha“. A začali jsme si všímat že je pravidlem chyba v matrixu a to že se černochům narodí křídově bílé dítě, které zůstává i v dospělosti jak sníh a proti kterému já řiditel sýráren v ČR jsem opálenej Španěl. Poprvé když jsem onoho človíčka viděl, myslel sem že na chodníku stojí špatná figurína. Tvar obličeje, nos, vlasy, rty, vše je většinou stejné jako u ostatních Afričanů (někdy ne) ale vlasy jsou až peroxidní, kůže jak papír na kopírování. Často tady ty lidičky námi přezdívané „chyby v matrixu“ vídáme dost zohyzděné, opařené v obličeji atd. a co nám bylo řečeno tak většinou to udělají rodiče, protože jen stěží se s tím smiřují.


Další moudro z knihy: Váš život se „rozběhne“, jakmile o něm začnete jasně přemýšlet. Přemýšlejte o tom čím chcete být, co chcete dělat a mít. Přemýšlejte o tom často, dokud vám to nebude jasné. A až vám to bude jasné, nepřemýšlejte o ničem jiném. Nepřemýšlejte o žádných jiných možnostech. Zbavte se všech negativních myšlenek. Zbavte se pesimismu. Zbavte se pochybností. Zažeňte všechny obavy. Ukázněte svou mysl. Jakmile jsou vaše myšlenky jasné, vyslovujte je nahlas.

GPS místa kde nocujeme: S 11 36.253 E O34 17.953

11.3. středa
Ráno vyskočení ještě za tmy a experimenty s focením. Ranní relax a čekání na devátou. Devět a nic. Po dvaceti minutách přišel jeden z party maníků co nám měli vyřezat logo a říkal že přijdou na desátou. Sorry, říkáme ale nechceme čekat do desíti, ať nám dá peníze,on že né, my že budeme čekat max do půl desáté, on že to stihnou. Odjížděli jsme v deset. Zůstali nám pěkné obrazy a byli jsme smutní z toho že nemáme naše dřevěné vyřezávané logo. Po osmdesáti kilometrech silnice vjela do parku (vybíráme často silnice které protínají národní parky, podíváte se do parku a nic nemusíte platit). Tam jsme si našli po obědě pěkné místečko, zakempli jsme to, dosušovali prádlo. Prádlo bylo na přímém sluníčku skoro šest hodin, ani na vteřinu mráček, foukal mírný vánek, ve stínu 35 stupňů, ideální podmínky k rychlému sušení prádla, ale večer stejně oblečení vlhké. Je tu opravdu hodně vlhko. Spát jsme šli se slepicema, abychom mohli vstávat s kohoutem.

Rady jak nakupovat v Africe: Často tu chtějí zálohu, zaplatíte-li jí, není to pro vás příliš dobré, čas se nikdy nedodrží, kvalita většinou taky ne. Snažte se vydobýt co nejmenší zálohu, nebo něco do protizástavy, je to férové. Další věcí je smlouvání, je to tu trochu jiné než v Asii, či arabském světě. Z nějakého důvodu si tu všichni myslí, (a možná to tak je v Africe, ale my nejsme z Afriky), že všichni běloši mají opravdu hodně peněz, proto vám leckdy účtují až desetkrát tolik než je cena obvyklá. Ale někdy vám zase nějaký dobrý člověk, hlavě na trzích, dává rovnou dobrou cenu. Takže většinou se u jednoho člověka ptáme a nekoupíme a u dalšího kupujme když je cena stejná, když je nižší smlouváme, když je vyšší odcházíme. Když v jednom městě koupíme ananas za pět korun a v druhém ho nabízí za dvacet, Terka nastoupí tvrdě s pětikorunou v ruce, dám ti za jeden pět, chceš-nechceš a většinou se to uvolí, i když nejdřív to berou jako impuls ke smlouvání, ale Terka jim ukazuje tu pětikorunu s tím že jim opravdu víc nedá a v řadě tam stojí dalších pár prodejců, takže oni dobře vědí že vy u někoho pochodíte. Ceny v supermarketech nejsou tak výhodné jako v Evropě kdy řetězce vedou masivní cenový boj, tady v supermarketech jsou například ceny zeleniny leckdy dvakrát třikrát vyšší, ale zase vidíte jaké ty ceny jsou, protože zelináři to často zkouší. Další opravdu dobrý způsob je směňování, poptávka je po oblečení, či jídlu, botech, vodě, lahvích kanistrech atd. často můžete pro vás nepotřebnou věc vyměnit za pro vás potřebnou věc. Často vám prodejce nechce vrátit, že nemá, že to spočítal dobře atd. asi není třeba se s ním hádat, stačí si v té, nebo ve vetší ceně vzít prodávané zboží z pultu (housky, zelenina atd. ) většinou to prodavače rozhejbe k nějakému činu. Smlouvání v turistických epicentrech nemá cenu, Terka koupila ručně vyřezaný šperk na křižovatce u pouličních prodejců co vám strkají všechny ty své produkty do oken, v epicentru když dostala na úplně ten samý šperk opravdu „speciální přátelskou slevovou cenu“ byla sedmkrát vyšší. Nebojte se nakupovat ze zamčeného auta na křižovatkách, na vesnicích ne ve městě, na zastávkách. Zastavíte, kolem auta se nahrne deset dvacet prodejců, každý s něčím jiným (chleba, vajíčka, arašídy, pomeranče, voda, banány avokáda, baterky …..) vy jen křičíte co potřebujete. Většinou vám už dávají dobrou cenu, nebo kupujete zboží čehož cenu znáte, tak jí kupujete za cenu vámi známou. Tito prodejci jsou zaměřený na kamioňáky a lidi v minibusech, takže ceny jsou dobré.

