Neratovice · v parku · od roku 1996

Jedna adresa.
Celý svět na talíři.

Uprostřed neratovického parku stojí místo, které se za posledních třicet let stalo součástí života několika generací.

Interiér restaurace Mexikáno
Náš lokál v parku
V kuchyni Mexikána
V kuchyni od rána
Koření z cest po světě
Koření z cest

„Někdo sem chodil na pizzu za vysvědčení."

Dnes sem chodí se svými dětmi.

„Někdo tu měl první rande."

Dnes tu slaví výročí svatby.

„Jiný tu měl svou první pracovní schůzku."

Dnes tu pořádá firemní večírky své firmy.

z naší cestovní nástěnky

30 let v číslech

30 let na jednom místě
~2 mil. připravených jídel
~300 tis. rozvezených objednávek
140+ navštívených zemí
120 zaměstnanců
300 receptů
3 generace hostů
1 majitel
1 adresa

Vyrostli jsme spolu

Když jsme v roce 1996 otevřeli Márovu pizzerii, chodily k nám děti na pizzu za vysvědčení. Dnes se mnozí z nich vracejí se svými vlastními dětmi.

Za třicet let jsme byli součástí tisíců narozenin, rodinných oslav, pracovních schůzek, prvních lásek i obyčejných setkání s přáteli. Toho si vážíme víc než čehokoli jiného.

Protože restauraci netvoří budovy. Tvoří ji lidé — a vy jste součástí našeho příběhu.

Host s dítětem na obědě v parku
Dnes už se svými dětmi

Místo, které má svůj klid

Za těch třicet let se změnila restaurace. Změnily se Neratovice, proměnil se park i okolní ulice. Ale jedna věc zůstala stejná — atmosféra.

Stále jsme uprostřed zeleně, stále pár kroků od stromů, stále na místě, kde si člověk může na chvíli odpočinout od každodenního shonu. Možná právě proto se sem lidé vracejí — kvůli klidu, kvůli zeleni, kvůli atmosféře.

A možná i proto, že dobré jídlo chutná ještě lépe na místě, kde je člověku dobře.

Restaurace uprostřed neratovického parku
Pár kroků od stromů

Pojďte se k nám podívat

Co nás definuje

Dobré jídlo za rozumné ceny

Nevaříme pro gastronomické soutěže — vaříme pro lidi. Pro děti, rodiny, přátele, kolegy i všechny, kteří si chtějí dobře pochutnat, aniž by za večeři utratili polovinu výplaty.

Cesta kolem světa na talíři

Každý recept má svůj příběh. Některé jsme objevili v Jižní Americe, jiné v Africe, další během cest po Evropě nebo Asii. Inspiraci hledáme tam, kde lidé skutečně jedí.

Rodinná atmosféra

Jsme malý podnik — ne řetězec, ne korporát, a nikdy jsme být nechtěli. Mnoho zaměstnanců s námi strávilo dlouhé roky a řada hostů je součástí našeho příběhu už několik desetiletí.

Tradice, které zůstaly

Některé věci se mění, jiné ne. Denní pizza v akci patří mezi tradice, které s námi zůstaly od devadesátých let až dodnes.

Náš příběh

Od jedné malé trouby v pronajaté budově až po expedici Tatrou kolem světa — pojďte se s námi vrátit na úplný začátek.

  1. 1995

    Začalo to odhodláním

    Na konci roku 1995 se tehdy dvacetiletý Marek Havlíček pustil do přestavby budovy v neratovickém parku. Bez investora, bez bankovního úvěru, bez velkého kapitálu — jen s vlastními úsporami, pomocí kamarádů a velkou dávkou optimismu. Zdi se bouraly svépomocí, nábytek se sháněl po inzerátech a mnoho věcí vznikalo metodou pokus–omyl. Ne proto, že by to byl plán, ale protože jiná cesta tehdy nebyla.

    Marek u budovy v parku, 1995
    Budova v parku
  2. 30. 8. 1996

    Otevřela se Márova pizzerie

    Po měsících práce přišel den otevření. Po Neratovicích jsme roznesli a doufali, že přijdou hosté. Přišli — až příliš. Kuchyň měla pouhých 1,8 × 3,6 metru a pizzy se pekly v obyčejných troubách, protože profesionální pizza pece tehdy byly prakticky nedostupné. Hostů bylo víc než kapacita, čekalo se dlouho, někteří odcházeli zklamaní. Velký den a zároveň první velký trapas — díky němu jsme ale pochopili, že dobrá restaurace nevznikne za jeden večer. Vzniká roky a je potřeba si ji vybojovat.