Moudro z knihy: Užívejte příkazu, který probouzí tvůrčí sílu: Já jsem. „Já jsem“ je nejsilnějším tvůrčím prohlášením ve vesmíru. Cokoli si myslíte, cokoli říkáte po slovech „já jsem“ uvádí vaše myšlenky do pohybu. Vesmír reaguje na slova „já jsem“, jako by na ně reagoval džin z lahve.

GPS místa kde nocujeme: S 13 03.351 E O34 04.473

12.3. čtvrtek
Vstávání s kohoutem. Jako že jsem v ČR neviděl celý rok včelu, tak sem mě přiletěli všechny místní pozdravit, sice byly trošku jiné, jsou černé, takové černošské, ale nic neztrácejí z jejich krásy a pracovitosti. Vyhlídková jízda parkem a kličkování mezi bezpočtem děr. Za parkem odbočení na polničku abychom ušetřili pár stovek kilometrů a opět viděli pravý vesnický život. Lidi opravdu byly zaskočeni naší přítomností. Malým velkým zablouděním jsme dorazili do Forest resortu – takový eko komplex – né moc velký. Určitě jsme měli zabloudit a vidět to. Majitelé starší běloši (vysoký běloch byl těžce nemocný, smutný, vyčerpaný, jakoby už dobojoval, alespoň naší přítomností jsme mu dodali energii, elán, dobrou náladu, to bylo vidět a o to jsme se snažili). Celý resort je v lese, staré blahovičníky, nikde nic, solární panely na ohřev vody a získání elektriky, malá větrná elektrárna, políčko, hlavní starší evropsky vypadající dům a několik vedlejších staveb, za domem políčka, ovocné stromy do toho ptáci sluníčko, chlad lesa, nádherné místo. Neubytovali jsme se, ani o tom nepřemýšleli, jeli jsme dál, tedy zpět a byly rádi že jsme to viděli. Díky jejich pomoci a vysvětlení jsme našli tu správnou cestu do hlavního města Lilongwe. V Lilongve jsme měli opravdu problém mezi poli kukuřice najít opravdové centrum města, i to bylo zahalené kukuřičným polem. Procházka v parku, kde hned na úvodní velké ceduli nás upozorňovali že park není místo k milování a hrozba AIDS je reálná. Obídek, dražší ale dobrý, taková Čína. Terka je opravdu hodně poštípaná, na každé noze tak dvacet štípanců. Asi jsme blechy nedovyhubyli účinně. Hledání dalšího centra ze čtyř, jakoby každé centrum bylo malým městečkem odděleného od okolních poli kukuřice. Zastávka v supermarketu a nakoupení toho co nejde sehnat na trhu. V supermarketu 95% nakupujících je bělochů, což je velká kumulace když za den sotva potkáte jednoho a ve městě jsme jich potkali proklatě málo. Odjezd z kukuřičného hlavního města byl pozdní, vyrážíme směr pobřeží jezera Malawi. Cestou ani náznak místečka bez lidí, vhodného ke kempu. Máme GPS souřadnice nějakého kempu, proto jedeme i když víme že pojedeme v noci. Noční kličkování mezi skákajícími lidmi (dost lidí se tu chová v noci na silnici jako srnka či králík, skáče z jedné strany na druhou). Pozdní večerní příjezd do opravdu pěkného kempu. Jsme hodně unavení z namáhavého dne. Asi hodinu jsme odpočívali na lehátkách co byly na pláži, v kempu jako v každém byla ochranka (černoch v uniformě s klackem v ruce) takže jsme se nemuseli obávat že nás někdo bude obtěžovat, nebo nám něco nabízet. Opět staré známé probírání terčiného tématu ona a rodiče, rodina. Zajímavá tráva v kempu, každá tráva jak jí znám končí do špičky, zdejší konec trávy vypadá jako prdel, prostě dva obloučky. V kempu byl i Defenřík Holanďanů, jedou Afriku opačným směrem než my.

Moudro z knihy: Chcete-li mít výčitky svědomí, mějte si je. Ale neposuzujte a neodsuzujte, neboť nevíte, proč a za jakým účelem k něčemu došlo. A pamatujte si, že to, co odsuzujete, bude odsuzovat vás, a tím, co posuzujete, se jednou stanete.

GPS místa kde nocujeme: S 13 43.848 E O34 37.140

14.3. sobota
Tak dnešní den už jsme na cestě tři měsíce. Snídaně přišla asi o hoďku později když Terka už připravovala suchary. Zdejší králové snídají šest tlustých palačinek a šest malých banánů. Nechtěl bych v této zemi kralovat :o). Snídaně měla tak desetinovou cenu toho co maník dostal ale bylo to pro mě snad velké ponaučení. Při vracení nádobí mě vysvětlil jeho zapeklitou situaci, že mou zálohu celou investoval do uvaření včerejší večeře a dnešní snídani si musel půjčit a proto by rád dostal další peníze. Snažil sem se mu rovněž lidsky vysvětlit že sem mu zaplatil za ryby které jsem nedostal a místo toho jsem dostal trochu palačinek které sem taky nechtěl, nebylo to dohadování, spíš jsem jeho prosby chápal, ale opravdu jsem neměl chuť platit další peníze. Když sem mu po přemlouvání donesl z auta pár prezentů, zapalovač atd. řekl že jsou mu tady k ničemu a že by raději peníze. U nás se tomu říká lepší vrabec v hrsti než …., nebo chtěl víc a nemá nic. Ranní kopírovaní a vypalování fotek. Protože se každý den mění plán cesty tak jsme definitivně plánovali cestu na tři měsíce dopředu kudy a jak. Rozhodnutí že zůstaneme ještě den. Opět řešení Terčinýho „problému“ – z knihy duševních příčin nemocí a zranění jsme vyčetli že Terčiný štípance, na chodidlech, boláky, svědění, je stále její neodpuštění (zajímavá kniha pro ty kteří si uvědomují že nehoda není náhoda a že každá nemoc má nějakou příčinu, jednoduše si v knize najdete co vás trápí, vedle toho si přečtete jaká je příčina toho co vás trápí, jste-li vnímaví a citliví už po přečtení přicházíte na to že to tak je a své vzorce či myšlení lehce přeprogramujete aby jste se toho zbavili, navíc vám autorka pomáhá nabídnutím nového myšlenkového vzorce kterým na svém trápení můžete pracovat, aby se daný problém stále nevracel, či nestupňoval) Terka mě odpoledne poprosila abych jí ostříhal. Prý že to nechá na mě. Mým kadeřnickým nářadím byl elektrický strojek na zastřihávání vlasů a nůžtičky na nehty. Dohola? Ptám se. Klidně, odpovídá klidně. Pustím strojek a blížím se k jejím vlnitým dlouhým liškoidně zrzavým vlasům. Kouká na zem co bude padat, vytřeštěné očička čekají na první spadlé kadeře. Asi by to bylo strojkem rychlejší a pohodlnější a pro Terčino vlasové pohodlí by taky pleš byla výhodnější, ale v teamu už jeden plešatec je, takže sem upižlal nůžkama na nehty konečky vlasů a snažil se do toho vložit trochu kreativity, což stejně v těch střapatých vlasech nebylo vidět. Dopisování deníku do PC, relax, studování cesty, vaření, předvečerní plavání, pak celý večer a noc prší.

Moudro z knihy: Všechno co děláte, co říkáte, děláte z jediného důvodu: aby jste vyjádřili to, čím jste.

GPS místa kde nocujeme: S 14 01.429 E O34 50.491

15.3. neděle
trochu nám pršelo do auta otevřenými okny. Po rychlé snídani spolu s probouzejícím sluníčkem jsme se vydali do Mangoly, cesta byla po celonočním lijáku dost crossová a z polničky se stala bahnitá hodně kluzká cesta na které jsme díky velkým děrám byli pořád ve smyku. Ve městě jsme se měli rozhodnout zda ještě zůstaneme v Malawi a pojedeme do Mozambiku delší cestou a něco ještě uvidíme, případně vylezeme na nějaký kopec a navštívíme město kde si Terka vyhlédla etiopskou restauraci kde mají INJERU. Nebo jestli pojedeme rovnou do Mozambiku. Jsme v milé zemi plné milých zemí jsem říkal, tak nemáme nejmenší důvod uhánět jinam. Další poznávání vyhrálo (u Terky to byla hlavně vidina návštěva restaurace s injerou) Vybrali jsme tedy z bankomatu asi dvoucentimetrový pakl bankovek, tedy maximum co mě tenhle ATM mohl dát (necelých 1500kč, tedy na necelou nádrž nafty). Cesta vedla přes více či méně zatopené vesnice, cesta převážně asfalt, pak zas bahnitá cesta, zatopená políčka. Stále prší. Lidi nějak déšť neřeší, bez deštníků a bez pláštěnek pokračují v tom co dělali před tím než pršelo. Opět tu je hodně Baobabovníků. Čím více se dostáváme na jih tím více mešit, skoro žádné kostely (obojí je uplácané z hlíny ale většinou natřené na bílo, nečekejte velkolepé stavby). Pro osvětlení v autě nemáme funkční rádio, jednou za týden pro potěšení si pustíme nějaké skladby s PC, hudba by nás odváděla od užívání si přítomného okamžiku, od celkové atmosféry a toho všeho čeho jsme v danou chvilku součástí. Proto si často povídáme, děláme malé rodinné konstelace v amatérském provedení v sedadlech auta (pro toho co neví, co to je rodinná konstelace tak si něco přečtěte na netu a určitě vám to doporučuji pro vyřešení vašich trápení a poznání sama sebe, z lidí co pořádají a vedou rodinné konstelace vám doporučím toho kdo to dělá v ČR asi nejdéle a je bezesporu špičkou, je to Martin Půlpán, konstelace v rodinném prostředí s velmi přátelskou atmosférou můžete zkusit u Edy a Libušky Pytlovic v Podbrdech, mrkněte na jejich stránky které lehce najdete, já si je nepamatuji, jinak možná téma konstelace někde později rozebereme). Zkracovali jsme si i tentokrát jízdu a nezáživné prostředí povídáním, přicházeli mě zvláštní myšlenky a zvláštní dotazy které jsem postupně pokládal Terce a po chvilce bylo jasné že jsem objevil další její „kuří oko“, v jednu chvilku má otázka vyvolala až hodinu ticha a nekomunikace. Po 100km od národního parku Malawi z kterého jsme ráno vyjeli přestalo pršet, ale stále vlhko, teplo. Krajina se kopečkuje, sem tam hory. Příjezd do industriálního a komerčního centra Malawi, do Blantyru, kde se měla nacházet i etiopská restaurace s injerou. Měli zavřeno, až zítra. Město daleko vyspělejší a ucelenější a dle průvodce i lidnatější než hlavní město. Internet cafe, opět reakce na vaše krásné vzkazy a dostání se tak trochu díky nim do jiné reality (né lepší né horší, prostě do jiné, do té vaší), kopírování cestopisů a článků o Zimbabwe, Zambii a dalších zemích které navštívíme a nemáme dostatek info. (před odjezdem na cestu nám v ČR, říkalo mnoho lidí zaručených zpráv že je to v Zimbabwe opravdu o život a nebezpečné, že se tam lidi zabíjí pro láhev vody atd., takže jsme jí z naší cesty vyškrtli, byly to info od lidí co to někde četli či slyšeli, info od lidí co tam byli nebo žili, byly jiné, takže jsme změnili rozhodnutí a chceme jí navštívit). Po záseku na netu hledání místa na kemp, vjezd do brány kde žije prezident (velký zalesněný kopec tyčící se nad městem, na vrcholu obrovské sídlo, k němu tak tři čtyři kilometry dlouhá cesta, u brány vojáci. Veselý a milý zubáči který jsme opravdu neukecali abychom tam někde kempovali a v případě že by president vyjel tak by jsme mávali. Nakonec jsme šli do na místní poměry snobské čínské restaurace Hongkong, něco snědli a přepisovali deníček do PC a byli tu až do zavíračky, pak jsme se dle plánu přesunuli před nějakou banku, přelezli dozadu a spali (před každou bankou i tady je několik hlídačů, tak jsme se cítili bezpečně)