    Márova pizzerie se zahrádkou v parku, 90. léta
    Márova pizzerie
  3. 1997

    Když kuchař rozvážel pizzu

    V roce 1997 jsme začali s rozvozem — dnes běžná věc, tehdy novinka. Telefon jeden, kuchař jeden, auto jedno. Kuchař přijal objednávku, připravil jídlo, nasedl do auta a rozvezl ho; když byl pryč, servírka pomáhala v kuchyni. Nebyl to dokonalý systém, ale fungoval. A hlavně nás naučil pokoře, improvizaci a tomu, že bez dobrého týmu se nedá zvládnout nic.

    Naše první rozvozové auto, 1997
    První rozvozové auto
  4. 2003

    Chvíle, kdy to mohlo skončit

    V roce 2003 restauraci zasáhl ničivý požár. Po letech práce se zdálo, že je konec, a Marek vážně zvažoval, že už znovu neotevře. Nakonec rozhodla rodina, přátelé a lidé kolem restaurace. Díky jejich podpoře jsme začali znovu — a zpětně víme, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsme kdy udělali.

    Znovu po požáru, 2003
    Znovu po požáru
  5. Nová etapa

    Zrodilo se Mexikáno

    Po rekonstrukci přišla nová etapa — nový název, nový interiér, nové nápady a nová inspirace z kuchyní celého světa. Mysleli jsme si, že pizza ustoupí do pozadí. Hosté měli jiný názor, a protože restaurace vždycky patřila především jim, pizza se postupně vrátila. Dodnes patří mezi to nejoblíbenější, co u nás najdete.

    Marek za barem nového Mexikána
    Marek za barem
  6. Cesty

    Když cestování vstoupilo do kuchyně

    Během let se restaurace měnila stejně jako její majitel. Cesty po Africe, později expedice Tatrou kolem světa a návštěvy více než 140 zemí přinesly nové chutě, recepty, koření i nápady. Na stěnách restaurace se objevily fotografie z cest a na talířích jídla inspirovaná různými kouty planety. Nechtěli jsme kopírovat svět z internetu — chtěli jsme ho poznat na vlastní oči a potom ho přivézt domů.

    Z cest po světě
    Z cest po světě

Věci, které by dnes asi neprošly

  • ✦Kuchař přijímal objednávky, vařil a rozvážel.
  • ✦Servírka občas zaskakovala v kuchyni.
  • ✦První kuchyň měla necelých 7 m².
  • ✦První nábytek jsme sháněli po inzerátech za odvoz.
  • ✦Při otevření přišlo více lidí, než jsme dokázali obsloužit.
  • ✦Mnoho věcí vznikalo metodou pokus–omyl.
  • ✦Několikrát jsme si mysleli, že to nezvládneme.

Naštěstí jsme se pokaždé spletli.

Kateřina v začátcích restaurace
V začátcích
Kateřina dnes v kuchyni Mexikána
Dnes

Srdce provozu

Dvacet let s Kateřinou

Provoz Mexikána drží Kateřina už dvacet let. Restaurace za tu dobu prošla nespočtem změn, ale ona je tou stálicí, na kterou se host i kuchyně vždycky spolehnou.

Zná stálé hosty jménem, ví, kdo má rád kterou pizzu, a když je potřeba, ráda zaskočí, kde je zrovna třeba. Bez ní by Mexikáno nebylo Mexikánem.

Někdo musí držet všechno pohromadě. U nás je to Kateřina.

Toho si vážíme nejvíc

Ne ocenění. Ne čísel. Ne rekordů. Největší radost nám dělá, když slyšíme větu:

„Chodil jsem sem jako dítě a teď sem vodím svoje děti."

To je něco, co se nedá koupit. A něco, za co jsme vděční každý den.

Třicet let.
A pořád nás to baví.

Za těch třicet let jsme udělali spoustu chyb. Některé nás stály peníze, některé nervy, některé bezesné noci. Ale díky nim jsme se naučili, že nejdůležitější nejsou budovy ani vybavení. Jsou to lidé — hosté, přátelé, rodiny.

Restaurace nevznikla podle podnikatelského plánu. Vznikla díky práci, improvizaci, nadšení, tvrdohlavosti a lidem, kteří nám věřili. A právě díky nim stojí dodnes.

Děkujeme, že jste byli, jste a budete součástí našeho příběhu. Těšíme se, až vás zase uvidíme.