Moudro z knihy: Žádná situace ve vesmíru není ani „dobrá“ ani „špatná“. Prostě je taková, jaká je. Proto přestaňte hodnotit!

GPS místa kde nocujeme: S 15 47.099 E O35 00.333

16.3. pondělí
Probuzení v zapařené Jahůdce před bankou. Město začíná ožívat. Včerejší prázdné ulice se začínají naplňovat auty a lidmi. Dokoupení zásob. Čekáme až Terce (nám) otevřou etiopskou restauraci. Konečně otevřeno, vstoupili jsme do naší „vysněné“ restaurace, sice byla trošku ušmudlaná, neudržovaná, z několik let neumytými okny, a několik měsíců neumytou podlahou, ale ani to nám nemohlo pokazit zážitek jaký jsme chtěli prožít s místní injerou. Ceny byly asi desetkrát vyšší než v Etiopii, ale ani to nás neodradilo. Objednali jsme si na co jsme byli zvyklí. Čekali dlouho, ale dočkali se. Sám majitel vstal od kopírky (součástí pultu který byl asi bar, bylo kopírovací centrum, kde se dal i pronajmout stan, či altán) a slavnostně nám chtěl vysvětlit jak se jí injera. Ještě než k nám došel jen nás s úsměvem sledoval jak injeru baštíme a jen sporadicky se zeptal zda nechceme říct jak se to jí. Byla výborná, ještě jsme si oba přiobjednali dvě nakyslá plátna (přezdívka pro injeru, to je to na čem si ty věci naházený). Jak žrádlo může člověku tak zvednout náladu. S poledním se dostalo město do maximálních obrátek které byly rovné vyspělému evropskému městu, dokonce i místy byla automobilová zácpa, auta zastavují na přechodu, no prostě na Afriku nevídáno neslýcháno! S odjezdem jsem ještě jako v každém státě investovali jednu hodinu do shánění samolepky s nápisem dané země, Terka lítala z benzínky do benzínky, z obchodu do obchodu. Po hodině výsledek stejnej jako v předchozích zemích. Žádná samolepka. Nějak nás pomalé tempo unavuje, nic nevidíme, nic nezažíváme a nic zajímavého nemůžeme psát do deníčku. Jsme asi sto kilásků od hranic s Mozambikem. Jedeme pomalu k hranicím a uvidíme. Asfalt šlo to rychle. Četli jsme si typy a cestopisy z netu. Četli jsme jeden od maníka co je 25 let v Africe,momentálně asi v Kongu, zkusíme mu napsat a zastavit se za nim, to že jsme na netu narazili na jeho články bereme jako „znamení“ :o) Nejvyšší hora Malawi byla opět zahalená do mlhy a pršelo, takže výstup na ní nebyl možný a dle předpovědi to nebude realné ani v dalších dnech. Jeli jsme dál. Až najednou hranice. Často cestovatelé ve svých vozech krouží Afrikou Mozambik vynechávají, my však ne, což se ukázalo jako výtečný nápad. Na obou stranách hranic to šlo hladce, i když malé zádrhele na Mozambické straně (jednak skoro nikdo neuměl anglicky a pak nalepil špatně víza). Za hranicí rozhodování kudy pojedeme, podle mapy obě cesty polničky, tedy jeli jsme tou cestou kterou by to mělo být kratší a kterou říkal maník na hranicích abychom rozhodně nejezdili. Za hranicemi opět směnárnové šílenství! Nejprve vás chtějí oškubat z kůže, pak dáte svou cenu, nikdo jí nechce akceptovat, pak když skoro všichni odcházejí protože ví že neustoupíte se objeví kdo si kdo řekne, nuže dobrá beru to. Cesta vede podél hranic, protíná dědinky, lidi opravdu překvapený z přítomnosti Jahůdky. Kukuřice, políčka, zeleno, vlhko. Za ujetých padesát kilometrů ani kousek cesty bez lidí, hodinu před západem parkujeme u hliněné budovy co asi bude kostel či škola (ani po bližším ohledání budovy se nemohu přiklonit k žádné z navrhovaných variant). Dělali jsme večeři a obsypalo nás dost lidí, starší i děti, ale na Afriku byli nevídaně daleko, všichni byli asi v kruhu padesáti metrů od nás, což nebylo vůbec obtížné zůstat klidným a neznechuceným. Po setmění přišla neodbytná armáda, nepomohlo vůbec nic, museli jsme se zabarikádovat v autě, protože na tuhle armádu komárů nezabíral žádný ze tří repelentů ani když jsme jimi všemi byli natřeni.

Moudro z knihy: Velmi málo svých názorů jste si utvořili na základě vlastní zkušenosti. A přesto cílem života je získat vlastní zkušenost a z této zkušenosti vytvořit své já. Vy však tvoříte své já ze zkušeností jiných (rodičů, učitelů, medii, politiků, náboženství …)

GPS místa kde nocujeme: S 15 48.217 E O35 56.435

17.3. Úterý
Probuzení vedle školokostela před svítáním. V přítmí a mlze už byly znatelné obrysy nás pozorujících vesničanů. Stále venku komáří komando, Terka v ruce dva spreje a rasí to jako pistolníci z apokalypsy. Vyrážíme. Svítá. Každý se svítáním začíná zametat před svou chatrčí udusanou hlínu. Stále polňačka, sem tam bahno sem tam masakr, a v jednom nevině vypadajícím masakru jsme uvízli a mou jízdní chybou se z toho nedostali ven. (odbočka pro ty co neznají příliš jak to funguje u aut 4x4: každé auto co má 4x4ku má vedle klasické řadící páky ještě jednu páku, a touto pákou můžete volit mezi pohonem na zadní kola (klasické silnice a lehký terén, má nejmenší spotřebu, pak posunutím páky do další polohy zapnete přední nápravu, tudíž máte pohon na všechna čtyři kola a poslední poloha této menší páky je redukce, takzvaná želva, to znamená že je zapnutý pohon zadních i předních kol, navíc v převodové redukci, to znamená že auto má obrovskou sílu, vyjede kde co, dostane se odkudkoli ale pochopitelně nemá rychlost, na pětku jedete čtyřicet. Tak tohle snad bylo srozumitelné. To aby se při posunutí malé řadící páky do polohy 4x4 či redukce z 4x4 zapnutá i přední náprava tak k tomu slouží automatické náby, taková věcička uprostřed předního kola a jestliže tam nemáte automatickou jako já, musíte zastavit vyjít z auta a na obou předních kolech přecvaknout jeden přepínač uprostřed kola, jinak prostě 4x4 nepůjde i kdyby jste lomcovali s pákama jak chcete. Konec dovysvětlující odbočky která by měla přinést více světla do pokračování) No a má jízdní chyba byla si na tomto sem tam špatném terénu nezapnout ručně tenhle čudlík aby sem měl stálý pohon všech čtyř kol. Takže když jsme pak vjeli do nějakého bahna z kterého se nedalo tak dobře vyjet, jeden z nás vystoupil do toho marastu a zapnul tenhle čudl, zařadil sem želvičku a bylo to. Pro tentokrát přední kolo bylo asi v metrovém bahně. Terka začala obětavě hrabat v bahně, přidalo se k ní asi pět z patnácti chlapíků. Když se po deseti minutách hrabání v blátě někam prokopali, přišli na to že kolo je přitisknuté k nějaké kládě v bahně. Pochopitelně sem s autem zkoušel vyjet, auto bylo nakloněné a vlastně mohlo zabírat pouze na jednom zadním co bylo ve vzduchu , nebo druhém zadním co bylo v kluzkém bahnu, takže bezvýsledně. OK, naviják říkal sem si. Terka po ramena a po kolena od bahna, asi dvakrát při tom hrabání spadla, takže měla i zadek od bahna, no vlastně vypadala jako ta zápasnice v bahně, akorát nebyla do půl těla, ale měla jen tilko bez podprdy tak to bylo skoro stejné :o)
Vytáhl jsem z navijáku 25metrů dlouhé ocelové lano, nejbližší strom byl mým odhadem šedesát metrů. Vytáhl jsem všechny čtyři desetimetrové vyprošťovací kurty co máme sebou. Můj odhad byl špatný, strom byl sedmdesát metrů, chybělo mým odhadem pět metrů. Do Jahůdky se tedy opřelo asi patnáct přihlížejících, ale Jahůdka byla tak hluboko, tak zaseklá, že jediné co se stalo že ze zabírajících zadních kol začalo lítat bahno a všichni se jak mávnutím kouzelného proudku proměnili v bahenní lidičky. Terka se dál snažila dostat se k přednímu kolu aby mohla zapnout kouzelný čudlíček. Já běhal kolem a v kukuřičným poli hledal za co zaháknout naviják. Našel sem pařez, ale byl přesně kolmo na předek auta, no zatím jiná varianta než tahle blbá není, říkal sem si, tak jí zkusme. Zahákl sem naviják a začal navíjet, pochopitelně sem auto proti jeho náklonu z tak velkého rigolu nevytáhl, ale pak stále šťourající se v bahně Terka vítězně zvolala že už to má. Úplně celá od bahna vyskočila z pozakola s rukama nad hlavou. Sedl sem do Jahůdky a s naprostou lehkostí a bez námahy vycouval, u toho sem málem rozjel věci co jsme tam vyházeli když jsme vyndávali kurty, naštěstí ztráty nebyly. Terka začala svou hygienu z jedné z mnoha hnědých kaluží, já složil věci a říkal si že se snad poučím a že pokaždé když vjedu z asfaltu tak zapnu onen kouzelný čudlík aby se nestalo něco podobného. Než jsme odjeli přimáčklo se na mě těch patnáct bahenních mužů a domáhalo se nějaké peněžní odměny, tak jsme jim nějakou dali, i když, jak je v Africe pravidlem zdála příliš nedostačující. Následoval zasloužený relax a pozdní snídaně, sice u silnice, vedle žulového masivu, ale místní si nás příliš nevšímali, chodili sem a tam , sem tam pozdravili, když se zastavili tak asi padesát metrů od nás a koukali. Je vlhko, parno, 35 stupňů. Vyhlídková jízda vesničkama, byla to taková projížďka skanzenama, vesničky, pole, skály, malý či větší „uluru“ ( skalní výčnělky podobné onomu divu světa co je uprostřed Austrálie). Každá skála jakoby měla svůj obličej, svou tvář, jedna na nás přísně kouká, jiná nás zdálky jásavě zdraví … Stále držíme směr Nampula, jedeme přes Lioma, stále opravdu luxusní vyhlídky (asi podobné skalní komplexy a monolity jsme zatím v Africe neviděli tak je to pro nás nevšední). Opravdu všechny holky ženy nad patnáct let jsou těhotné. Hledání místa na spaní, vybral jsem vyschlé zadržovací jezírko na dešťovou vody, sice bylo období dešťů, sice pršelo, ale nevypadalo to že by se naplnilo. Vesničani nás nejdříve pozorovali s velkým odstupem a pak se postupně blížili a blížili. Už sem si natrénoval takovou bublinu kolem sebe že jsem tam sám, že tam oni nejsou, že si nerušeně bez energetických i fyzických "vetřelců" užívám pohodu, večeři. Terce to zatím moc nejde, ale vím že se to tu určitě naučí, protože každodenní hlouček lidí co se v davu shromážděný kolem vás, skoro se vás dotýkajíc, kouká co jíte, co děláte, s tím prostě nemůžete bojovat, tenhle souboj by nešel vyhrát, prostě jediné co můžete je to přijmout a brát to jakou součást, jako to co jste si sami vybrali, pak to jde lépe. Terka byla mimořádně nervózní při večeři z jednoho maníka který se na mě nevídaně tisknul a hladově mi koukal do talíře, že se opravdu bála, že mi ten týpek talíř vyrve a sní mi mou zaslouženou večeři. Já talíř svíral pevně a tempo jedění raději zvýšil.
Maličkatá odbočka: už sem to psal v Mozambiku je úřední jazyk pouze portugalština, né jako v ostatních zemích dva či tři jazyky, takže to skoro nikdo neumí anglicky, proto alespoň nějakou výhodou je že Terka umí trochu Italsky a italština je trochu podobná portugalštině, konec odbočky Proto mohla Terka maníkům popřát dobrou noc, oni byli překvapeni že alespoň trochu umí portugalsky, pak se na něco ptali, my nerozuměli a šli spát, my taky. Recept pro dnešní den pro všechny lenochy a ty co neradi špiní nádobí a mají rádi polévku a hlavní chod: do papiňáku dáme arašídový olej (nebudu snad ani psát odkud je, už sem to psal kolikrát) osmahneme rwandskou cibuli do sklovata, přidáme asi litr desinfikované vody, pak tam putnem dva německé bio zeleninové vývary, polívkovou lžíci turecké červené čočky a lžíci tureckých hrachových vloček, pak do tlakového hrnce dáme čtyři africké (z Malawi, jsou trochu jiné než ty evropské, kterým tu říkají britské, ale můžete použít české) větší oloupané nenakrájené brambory, pak tam dáte dvě velké celé ostrouhané mrkve a dva středně velké lilky, trochu pepře soli, přiklopíme a necháme tak deset minut vařit, pak vypneme a dojde to. Z hrnce opatrně vyjmeme brambory, mrkev a lilek a to co zbylo v hrnci je dobrá polívka a to co jste vyndali je dobrý hlavní chod, trochu kari na mrkev a bude to top (lilek byl ... nebyl výtečný, doporučuji nahradit nevím čím, vyzkoušíme, napíšeme)

Moudro z knihy:Nejhlubším tajemstvím je, že život není procesem objevování, nýbrž procesem tvoření. Sami sebe neobjevujete, sami sebe tvoříte. Proto se nesnažte zjistit čím jste, snažte se stát tím, čím chcete být.

GPS místa kde nocujeme: S 14 55.487 E O37 36.140

18.3. středa
TJAMTARARÁÁÁÁÁÁ
TERKA MÁ DNESKA DVACETINY! Odchází jí náctiletý věk
V noci a k ránu pršelo, nemohl sem dobře spát, tak sem probudil Terku a popřál jí a přednesl dlouhou báseň co sem pro ní napsal. Chvilku poslouchala, pak usnula, báseň byla dlouhá. Vstávačka opět před pátou, snídaně a pokračování vyhlídkové jízdy, tu přerušil až stržený most. „Objížďka“ vedla ještě užšíma a ještě skanzenovějšíma cestami. Natáčení „videošotů“, nechali jsme toho když sem visel na jedoucí Jahůdce vedle dveří u spolujezdce, Terka řídila a řítila se kupředu, lomcoval sem ze strany na stranu, v jedné ruce kamera a pak vjela do louže velikosti menšího rybníka a byl konec natáčení. Stále více a více jsme si začali všímat že v každém větším městečku je nejdříve dost chatrčí a uprostřed je pár klasických cihlových domů architektonicky vždy zajímavých vystavených mezi 1920-50 odhadem, ale 93% z nich jsou vždy prázdné, vybydlené, vyrabované, přinejmenším 30 let ladem. Takže jedete, nikde nic, 10km, jen pole, louky nic a pak obrovská vila před kterou by se styděl i architekt Van de Rohe co navrhoval brněnskou nádhernou vilu co je v Unescu, ale tahle vila je už třicet let opuštěná. Odbočka pro vysvětlení: Mozambik byl vlastně jednou z nejdříve osídlených zemí Evropany v Africe, ale nikdy se Evropanům, tedy Portugalcům nepovedlo převzít vládu, moc nad touhle zemí. Pak se to tu různě mrskalo, až po roce 1975 tu začalo docházet k postupnému vyvražďování a vyhánění všech bělochů, dovršilo to znárodnění veškerého majetku co tu měli běloši, takže tu rázem zmizlo asi pět milionů bělochů co tu měli domy, firmy, krámky, obchody, farmy atd. a opravdu většina těchto domů, firem, krámků, farem, je tu už od 1975 ladem, konec odbočky která ti, milý čtenáři, objasní proč tu denně vidíme mnoho krásných opuštěných chátrajících domů, ale která ti určitě jen stěží nastíní ten pocit který by jsi měl kdyby si projížděl tímto "bambusákovem", neviděl nic jen chatrče, pole, chatrče, pořád dokola, celý den a pak uprostřed ničeho obrovská, jak sem psal architektonicky nádherná vila, prostě si připadáte jako v Jiříkově vidění, ale místním to nepřipadá jako skvost, tak si raději vedle tohohle sídla postaví svou chatrč, někdy zatlučou okna a bydlí tam, jednou jsme viděli přes velká okna že si uprostřed podobného domu postavili chatrč, jsou mazaní. Opravdu konec odbočky. Pak jsme se vyhýbali zapadlému malému náklaďáku, sice sem ho lehce objel, objel sem i dalšího níklaďáka a tři teréňáky a asi deset chlapíků co tam všude kolem byli a pak sem porušil další pravidlo které by měl dodržovat každý v Africe a to: dokud to není nezbytné, nazaplítejte se do ničeho do čeho nemusíte. Nacouval sem zpátky, v tom si všimli mého navijáku a střídavě ukazovali na něj a vítězně vzpřimovali ruce nad hlavu. Přistavil sem jahůdku před náklaďáček v bahně. Všichni chlapi až na řidiče si sedli a koukali co bude. Vysunul sem lano s hákem. Posunkami naznačil aby mě něco donesly pod kola aby se Jahůdka neposunula, s remcáním a s přemlouváním odešli dva sedící kam si a přivalili dvě klády, to už sem si říkal že jsem raději měl jet. Pak sem začal pomalu navíjet, náklaďáček hrabal, posouval se. V jednu chvilku se naviják zastavil, opravdu sem ho nechtěl nadměrným nákladem spálit. Posunky sem vyzval „obecenstvo“ aby šlo tlačit a pomohlo náklaďáčku. Opravdu se jim nechtělo, nevím zda kuli tomu že do nich pralo polední slunce, nebo že za náklaďáčkem byla louže a nebo protože se tu narodili a pracovitost nepatří mezi jejich ctnosti. Nikdo nešel, navíc mě začali pobízet abych navíjel dál, abych nezastavoval, že jinak náklaďáček sklouzne zpět. Začal sem naviják odvíjet zpět abych ho opravdu nespálil, obecenstvo začalo trochu drškovat, ale řidič pochopil že mi to za to nestojí a začal na ně řvát aby šli tlačit, tak se postupně vyhoupli a začali tlačit a díky jejich pomoci a mého navijáku nakonec vyjel. Sice mi není jasně proč ho nevytáhl druhý náklaďáček ale asi nemají lano či něco podobného, třeba ho teď začne vozit. Sbalil sem naviják a říkal si že se opravdu nebudu motat zbytečně do příběhů jiných lidí. Ještě než jsme odjeli přiskočil řidič náklaďáčku, poděkoval a s rozjařenýma očkama mě třásl rukou. V dalším městečku policejní kontrola, trochu poučování jak se zdraví portugalsky a tak, pak odborné studování kopie českých dokladů a zasalutování. V dalším městečku plného opět opuštěnými domy nás stavěl tentokrát totálně opilý policista co se musel přidržovat Jahůdky, ale měl nějakou dobrou opici, nebo byl ještě navíc trochu přihulenej, ptal se jak se máme, kam jedem a jestli je vše ok. Měl nějakou kecavou, tak jsme pokecali a jeli, díky jeho výparům jsme oba měli nějakou tu desetinku promile alkoholu v krvi a byli trošku motající se. Přišel asi třicetikilometrový opravdu brutální úsek co jsme jeli asi dvě hodiny, naštěstí bylo na co koukat. Škody nebyly velké, rozbily se vajíčka co jsme měli v obalu, tak jsme si udělali odpolední omeletu. Celý den stále jízda převážně po cestě kde je voda, kaluže bahno, stále nádherné výhledy. Po deseti hodinách čisté jízdy jsme ujeli 222km, vyčerpaní jsme našli místo na kempování uprostřed podmáčeného rybníka na suché pevné vyvýšenině. Což se ukázalo jako prozíravé, protože domorodci nás pozorovali ze břehu což bylo tak deset dvacet metrů od nás. Další škody z celodenní jízdy vodou a kalužemi byly odhaleny, utržené oba přední blatníky, proud vody při větších rychlostech je prostě vytrhl. Přidělával sem je samořezama za přítomnosti asi dvaceti domorodců, všichni stáli na svahu tak bylo jednoduché si připadat jako divadelní herec, proto jsem k práci přidal i můj herecký talent. Po hodinové opravě jsem si říkal, že teď za odměnu zase budu koukat já, to je spravedlivé, postavil sem si před dav lidí židli, přinesl foťák a začal fotit. Sám sem byl zvědav co se bude dít, nejprve rozpaky, stud, úsměvy, pak předvádění, když sem jim ukázal první kolekci fotek na foťáku, skoro mě celého zavalili a začalo fotografické šílenství. Každý v tom malém přístroji chtěl být, jeden se předháněl před druhým v tom aby zrovna on byl focen. Poctivě,postupně sem vyfotil všechny, děti, holky, kluky, chlapy, ženy, starce. Obrovské nadšení a radost při prohlížení fotek. Opravdu tak radující se a šťastný lidi sem dlouho neviděl, musel sem udělat ještě jednu kolekci abych si udělal radost tím že jim udělám radost. Díky jazykové barieře jsme komunikovali posunky, posunkama mě i jeden z nich prozradil že je tady opravdu špatné místo na spaní a že je to tu díky trochu nebezpečné. Stmívalo se, ale raději jsme dali na jeho rady a balili se, beztak už o nás ví příliš vesničanů. Nešlo těm milým lidem rozdat zbytek hraček co mě sebou dala sestra abych tady v Africe rozdal, postupně a spořádaně si brali s tašky malé hračky jeden po druhém, i dospěláci měli velkou radost z malého plišáka, i Terka byla celá překvapená z jejich milé reakce a z toho jak jsou opravdu milí a přátelský, navíc při společném fotografování s ní jí všichni objímali, chtěli líbat a tak (asi věděli že má narozeniny), to se jí sice nelíbilo, ale ani v nejmenším to nepřekrylo jejich přátelskost a srdečnost. Pomalu jsme odjížděli, posunkama nám ale naznačoval že hned po pár metrech máme zahnout. Všichni běželi za námi, pak před námi a dovedli nás k plácku vedle školokostela. Začalo se stmívat, všichni si ukazovali hračky, hráli si, a postupně odcházeli, loučili se. Příjemný večer. Vylepšený recept včerejšího dne: Do papiňáku dáš čtyři africké brambory, celé oloupané, a jeden větší nakrájený nadrobno, přidáš dvě cibule nakrájené na kolečka, dvě kostky vývaru, sůl, pepř a tři lžíce sušeného mléka, zavřeš do papiňáku a 7min vaříš. Malé brambory se rozvaří, takže z hrnce nandaváš veškerou tekutinu do mističek a získáváš výtečnou cibulačku. Po dobré cibulačce vezmeš vidličku a zbytek v hrnci rozšleháš, přidáš kari a máš výtečnou kaší (z afrických brambor je jiná a lepší, zkoušeli jsme z obojího).

Moudro z knihy: Paradox všech lidských vztahů: aby jste byli tím, čím jste, nepotřebujete druhého …. Ale bez něho nejste něčím.

GPS místa kde nocujeme: S 15 00.209 E O38 58.854

19.3. čtvrtek
opět vstávačka před pátou. I tak se z prvním světlem na nás přišla podívat paní, včerejší modelka, bez svých šesti dětí, postupně přicházeli další, my ale odjížděli. Stále jedem na východ, dnes by jsme rádi dojeli na pobřeží. Lidičky jsou takový jasnější, zářivější, veselejší, prozpěvují si, radují se, vypadají i trochu jinak než Tanzanci, Uganďani, Keňane. Po 80km jsme narazili na asfalt a štrádovali si to 300km na sever k pobřeží. Zeleno, vesničky, monolity, kopce, krápalo. Dorazili jsme na pobřeží. Nádhera, opět setkání s oceánem. Neměli jsme sílu hledat místo na spaní tak jsme jeli do dle průvodce nejlevnějšího kempu, dvojnásobná cena a nepříjemný zápach nás odehnal pryč. Zapíchly jsme to na cestě mezi kempem a hlavní silnicí.

Moudro z knihy: Tohle moudro jsem našel když se mě Terka zeptala co je to strach, proč ho někdy má a jak vzniká. Hledal sem v těch pár knížkách, našel mnoho mouder a pár jich sem vkládáme: Existují pouze dvě emoce: láska a opak, tedy strach, všechny ostatní emoce jsou odvozeny od těchto dvou základních. Veškerá lidská činnost je založena na lásce a strachu. Rozhodnutí týkající se podnikání, vztahu, politiky, náboženství, vzdělání, ekonomických cílů, války a míru, obrany a agrese, rozhodnutí hromadit nebo rozdávat, sjednocovat nebo rozdělovat, jakékoli svobodné rozhodnutí, které učiníte vychází z jedné ze dvou myšlenek: z myšlenky lásky, nebo z myšlenky strachu. Strach je energie která omezuje, uzavírá, skrývá, hromadí a poškozuje. Láska je energie která rozšiřuje, otvírá, odhaluje, sdílí a léčí. Strach zahaluje tělo, láska nám dovoluje abychom zůstali nazí. Strach lpí na všem co máme, láska rozdává vše co máme. Strach v nás probouzí nenávist, láska uklidňuje. Strach napadá, láska léčí.

GPS místa kde nocujeme: S 13 00.435 E O40 31.751

V devátém zápisu se dočtete:

V tomto díle najdete trochu více fotografii než jste zvyklí, to proto aby jste mohli reagovat který tip fotografií by měl převládat v dalších dílech. Postřehy, tipy, názory prosím zašlete na náš email, či písněte do vzkazů.

Moc děkujem za odpovědi na naše soutěžní otázky opravdu jsme nečekali že jich dorazí tolik! Otázka tohoto dílu zní: Do dnešního dne (11.5.2009) jsme již ujeli 33.865km, otázka je tipovací, kolik kilometrů budeme mít najeto celkem 7.6.2009 do tohoto dne můžete zasílat tipy. Cena do této soutěže je tentokrát velkolepá, jde o ručně malovaný obraz, namalovaný na platno nějakým Mozabičanem, velikost 20x50 centimetrů. Připomínám telefon pro zasílání sms: +420773600009


fotogalerie k tomuto článku
zpět na deníky